Nejdřív byla bezmoc, pak žlutomodrý dort pro Ukrajinu

Když začala válka na Ukrajině, přemýšlel, co by on, cukrář z Varnsdorfu, mohl udělat. Vymyslel žlutomodrý dort, nazval ho Slava Ukraini! a výtěžek z jeho prodeje posílal ukrajinské ambasádě. František Dlask, majitel vyhlášené varnsdorfské cukrárny, si od zastánců Ruska vysloužil označení „vlastizrádce“, ale vytrval a dorty prodával dál. Později k nim přidal i zákusek inspirovaný útokem na Kerčský most.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Letos 18. března jste na profil vaší cukrárny na Facebooku napsal, že máte nově v nabídce speciální ananasovo-kokosový zákusek a že veškerý výnos zašlete na účet ukrajinského velvyslanectví. Kde se nápad s dortem v ukrajinských barvách zrodil?

Nejdřív, když začala válka, následovala hrozná bezmoc a údiv nad tím, co se vůbec může dít. Chvilku jsem jen pozoroval, co se děje a jakým způsobem se dá pomáhat. A pak začal přemýšlet, co bych mohl já osobně vyrábět. Asi po týdnu mě konečně napadl nějaký zákusek, který by mohl být modrý. Jenže modrá barva je složitá v tom, že jakákoli běžná surovina na dorty je do žluta, a když do toho dáte modré barvivo, vznikne vám zelená. Potřeboval jsem proto vymyslet něco, co je bílé a dalo by se obarvit na modro. A napadl mě kokos, se kterým se dobře ananas, takže je to vlastně variace na Piña Coladu. Pak už bylo jednoduché udělat zákusek, který bude modrožlutý.

 

Chtěl jste tedy rovnou něco v ukrajinských barvách?

Ano. Chtěl jsem prostě produkt, u kterého je na první pohled jasné, co má symbolizovat, a zároveň se dá využít pro dobročinnost. Původně jsem totiž přemýšlel nad kasičkami, ve kterých bych vybíral pro Ukrajinu peníze, ale to je složité, musíte mít registrovanou sbírku. U vlastnoručního výrobku je to jednodušší. Zákusky jsem nazval Slava Ukraini! a podařilo se díky nim vybrat už 48 tisíc korun. Teď jsem tedy s jejich prodejem přestal, musel bych totiž otevřít další várku pyré, které na dort používám. Ale my máme přes zimu zavřeno a zbytečně by se to zkazilo. Místo dortu ale teď dočasně nastoupila tartaletka ve stylu Kerčského mostu, díky které šly na podporu Ukrajiny další dva tisíce.

 

 

Jaká částka šla na dobročinnost z každého prodaného dortu?

Zákusek se prodával za padesát korun a stejná částka šla i na podporu Ukrajiny. Vlastně to bylo ale ještě o kus víc. Na jeden plech se vejde třicet tři kusů, což dělá celkem 1650 korun. Ale když se prodal celý plech, tak jsem dal na Ukrajinu dva tisíce, aby se to dobře počítalo. Posílám to průběžně. Nějaké peníze jsem poslal ještě předtím, než jsem začal prodávat dorty, přesnou částku si už ale nepamatuji.

 

Máte spočítáno, kolik kusů se celkem prodalo?

Asi osm set. A těch nových kerčských asi stovka.

 

Čekal jste, že to vyvolá takový zájem?

Vlastně jsem od toho nejdřív nečekal nic, protože jsem netušil, co se bude dít. Očekával jsem asi jen různý hejty, vlastně to probíhalo podobně jako během covidu, kdy jsem se dostal do hledáčku antisystémových lidí. Začal jsem totiž tehdy kontrolovat důsledně Tečku (aplikaci, která zobrazuje, je-li člověk očkován – pozn. red.) a dodneška jsem na nějakém jejich blacklistu. Najednou se začaly objevovat na netu recenze, jak špatné dorty dělám.

 

A teď se dělo něco podobného?

Ano. Protože skupina těch, kteří kritizovali proticovidová opatření, se poměrně hodně překrývá se skupinou lidí, kteří nemají rádi Ukrajinu a jsou zastánci Ruska. Takže krátce poté, co jsem začal propagovat modrožluté zákusky, se objevili odpůrci a po sítích začalo lítat, že jsme vlastizrádci. Teď už se to objevuje vždy v určitých vlnách, což souvisí s tím, že jsem se naučil nenávistné komentáře poměrně dobře blokovat. Vždy se to oživí jen ve chvíli, kdy něco o mých dortech v dobrém sdílí někdo v jiný, ale vidí to i odpůrci Ukrajiny. V poslední době sdílela pochvalný příspěvek třeba novinářka Jana Cíglerová, což vyvolalo další ohromnou vlnu. Nejen na Facebooku nebo Twitteru, ale třeba i na Mapách nebo na Googlu, kam píší lidé negativní recenze na naši cukrárnu.

 

Naštěstí se ale tedy jedná jen o útoky v online verzi.

To ano. V době covidu tu byli asi jen dva lidé, kteří chtěli osobně vyzkoušet, zda skutečně Tečku kontroluji. Přišli se schválně nechat vyhodit. Co se týče Ukrajiny, nikdo mi nic do očí říct nepřišel. Byli tady asi jen dva zákazníci, které jsem vykolejil tím, co bylo u modrožlutého zákusku napsáno. Pohoršeně řekli, že si to nekoupí, a dali si něco jiného. Ale napadat mě tady naštěstí nikdo nezačal a věřím, že to tak zůstane. Ono taky vzhledem k tomu, že mám skoro dva metry a sto čtyřicet kilo, se to teda asi blbě útočí (smích).

 

Chytlo to vlnu

Negativní reakce jste očekával, ale co ty pozitivní? Vypadá to, že těch je mnohem víc.

Pozitivní zájem mě opravdu mile překvapil. Čekal jsem, že prodám tak tři plechy a pak zájem opadne. Ale že se to bude prodávat od března až do listopadu, jsem nečekal.

 

Je to poznat i na návštěvnosti cukrárny? Před chvílí se s vámi tady zdravil i pár, který přijel z Prahy cíleně s tím, že o vás četli na Twitteru.

To nesouvisí jen s Ukrajinou. Myslím, že se mi celkem podařilo udělat díru do Twitteru už asi před dvěma lety, když jsem udělal video, jak se vyrábí likérové špičky. Chytlo to tehdy vlnu, jak říká můj syn. Během týdne mi prostě naskákalo hrozně moc sleďů. Začal jsem se proto Twitteru věnovat víc. Předtím jsem byl spíš na Facebooku, fungoval dobře na lokální úrovni. Ale jak postupně Facebook stránky utahuje, tak to fungovat přestalo. Mám tam asi dva a půl tisíce fanoušků, vidím, že ho vidělo tři sta lidí a dostanu padesát lajků. Ještě dva roky zpátky to vidělo dva tisíce lidí a bylo tam tři sta lajků. Prostě se to nezobrazuje.

 

Ještě k dortům na podporu Ukrajiny. Už jste zmínil, že děláte další zákusek ve stylu poničeného Kerčského mostu. Což je most, který spojuje Rusko s okupovaným Krymem a na který se ukrajinské armádě v říjnu podařilo zaútočit.

Správně je to čokoládovo-pistáciová tartaletka.

 

Inspirace byla právě po ukrajinském útoku na most?

Přesně tak. Ráno jsem otevřel Twitter a koukal, co se s mostem stalo. A někdo tam napsal, že by to mohla být inspirace pro nový zákusek. Mě v tu chvíli napadlo, jak by mohl ten dort vypadat. Úplně jsem viděl, jaká tam budou propadlá mostní pole, viděl jsem i formičku, do které to udělá. Bylo to vymyšlené během deseti vteřin (smích). Ale jen upřesním, že na začátku zrovna z tohoto dortu peníze na dobročinnost nešly. Peníze z jeho prodeje jsem začal na konto ukrajinské ambasády posílat až ve chvíli, kdy jsme přestali prodávat ten žlutomodrý.

 

Šanony podle barev

Jak jste se vůbec k cukrařině dostal? Narodil v Argentině, část dětství prožil ve Venezuele, později pobýval například i v Mexiku. Jak se stalo, že nyní provozujete cukrárnu právě ve Varnsdorfu?

Stane se to tak, že táta je montér. Celý život dělal v TOSu, což je místní výrobce strojů. Firma vždy většinu výrobků vyvážela do zahraničí včetně kapitalistické ciziny. A táta s těmi výrobky jako montér jezdil. Díky tomu se dostal dlouhodobě i do Argentiny, kde žil v letech 1978 až 1981 a kde jsem se narodil i já. Moc si z toho tedy nepamatuju, protože když jsme se vrátili zpět do Česka, bylo mi asi jen dva a půl roku. Do zahraničí, konkrétně do Venezuely, se pak táta dostal znovu v roce 1985. Byli jsme tam do roku 1993.

 

Návrat do Varnsdorfu tedy souvisel s tím, že tu pracoval váš otec?

Naše rodina tu žije už dlouho. Můj děda se narodil v roce 1903 a máme fotku, kde jsou mu asi tři a je pořízena ve Varnsdorfu. Praděda tu pracoval v místní fabrice na piana. Dohledal jsem, že tu někteří moji předkové byli minimálně od roku 1880. Vždy se hlásili k české menšině. Tedy až na jednu větev, která se přihlásila v roce 1921 k německé národnosti a v roce 1945 je odsunuli.

 

 

Vy sám jste se k cukrářství dostal jak?

Mě vždycky bavilo jídlo. Původně jsem tedy myslel, že budu stevard. Ale pak jsem narostl trošku víc, než je na stevarda vhodné. Takže jsem dělal hotelovku v Liberci, po ní šel na vojnu a pak ještě studoval na pobočce rakouské vysoké školy, která v Praze fungovala asi čtyři roky pod Asociací hotelů a restaurací. Už při škole jsem dělal praxi v pražském Hiltonu, ale díky zkušenosti z vojny jsem zjistil, že korporát je úplně stejný. Původně jsem sice myslel, že by mě bavilo pracovat ve velkých firmách, ale zjistil jsem, že tudy cesta nevede. Dělal jsem na ekonomickém úseku a poslední kapkou bylo, že když měla dorazit kontrola z londýnské centrály, museli jsme vyrovnat šanony podle barev bez ohledu na to, co je uvnitř. Řekl jsem si dost.

 

A ta cukrárna?

Táta v té době ještě pracoval v TOSu a oni tenkrát koupili areál místních zchátralých jatek. Chtěli z toho vybudovat konferenční komplex s hotelem a wellnessem. Napsal jsem na to i studii proveditelnosti a do TOSu nastoupil. Ale přišla krize v roce 2003 a nebyly na to peníze. Táta, který tehdy dělal obchodního ředitele, byl navíc z firmy odejit, takže jsem skončil i já a nakonec to vedlo i k založení cukrárny. Mít nějaký vlastní podnik jsem chtěl už roky. Podnikat jsem začal už v osmnácti, dva roky před vojnou. Provozoval jsem třeba bufet v místním kulturáku. A na cukrárnu došlo tak, že se dům, kde teď sedíme, prodával. Moje sestra měla obchod v prvním patře a táta se rozhodl, že dům v privatizaci od města koupí. Šli jsme se podívat i do sklepa, který byl tedy v hrozně špatném stavu, a moji sestru napadlo, že by ta cukrárna mohla být právě zde.

 

Cukrář ale vyučený nejste.

To ne, jsem samouk. Ale souviselo to právě s tím, že jsme se rozhodli otevřít tu cukrárnu. Koupil jsem tehdy na Amazonu čtyři velké svazky o francouzské cukrařině ze 70. let, kde jsou od základu vysvětlená těsta a krémy. A podle nich jsem se učil. Ono se to ale vlastně od oboru kuchař číšník, čím jsem vyučený také, moc neliší. Neumím samozřejmě takové ty vymodelované hyperrealistické dorty, ale to možná je spíš sochařství než cukrařina.

 

Jak těžké je vlastně ve Šluknovském výběžku podnikat? Přece jenom obecně celé severní Čechy nemají stále dobrou pověst, výběžek nevyjímaje.

Myslím, že je to úplně stejné jako kdekoli jinde. Je ale možné, že pro některé případné místní zákazníky jsme dražší. Ale my už v momentě, kdy jsme otevřeli, jsme nasadili laťku, že budeme mít vyšší ceny, zase ale víc sázíme na kvalitu a neděláme masovou produkci. A myslím, že zákazníci, kteří k nám před dvaceti roky začali chodit, tak k nám chodí stále. Díky Twitteru se mi také podařilo nalákat lidi z většího okolí. Jezdí sem zákazníci z Nového Boru nebo z Liberce. A teď už víc i z Prahy, což je paráda.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement