V triatlonu se mu daří, jeho srdce ale patří železnici

Jaká pro vás byla letošní sezona?

Bez jakékoli senzace překvapivá a vlastně i trochu nechtěná. Po zimní přípravě, která je noční můrou snad každého sportovce, byly mé pocity související s nadcházejícím létem převážně negativní. Skoro celou zimu mě trápil zánět průdušek a jarní klubové soustředění na Mallorce jsem ještě téměř celé proležel na pokoji. Chtěl jsem proto vynechat celý závodní kalendář, neboť už jsem se v tom plácal od konce Vánoc. Navíc se říká, že co nenajedeš v zimě, natož na jaře, přes léto už jen těžko doženeš. To byl velký strašák před prvním závodem...

 

Takže to nevypadalo dobře...

Přesně. Kromě zdravotních peripetií se mi nedařilo najít správný balanc, jistý vnitřní klid. Jsem totiž velký perfekcionista a těžko jsem se vyrovnával s něčím, co nebylo dokonalé. To pak člověka dlouhodobě vyflusne. Koneckonců, nikdy nic nebude dokonalé... Na druhou stranu se mi paradoxně podařilo zlepšit jistá umístění na velkých závodech a tím se posunout do zajímavých pozic ve světovém žebříčku.

 

I přes veškeré zdravotní problémy se vám dařilo. Na květnovém Světovém poháru v Itálii jste skončil sedmý, na červencovém Evropském poháru v Maďarsku jste byl dokonce druhý, při závodě série mistrovství světa v Hamburku jste pak skončil osmnáctý. Již před pár měsíci jste se nicméně rozhodl, že sport upozadíte a splníte si sen a stanete se strojvedoucím? Jak vás to napadlo? Proč?

Není to příliš známo, ale abych to „upozadění“ uvedl na pravou míru, tak ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Když jsem měl po základní škole nastoupit v Praze na střední školu dopravní v Masné ulici se stipendijním programem pro strojvedoucí, najednou mi do života vletěl triatlon. Docela mi to šlo, vzal jsem tehdy trénink jako větší výzvu a zůstal na Valašsku. Postupem času mě sport úplně pohltil, v tom dobrém i zlém. Tím mi ovšem na dopravu nezbyl vůbec žádný čas. Alespoň okrajově jsem se chtěl do svého oboru vrátit loni. Začal jsem studovat na Univerzitě Pardubice, nicméně pořád to nebylo ono. Takže letos jsem vyhodnotil, že toho už bylo dost a vrátím se do svých "kolejí".

 

V hlavě se mi vyčistilo

Jak jste zmínil, zánět průdušek vás trápil skoro celou zimu. V jednom z rozhovorů jste řekl, že jste cítil, že příčiny dlouhé nemoci jsou i psychologické. Jak moc je triatlon i o hlavě?

Absolvoval jsem sice dvě jarní soustředění, ale sotva jsem na nich zánět doléčil, sekl mě po chvíli znovu. Krásně to dokládá propojení „hlavy“ s fyzickým zdravím. Člověk může zvládat koňské dávky, bezchybně regenerovat a mít skvělé předpoklady, ale pokud má v hlavě rozpor s tím, co dělá, stejně se to dřív nebo později projeví na jeho výkonnosti. Je to známá fráze, ale podle mě máme pořád tendenci sklouzávat k číslům a přístrojům, namísto abychom více komunikovali. U citlivého sportovce stačí jedna věta a jeho výkon to může ovlivnit natolik, že je úplně jedno, kolik kilometrů za poslední měsíc absolvoval.

 

Teď už tedy cítíte, že i „hlava“ je lepší?

Ano, v hlavě se mi vyčistilo jak nikdy předtím, a mám konečně ten pomyslný chybějící pilíř, na kterém mohu dále stavět.

 

Podle vašich výsledků se zdá, že vám prospívá soustředit se i na něco jiného než triatlon, je to tak?

Nejsem si zatím docela jistý, ale zřejmě to tak bude. Svou roli určitě hrál fakt, že jsem znal časové období, kdy se ještě budu muset naplno koncentrovat, po kterém ale přijde dlouho očekávaná změna. Každopádně dříve jsem razil strategii, že když chce být člověk v něčem fakt dobrý, musí to dělat naplno a věnovat se tomu na 110 procent. V mém myšlení to znamenalo doslova, až později ze zkušenosti jsem zjistil, že to nemusí být pravidlem a je to čistě individuální záležitostí.

 

Když pak začaly přicházet skvělé výsledky, nenapadlo vás to své rozhodnutí ještě zvrátit?

Víte, o tom to není. Neexistuje spojitost mezi výsledky a mým rozhodnutím. „Skvělé výsledky“ jsou totiž dost abstraktní pojem a mě by ani ten sebelepší neudělal šťastnějším. Vím, že okolí to vnímá odlišně, bohužel se s tím nedokážu ztotožnit.

 

Napadlo mě, jestli nejsou za vaším rozhodnutím i peníze... Dá se triatlonem na vaší úrovni uživit? Nebo je prostě potřeba mít k tomu i nějakou jinou práci?

Záleží, na jaký standard je kdo zvyklý. Myslím, že když máte trochu potenciálu, velkou touhu a makáte, dá se to ustát. Na nějaké spoření to ovšem opravdu není. Důležité je se nebát, a pokud si to můžete dovolit, tak i trošku zariskovat. Já jsem v začátcích musel jít taky na hranu. Odložil jsem studium na vysoké škole a šel do toho naplno, žel hned přišel koronavirus a s ním i turbulentní období. Nicméně díky super lidem okolo se mi podařilo tento čas překonat a poté získat velkou podporu „pod křídly sovy“ (VICTORIA Vysokoškolské sportovní centrum při MŠMT, které podporuje nejlepší studující sportovce a má ve znaku sovu – pozn. red.), které si moc vážím.

 

Neznamená to ale konec vaší triatlonové kariéry, že ne?

Určitě ne. Vlastně záleží, co pro koho znamená kariéra... Od profi režimu bych si rád dal pauzu, ale nevidím důvod, proč se do toho kdykoli neopřít a zase nějakou chvíli nezávodit na vyšší úrovni. Díky nynější nezávislosti už to do budoucna můžu řídit čistě podle svých pocitů.

 

Na dráhu prostě patřím

Co vás baví na vlacích?

To je na nás ajznboňáky častá otázka a my většinou sami tápeme. Víte, jsou povolání, pro která se musíte narodit, a my, co na dráze děláme srdíčkem, cítíme, že na ni jednoduše patříme. Navíc dráha zažívá neskutečně rychlý vývoj a do budoucna se s ní i s ohledem na klimatické cíle počítá jako s páteří rychlé, kapacitní a ekologické dopravy. Jednoduše chci být při tom!

 

Jak se to teď tedy budete snažit skloubit? Jak to budete dělat?

Zní to neuvěřitelně, ale naštěstí už jsem se s tím alespoň v hlavě popasoval. Určil jsem si priority a těch se při každodenním rozhodování držím. Pokusím se v každém odvětví udělat maximum, na druhou stranu vím, že přijdou ještě větší výzvy a těžší chvíle. Tak si řeknu, sám sis to vybral, makej víc.

 

Proč jste se vůbec rozhodl pro triatlon? Jaká k tomu vedla cesta?

Na začátku byl nevinný mail, že bych se ještě jednou rád podíval na dětskou olympiádu v Brně. Předchozí v roce 2013 jsem se zúčastnil ještě jako plavec, byla to parádní akce a hlavně jsme nemuseli poslední týden do školy. :-) Tak to všechno začalo a s mým prvním trenérem Karlem Janákem jsem začal objevovat sportovní problematiku a zkoušet si nejrůznější závody po celé České republice. Předtím jsem o triatlonu nikdy pořádně neslyšel a nenapadlo by mě, že vlastně všechny disciplíny do té doby pravidelně trénuji. Proto se mohlo zdát, že můj začátek byl až neuvěřitelně rychlý.

 

Co vás na triatlonu baví? Čím je výjimečný? Který z těch sportů vám jde nejlíp?

Pestrost, triatlonová komunita, poctivost a náročnost... To mě na triatlonu baví a tím je zároveň výjimečný. Pokud bych se zaměřil čistě na běh, myslím, že bych z něj mohl „profitovat“ nejvíce. Na druhou stranu si to nemohu dovolit, protože mé limitace jsou tak časově náročné, že by mi de facto znemožnily přípravu na další dvě disciplíny. Nejvíce „svůj“ se nyní cítím na kole.

 

Logistika je peklo

Jaké limitace?

Mám z dětství naučené špatné pohybové návyky, a tím i svalové zapojení. Neprošel jsem žádnou atletickou průpravou a kromě plavání nevěděl, že je potřeba se rozcvičovat a po zátěži zase například udělat strečink. Toto vše mě nyní limituje a žádá si to více času.

 

 

Co je na triatlonu nejtěžší?

Logistika. Když už se konečně dostanu k samotnému tréninku, je to paráda a jdu si na něj vlastně odpočinout. To okolo je při přípravě na tři disciplíny a následných závodech peklo. Samozřejmě je to individuální a záleží na úrovni, ve které se v triatlonu pohybujete.

 

Co vaše další plány? Na co se teď těšíte?

Následující půlrok bude opravdu z velké části o dráze. Výcvik strojvedoucího je náročný a není to o jednom testu jako v autoškole. Pokud chci příští rok zjara vyjet samostatně na trať, musím projít desítkami zkoušek a přesvědčit, že dokážu v jakékoli situaci správně zareagovat a dopravit cestující bezpečně do cíle. Přesně na to se těším. Na chvíli vypnu hlavu ze sportu a naučím se spoustu nových technických, provozních i legislativních věcí. To mi minulé roky moc chybělo.

 

Co olympiáda za dva roky v Paříži, pomýšlíte na ni?

To je pravidelná otázka. Navíc s letos spuštěnou kvalifikací je ten tlak o dost silnější. Chápu, že pro hodně lidí a zejména reprezentaci je olympiáda ta nejvyšší meta a dost se na ni upínají. Na druhou stranu, prosím o pochopení, že já olympiádu nikdy nesledoval a můj cíl to nebyl. Proto teď naděje mírním. Každopádně, pokud by se mi příští kvalifikační sezonu podařilo dobře závodit a vyšlo to, budu rád, protože to pro naši komunitu bude mít značný dopad, neboť mužské zastoupení už nám na olympiádě druhým obdobím chybělo.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.