Člověk by neměl zpívat o vlastním pohřbu v minulém čase, říká Lucie Redlová

Když jsem poprosil, ať zahraješ, spustila jsi Horehronku. Je pro tebe něčím výjimečná?

Tuhle krátkou píseň, kterou jsem mimochodem uzavřela novou desku Lidová Redlová, mám od babičky, pocházející právě z Horehroní.

Od babičky z čí strany?

Z tatínkovy.

Čili Vlasta Redl je vlastně Čechoslovák!

Přesně tak. Babička se v mládí provdala na Valašsko a většinu života strávila ve Valmezu, ale často jsme jezdívaly autobusem na Slovensko, kde žili její bratr a sestra. A pak se před dvaceti lety stalo, že mě přijala kapela Docuku, která se zabývala i lidovkami, tak jsem poprosila babičku, ať mě naučí nějakou pěknou slovenskou, kterou si tam prosadím. Od té doby Horehronku ráda hraju.

Přesných dvacet let?

A několik týdnů navíc, protože první koncert jsem zažila v polovině dubna 2002. Konal se v domovském prostředí, ve valašskomeziříčském M-Klubu, a dodnes vzpomínám, jak moc jsem byla nervózní. Kluci z Docuku původně chtěli, abych jen zpívala, ale to bych se nejspíš nudila, chtěla jsem i hrát. Kytara byla v kapele už zabraná, tak jsem si vymyslela mandolínu, nechala si ji od táty nadělit k Vánocům – a už v dubnu byl ten první koncert.

Neříkejte, že jsem Redlová!

Já se tě na tátu skoro bojím ptát, protože mám pocit, že tyhle otázky nemáš ráda – ale asi se tomu dnes nevyhneme.
Proč myslíš?

Protože se podle mě na nové desce k Vlastovi Redlovi hlásíš jako nikdy dřív, tvoříš tak trochu v jeho stylu. Jsi uctivá k folkloru, ale hraješ ho nově, posouváš písně o kus dál – jako táta.