Děti milují diskusi, jen se na to často zapomíná

Tereza Anteneová napsala knížku o ježkovi Bodlinkovi. Každá strana má pod čarou otázky, které tvořila spolu se svým manželem, dětským psychologem. Knížka je v Londýně součástí vědeckého projektu a možná bude v budoucnu na každé škole ve Velké Británii. „Diskuse nad otázkami vám možná ukáže dítě v úplně jiném světle,“ říká česká autorka knihy, jež vyšla i u nás.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Proč jsou nutné otázky pod čarou? Myslíte, že dnešní děti nerozumí textu?

Nejde o to, že by nerozuměly, spíš vycházíme z toho, že milují diskusi. Každé dítě má nesmírně rádo, když si s ním dospělí povídají. Jenže v současném stále rychlejším světě na to mnohdy není ani čas, ani nálada a často se na to zapomíná. Když tak otázky připravíte ke každé stránce, už je má rodič předpřipravené a nemusí nic vymýšlet. Kromě toho se pandemie a lockdown výrazně podepsaly na komunikačních schopnostech a jazykovém vývoji dětí. Problémy začaly mít často i ty, které byly do té doby bezproblémové. Rodiče však museli pracovat z domu a s dětmi netrávili mnoho aktivního času, školy byly navíc z velké většiny zavřené.

 

Jedna věc je diskuse a procvičování, ale není právě v tom zrychleném světě vlastně jedno, jestli děti zrovna dnes večer vnímají text? Nestačí, že slyší klidný hlas rodiče a odpočívají?

I to je jednoznačně potřeba. Proto jsme také všechny naše otázky nechali pod čarou a rodiče, nebo i děti, když už umí číst, se sami mohou rozhodnout, jestli se jimi zabývat, nebo ne. Klidně si mohou přečíst jen příběh o ježkovi Bodlinkovi, který se narodil s jednou nožičkou kratší a vydal se do světa hledat kamarády.

 

Jak jste ty otázky tvořila? Mají nějaký cíl?

Jsou tam vlastně dva druhy otázek. Protože je kniha určena pro děti od čtyř do zhruba devíti let, otázky jsme logicky oddělili podle věku. Ty na levých stránkách se věnují faktům – co se na stránce dělo, co ten který hrdina udělal. Otázky na pravých stránkách jsou pak určené spíše pro starší, jdou více do hloubky a zabývají se například přátelstvím, hodnotami a pocity.

 

 

Jakou roli při jejich tvorbě hrál váš manžel, který je dětským psychologem?

Otázky byly jeho nápadem. Ty psychologické na pravých stránkách tvořil právě on. Zabývá se totiž takzvanou educational psychology. Je tu odborníkem, zaměstnává 75 psychologů a asistentů, kteří docházejí do škol. Tady není psycholog součástí školy, takže pokud o jeho služby škola stojí nebo je potřebuje, sjedná si servis. Každý z psychologů tak dochází do několika škol, kde má k ruce asistenty a v přesně daném rozvrhu pracuje jak s žáky, tak i s učiteli a ředitelem. Není to tak, že by jen řešil problémy, které nastanou, ale pomáhá také zlepšovat prostředí ve škole nebo například vytvářet vyučovací plány pro žáky se specifickými potřebami. Pamatuji, když končil lockdown, tak měl John stovky lidí – ředitele škol a šéfy akademických řetězců škol online a trénoval je na úplně nové problémy, které nastanou, až se děti po takové odmlce vrátí zpět do lavic.

 

Hodnoty a pocity

A co za těmi otázkami stojí? S jakými situacemi například mohou dětem pomoct?

Jsou to obvykle otázky, které se týkají hodnot a pocitů. Například jak se určitý hrdina cítil v situaci, ve které se v příběhu ocitl. Jestli se ta která postava chová fér. Jestli je možné, aby daná postava, respektive člověk své chování změnil. Jestli bylo dobře, že ježek Bodlinka pomohl lišákovi, i když ho předtím zklamal. Když o nich začnete diskutovat a jdete do hloubky, často ukážou, jak vaše dítě přemýšlí, a odkrývají v tom malém človíčkovi věci, o kterých jste ani nevěděla, že tam už jsou, nebo se vyvíjí. Co mám zpětnou vazbu od rodičů, tak jim to často dítě ukazuje v úplně jiném světle, než jak ho doposud znali. A dítěti to pomáhá porozumět sám sobě. Pomáhá mu to zjistit, jakým člověkem se chce stát.

 

Mají rodiče odpovědi dětí korigovat? Existuje nějaká „správná“ odpověď?

Neexistuje ani správná a ani špatná odpověď. Jsou to otázky k diskusi, která může být nekonečná.

 

Používá tuto knížku váš manžel při práci?

Dělali jsme čtení ve školách, využívají to asistenti v manželově firmě, takže se to už dostalo zhruba do osmdesáti škol. Čtou si ji například s dětmi s poruchou autistického spektra nebo i s těmi, které vůbec nečtou. A pak se třeba stane, že dítě, které nikdy nečetlo, chce najednou nejen číst, ale i psát a vytvářet příběhy. Děti mi také často říkávají, co by mělo být v dalších dílech.

 

Je něco, co vás při takovém čtení ve škole zaskočilo?

Třeba se mi hrozně líbilo, že žáci pak často nediskutují jen s učitelem nebo se mnou, ale také mezi sebou. Toto testování probíhalo už před více než dvěma lety a oni si knížku stále pamatují a bude to znít jako velká reklama, ale možná mě zaskočilo, jak na ni děti reagují nesmírně pozitivně. Ono to ale asi vychází i z toho, že tady v Británii jsou ježci jako zvířata velmi oblíbení a ten příběh dětem jejich svět trochu přibližuje.

 

Knížka dlouho ležela v šuplíku

Dětem se tedy ježci líbí. Proč zaujali vás?

Když jsem byla malá, tak mi táta vždycky na procházce vyprávěl pohádky o zvířátkách. Já totiž procházky nesnášela a takhle mi to lépe ubíhalo. Vždycky, když jsem něco provedla, tak ta zvířátka měla stejný průšvih. Museli ho nějak vyřešit a na konci bylo vždy nějaké ponaučení. A na mě to fungovalo. Táta je nesmírně inteligentní a vždy mi nějakou pohádkou a následnou diskusí řekl, co mi říct chtěl. Byl to takový jeho způsob, jak malému člověku vysvětlit, že to, co se stalo, může mít také důsledky. O mnoho let později jsem si řekla, že takhle vymýšlet si přece umím také, a zkusila jsem to. Nicméně se samozřejmě ukázalo, že je to těžší, než se zdálo. Knížka dlouho ležela v šuplíku, a když přišel lockdown a my zůstali zavření doma, najednou jsem měla čas a klid a vytáhla jsem ji.

 

 

Proč to však nebylo třeba srnče nebo zajíček?

Já vlastně ani nevím. Manžel si ze mě dělá srandu, že je to tím, že můj účes vypadá jako ježčí bodliny. Ale v okamžiku, kdy jsem z ježka udělala hlavního hrdinu, začali se objevovat všude kolem mě a já si začala více uvědomovat, jak moc jejich počet klesá. Ještě před sedmdesáti lety žilo na britských ostrovech 30 milionů ježků, dnes jich je sotva 1,5 milionu. Je to kvůli chemii v zemědělství i proto, že jim ubývá přirozené prostředí. Dokonce jsem četla, že se v poslední době zvyšuje počet ježků ve městech, ale ne na venkově. Doufám tak, že by jim mohla knížka pomoct. Že když si ježka děti oblíbí, pak mu třeba na zahradě vytvoří doupě, ježčí domeček nebo nechají zahradu průchozí. Záchrana ježka je tady velké téma. Developeři, kteří staví domy, si často dávají nálepku „hedgehog friendly“, jakože na ježka při plánování pozemku myslí a nechávají jej průchodný. Ježci totiž za noc nachodí až tři kilometry, jedna zahrada jim tak nestačí. I proto jsem se spojila s jednou nevládní organizací na ochranu ježků a zdarma je v knize propagovala.

 

Vy je na zahradě máte?

Ježka jsem na zahradě u našeho domu nikdy neviděla, ale vítaný je. Máme se sousedy kaskádovitě poskládané zahrady, takže aby mohl ježek přejít, vytvořili jsme z vedlejší zahrady jakousi rampu do díry v kamenné zdi. Málokdo to ví, ale on je na zahradě velmi užitečný. Žere slimáky a hmyz, i když má rád i sladké bobule. Hodně lidí si myslí, že má rád mléko, ale to ho nadýmá, radši si dá granule pro psy či kočky. Ale zpátky k otázce. Ježka nemáme, ale zato má u nás na zahradě doupě liška a zrovna teď tam má liščata.

 

Je v knize otázka, která se vám obzvlášť líbí?

Asi nemám jednu oblíbenou. Když je čtu, je to pro mě jako vrátit se domů, kdy jsme si o věcech s tátou povídali. I když třeba v jeho příběhu nebyla pointa, tak jsem se ptávala, proč byl ten žralok nepříjemný na želvu nebo proč se zrovna koloušek Kopýtko se zajíčkem Ouškem pohádali. Dělalo mi nesmírnou radost se vrátit do dětských let a zase nad tím vším dumat.

 

Co říkal váš táta na to, jak moc vás inspiroval?

Knihy má samozřejmě doma, jak v češtině, tak i v angličtině. Ale ještě jsme se o tom nestihli více pobavit. Říká, že je na mě pyšnej. On je děsně skromnej a vlastně až teď mi dochází, že jsme se o tom ani moc nebavili. Možná i proto, že se bojí, že je pro mě téma dětí trochu citlivé.

 

Proč?

Právě prodělávám už desátý pokus umělého oplodnění. Možná i to byl důvod, proč jsem knížku napsala. Samotné psaní bylo sice chvílemi trýznivé a rvalo mi to srdce, ale říkala jsem si, že mě to k dětem přivede blíž. A také ano. Čítám ji ve školách a všem dětem sousedů a na chvíli můžu zapomenout na to, jak moc mi to chybí. Můžu být dětem blíž a smát se s nimi.

 

Co bude dál? Jaké máte s ježečkem Bodlinkou další plány?

Psychologické oddělení University College London, zařízení, které se pravidelně umisťuje mezi deseti nejúspěšnějšími univerzitami na světě, shodou okolností pracuje na projektu, jehož cílem je zlepšit u dětí porozumění textu. Chtěli proto vytvořit knihu s otázkami. Manžel tehdy ukázal tamním odborníkům naši knihu a oni říkali, že je to přesně ono a že ji využijí pro svůj projekt a výzkum. Nyní tedy zkoumají, jestli takový postup opravdu u dětí zlepší schopnosti porozumění, a pokud ano, mohla by se kniha stát předepsanou pomůckou pro školní psychology a asistenty a třeba i učitele. No a pracuju už i na pokračování, na Bodlinkovi 2.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement