Stovky let žili ve středu Evropy jen potomci jednoho muže

Věda v posledních letech umožňuje archeologům zkoumat genetické informace z kosterních pozůstatků. Získávají tak data, která zásadně mění některé naše dosavadní představy o pravěku. Zkoumají příbuzenské vztahy pravěkých lidí i jejich nemoce. Studie, které se účastnil i Michal Ernée z Archeologického ústavu Akademie věd ČR, tak například zjistila, že všichni muži, kteří žili ve velké části Evropy v době zhruba 2500–2000 let před Kristem, mohli být potomky jediného člověka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na základě jak velkého množství vzorků jste došli k takovým závěrům?

Tato studie vychází ze zkoumání 271 skeletů. Na území České republiky ale máme už vzorky z pěti set koster, díky čemuž jsme dnes spolu s Velkou Británií a Španělskem nejprozkoumanější zemí vůbec, pokud jde o pravěkou DNA. Ale využíváme i data z již publikovaných studií.

 

Není to málo?

Díky genetickým metodám ne. Je pravda, že podle odhadů žily ve sledované době statisíce až miliony lidí, přičemž my jsme zatím objevili jen několik set či tisíc hrobů a můžeme tak zkoumat vlastně jen zlomek tehdejší populace. Nicméně v genetice to funguje trochu jinak než v archeologii. V každém skeletu se dochovávají genetické informace o obou rodičích, všech prarodičích atd., takže v desáté generaci už je to tisíc lidí a ve dvacáté více než milion. I když tak máme z jedné archeologické kultury jen deset dvanáct skeletů, dokážeme z nich získat informace o velkém množství jejich předků.

 

Všechny zkoumané vzorky pocházejí z území Česka, i když výzkum je mezinárodní. Proč?

Protože máme v tomto ohledu výjimečnou geografickou polohu v centru Evropy. Proto u nás můžeme sledovat řadu celoevropsky významných dějů, kulturních změn, migrací a podobně. Nalézáme u nás pozůstatky téměř všech významných pravěkých kultur evropského kontinentu.

 

Ta poloha je asi výhodná dnes, ale byla výhodná tehdy? Ve studii mluvíte o „převrstvení“ obyvatelstva, neznamenalo to však obvykle genocidu toho původního?

To mohla být jedna z možností, ale genocida není pro příchozí příliš výhodná, protože i nově příchozí potřebují někoho, kdo zdejší prostředí zná. Někdy prostě nová skupina přicházela na místo, kde například vlivem různých epidemií původní obyvatelstvo vymřelo. Ale obvykle se spíše jednalo o nějaký druh soužití.

 

Jeden předek

Vaše studie však říká, že když kulturu se šňůrovou keramikou nahradili lidé s kulturou zvoncovitých pohárů, zbyla tu jen jedna mužská příbuzenská linie...

Ano. Ve sledovaném období tu byli nejdříve lidé s hmotnou kulturou, které říkáme kultura se šňůrovou keramikou. Přišli z východu a po nějaké době soužití nahradili obyvatelstvo žijící zde před nimi. Z genetických testů víme, že na začátku tohoto období zde existovala celá řada mužských příbuzenských linií, které v průběhu vývoje kultury postupně mizí, až na konci zbývá téměř jedna jediná. Pak následuje období spojované s kulturou se zvoncovitými poháry. S jejím objevením u nás mizí všechny doposud zde zjištěné mužské příbuzenské linie a objevuje se jedna zcela nová, u nás nikdy před tím nezjištěná. Všichni mužští příslušníci této kultury sdíleli jednu jedinou mužskou příbuzenskou linii, což poněkud zjednodušeně znamená, že všichni muži byli potomky jediného předka, žijícího v relativně nedávné minulosti několika staletí.

 

 

Jak by to mohlo být možné?

Určitě to není něco, k čemu by mohlo dojít přirozeným vývojem. Na základě genetických modelů by k tomu v daném čase několika málo staletí mohlo dojít pouze v případě, kdyby tato jedna mužská příbuzenská linie měla v každé generaci o 15 procent více mužského potomstva než všechny ostatní. Z toho plyne, že zde muselo docházet k nějaké umělé regulaci sociálního či přímo sexuálního chování, ať už pomocí nevědomých vžitých pravidel, nebo přímých záměrných regulací. Jak tomu v našem případě bylo konkrétně, však zatím nevíme. Jednoznačně však nešlo o výsledek přirozeného vývoje.

 

Je vůbec možné regulovat sexuální chování u tak velkého množství lidí?

Představte si například politiku jednoho dítěte v Číně. V našem případě by ale nešlo o omezování, ale naopak o pozitivní diskriminaci některých vybraných skupin nebo skupiny jediné. Svou roli mohlo hrát například „náboženské“ smýšlení a určitá pravidla, která mohla být tehdy přirozenou součástí kultury a nemusela být brána jako „omezení“ nebo „direktivy“ v dnešním slova smyslu.

 

Opravdu je možné, aby byli všichni potomky jediného muže?

S trochou nadsázky můžeme zmínit Čingischána s jeho asi 600 oficiálními konkubínami, čemuž odpovídal i počet jeho biologických potomků. Je to samozřejmě jedna z možných variant. Extrémní je v našem případě i skutečnost, že tato jedna příbuzenská linie se netýká jen nás, ale téměř celé Evropy, a to téměř ve všech oblastech jejího rozšíření, od Portugalska přes britské ostrovy, Francii, Holandsko, Německo až do jižního Polska, k nám, do Rakouska a Maďarska. Na tomto ohromném území sdíleli v té době téměř všichni muži, prezentující se tzv. kulturou zvoncovitých pohárů, jen jednu jedinou příbuzenskou linii.

 

To by znamenalo, že Evropa měla svého Čingischána?

Není to úplně vyloučené, ale k takovému tvrzení máme ještě daleko. Variant ale může být víc. Řada poznatků je nová a je potřeba, aby se usadily a byly diskutované v literatuře a aby se na ně podívali odborníci i z jiných oborů, kteří mohou přijít s jiným možným vysvětlením. Geneticky se však ukazuje, že počet mužských předků byl omezený a že docházelo k regulaci chování, ať už jakýmkoliv způsobem.

 

Není možné i vysvětlení, že byli pohřbíváni jen potomci určité privilegované rodiny a ostatní byli po smrti páleni a jejich ostatky se nedochovaly?

To samozřejmě možné je. A právě výsledky našeho výzkumu nám dávají dobrá vodítka o takových možnostech přemýšlet. Problém archeologie je, že nikdy nebudeme mít k dispozici pozůstatky všech stovek milionů našich předků. Vždy půjde jen o nekompletní vzorek. Vždy budeme závislí na tom, jaký materiál a v jaké kvalitě se nám dochová.

 

Podle jedné studie je dnes každý dvoustý muž potomkem Čingischána. Pokud bychom měli podobnou situaci i v Evropě, nesli bychom jeho geny i dnes. Probíhal takový výzkum u současných mužů? Nesete si dodnes tyto geny?

Ano, na Wikipedii se píše dokonce o 16 milionech jeho dnešních přímých potomků. A nepochybně někteří z nich žijí i v Evropě. Ale podobné otázky jsou opravdu mimo spektrum našeho zájmu. Podobným výzkumům se v současné době věnují, pokud vím, spíše privátní komerční laboratoře.

 

Bavíme se stále jen o mužích. Proč jste nezkoumali i ženské ostatky?

V rámci našeho výzkumu jsme analyzovali zhruba stejné množství ženských, mužských i dětských koster – mimochodem u nich se pohlaví nepozná běžnou antropologickou analýzou, ale jen pomocí DNA. A i z nich máme řadu důležitých a klíčových informací do celé mozaiky. K řešení některých otázek jsou ale vhodnější právě mužské příbuzenské linie – tzv. Y-chromozomy, které se předávají pouze z otce na syna a bývají často chronologicky i geograficky omezené.

 

Druhá archeologická revoluce

Proč přichází tyto objevy až dnes?

Archeogenetika je z našeho pohledu stále hodně mladá vědní disciplína. Pro představu tři průlomové články o období staršího pravěku, kterému se my zejména věnujeme, pochází teprve z roku 2015. To je chvilka. My jsme s Max Planck institutem začali spolupracovat v lednu 2016, skoro ještě v pionýrských dobách. Poznatky se stále posouvají a stále se zlepšují i metody výzkumu. Dříve se například odebíral materiál na testy hlavně ze zubů, později se ukázalo, že DNA se lépe uchovává v kosti skalní (na lebce – pozn. red.). Také přístrojová technika udělala velký krok dopředu. Nárůst v rychlosti a množství informací, které zvládne zpracovat, se zlepšil v řádech milionů. Najednou je možné analyzovat nesrovnatelně rychleji a levněji obrovské množství dat. Namísto jednotlivých skeletů můžeme dnes studovat celá pohřebiště a získávat tak úplně jinou kvalitu informací. To se týká například studia příbuzenských vztahů, což bylo ještě před deseti lety vlastně nemožné. A protože je archeogenetika tak mladá a tak bouřlivě se vyvíjí, jsme mnohdy úplně první, kdo danou problematiku může studovat. To je opravdu vzrušující.

 

Můžeme tedy spálit učebnice dějepisu, protože se dozvíme tolik nových informací, protože ty staré budou buď nepřesné, nebo zcela mylné?

Časem tomu patrně tak bude. I některé nádherné ilustrace Zdeňka Buriana nebo úžasné knížky Eduarda Štorcha či Vojtěcha Zamarovského, psané na základě tehdejších vědeckých poznatků, můžeme dnes v lecčem poopravit. Představte si, velmi zjednodušeně, že se dvě části vědecké komunity už 150, 200 let přou a my dnes můžeme dát jedné z nich definitivně za pravdu. My víme, že v minulosti jedna archeologická kultura střídala druhou. Otázka byla, jak je to možné. Část vědců vždy preferovala teorii migrace, kdy nově příchozí populace nahradila tu původní. Část spíše předpokládala, že to byli stále stejní lidé měnící své zvyky. Tyto dva směry byly stále v opozici a v čase měl vždy jeden či druhý navrch. A genetika přišla se svým jasným slovem právě v období, kdy spíše převládal názor zpochybňující větší pravěké migrace. Týká se to například už výše zmíněné kultury se šňůrovou keramikou. Právě s ní byl spojován příchod prvních Indoevropanů a šíření indoevropských jazyků do Evropy. A najednou víme zcela jistě, že nositelé této archeologické kultury k nám opravdu migrovali, a to z východu či severovýchodu.

 

Když říkáte tyto výzkumy, myslíte i svůj vlastní výzkum?

Ano. Společné archeogenetické projekty s kolegy z Max-Planck Institutu tvoří v posledních letech převážnou část mé práce. Získaná data musíme společně diskutovat a interpretovat v historickém kontextu. Není to vždy jednoduché. Tyto genetické objevy přišly řadě lidí trochu „nevhod“ a o to živější jsou pak některé diskuse v literatuře. Nám však získané informace dávají jedinečnou možnost podívat se znovu s tímto vědomím na naše „stará“ archeologická data a interpretace. K tomu máme teď mnoho nových vodítek. Někteří kolegové dnešní dobu označují za druhou archeologickou revoluci – tou první byl objev metody radiokarbonového datování a později jeho kalibrace v 60.–70. letech 20. století.

 

Takže kam se hrabe Indiana Jones, vy teď máte zlatý věk archeologie?

Objevů a nových zjištění spojených nejen s genetikou bude nyní určitě rychle přibývat. Ale i na Indiana Jonese se občas rád podívám – podobně jako na Jamese Bonda.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama