V mých obrazech vidí každý něco jiného, to mě baví

Jeho nejnovější socha stojí na budově Fuchs2 v Praze na Štvanici. Čtyři vizuální a zvukové panely mají připomínat černé peřejovité vody. Když je malíř a experimentální sklář Lukáš Kalivoda instaloval, netušil, jaký přesah budou nakonec mít: kvůli galvanicky pokoveným páskám z VHS kazet pak nefungoval v polovině Karlína internet. Mimo to Kalivoda kreslí vodou, tuto techniku před několika lety sám vynalezl.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na čem teď zrovna pracujete?

Když mám něco rozpracované, většinou o tom nemluvím, protože jsem hloupě pověrčivej. Musím to dotáhnout, aby to mluvilo za mě. Stejně tak rozpracované věci ani neukazuju, je to taková moje úchylka. Na čem jsem ale naposledy dělal a co už je dokončený, je k vidění v prostoru Fuchs2 na Štvanici. Reagoval jsem na podmínky jejich střechy. Jedná se o čtyři vizuální a zvukové panely, které jsou za sebou a celá kovová konstrukce je omotaná černými páskami z VHS kazet. Hodně tam fouká vítr, a jak jsou pásky lesklé, jsou to taková zrcátka. Trošku to vypadá jako černá voda, a tak to bylo i myšlené. Jaký to má ale přesah, to jsem se dozvěděl teprve nedávno.

 

Jaký?

Vernisáž byla v polovině září a trvalo tři týdny, než se ke mně dostala zpráva, že se našla chyba v systému. Instalace totiž tvoří pole, které zabraňuje šíření internetu. Je to postavené na střeše a lidem, kteří provozují v Praze 5G síť, to přerušilo tok internetu. V půlce Karlína prý přenos vzduchem přestal fungovat. Takže když našli chybu, přišli s tím, že socha musí ze střechy pryč. Ale lidé z Fuchsu jim řekli, že mají všechno smluvně ošetřené, že je to umění a s tím nic neudělají. Bude to tam do konce roku.

 

 

Jak je možné, že pásky z kazet přeruší tok internetu?

Lesk na páskách je vytvořen galvanickým pokovením, tudíž vznikla neprostupná plocha prakticky pro jakýkoli signál. To mě samozřejmě při vytváření díla nenapadlo. A nenapadlo to vůbec nikoho.

 

Jak si výpadek dokázali spojit právě s vaším dílem?

Oni hledali, hledali, hledali a trvalo jim to opravdu dlouho. Ale nakonec zjistili, že jim právě tohle stíní jejich signál.

 

Práce přímo na střeše

Takže se to nějak upravilo?

Nakonec to dopadlo dobře a socha se nemusela nijak upravovat, čehož jsem se v první chvíli dost bál. Oni jen přendali všechny paraboly do jiného úhlu, aby se vyhnuly té mé soše.

 

Jak dlouho jste na instalaci pracoval?

Nejdřív mě oslovili, že by tam ode mě chtěli nějakou věc. Šel jsem se na střechu Fuchsu podívat, abych zjistil, jaké tam jsou podmínky. Strašně tam foukal vítr a hrozně pražilo sluníčko, tak jsem si řekl, že to je to, z čeho budu vycházet. Když jsem přemýšlel, co použiju, napadly mě právě VHSky, galvanicky pokovené pásky, na které se ukládá film. Pro mě to byl ale jen materiál, který jsem použil úplně jinak, než k čemu sloužil původně, i když samozřejmě to s sebou určitou symboliku nese. Od rozvahy až po instalaci to pak celé trvalo asi sedm až osm měsíců. Vzhledem k místu a velikosti instalace jsme museli všechny práce dělat přímo na střeše, od řezání a svařování až po motání pásek.

 

Když na něčem pracujete, potřebujete dané místo, kde by to mělo stát, vidět?

Když je dílo specificky vytvářené pro určité místo, rozhodně se tam musím jít podívat.

 

Nejlepší ateliér

Když se vrátíme úplně na začátek, jak jste se vlastně k umění dostal? Přitahovalo vás už v dětství?

Ano. Pamatuju si, že už od tří let jsem se snažil něco si zaznamenávat, zachytit určité momenty. Pak jsem si uvědomil, že chci být umělec, malíř, sochař. Máma ze mě chtěla mít určitě nějakého doktora nebo něco podobného, ale můj život je jinej, takže jsem si dobrovolně zvolil, že chci malovat obrazy a dělat sochy.

 

Vystudoval jste UMPRUM v Praze, konkrétně Ateliér skla u akademického malíře Vladimíra Kopeckého a Ronyho Plesla. Proč zrovna sklo?

To byla velká náhoda. I když to je těžké říct, jestli náhody existujou, nebo ne. Můj kamarád Václav Cígler je sklář a já jsem si k němu chodil už na střední škole popovídat. Byl jsem tehdy ve třeťáku a ptal jsem se ho, jestli má smysl studovat uměleckou školu, když jsem věděl, že se umění budu věnovat tak jako tak. On mi řekl, ať na vysokou jdu, protože tam potkám zajímavý lidi. Tak jsem si celou školu prošel, ano, byly tam velký krásný ateliéry, to se mi líbilo. Ale jinak jsem z toho neměl dobrej pocit. A tehdy Václav zmínil, že bych mohl jít na sklo, kde byl šéfem právě Vladimír Kopecký.

 

Takže jste šel...

Já k němu tehdy zašel už v tom třeťáku, ale neřekl jsem mu to. Na přijímačkách jsem se dostal do druhého kola a on mi potom říká: Hele, Kalivoda, ty nemáš maturitu. Já na to: No, nemám. A on povídá: To nejde, ty jsi hrozně živelnej a ještě tě ani neznám. Přijď příští rok. Tak jsem přišel příští rok a dostal jsem se. A myslím, že to bylo úplně to nejlepší, co jsem mohl zažít, protože Kopečák je úžasnej člověk.

 

Jaké studium u Vladimíra Kopeckého bylo?

V době, kdy tam byl Kopečák, to byl nejlepší ateliér v České republice. Byl to totiž volnej ateliér, mohli jsme malovat, mohli jsme dělat se sklem, mohli jsme cokoli, proto jsem z toho byl úplně nadšenej. A přístup ke sklu byl taky úplně jinej, než je teď. Mě třeba ten materiál baví surovej.

 

Je sklo pořád materiálem, který vás baví nejvíc?

Každej projekt nebo úkol, kterej si zadám, má svoje. Nejsem omezen materiálem a nejsem zamilovanej zrovna do něčeho určitého. Mám rád světlo. To je to, co propojuje veškeré věci, které dělám. Člověk se pořád vyvíjí, někam se posouvá. Nestačí mu to a jde dál. Teď zrovna pořád maluju vodou. A se sklem dělám taky. Prostě si to samo řekne. Když mě zrovna nebaví malovat, přejdu ke sklu.

 

Malba vodou

„Maluju olejovou barvou, která plave na hladině vody. Tím, jak vodu upouštím a hladina klesá, barva ulpívá na fólii, a tím vzniká obraz,“ popsal jste v jednom z dřívějších rozhovorů malbu vodou. Kdy tato vaše technika vznikla?

Myslím, že někdy v roce 2017, ale možná ještě předtím. Jednou ve starém ateliéru, když jsem pil kafe a kouřil cígo, koukám na hrnek s lógrem a říkám si: Hele, to je pěkný, takhle chci malovat, takhle jemně a takové gradienty. Ale jak to udělat? Nějakou chvíli trvalo, než jsem na to přišel. Pak jsem to vyvíjel. To je právě věc spojující všechny mé obrazy, grafiky i to sklo. Vytvářím si své techniky tak, aby mi seděly. Abych z toho vydřel, co se dá.

 

Jak dlouho trvá vytvoření takového obrazu?

To se nedá říct. To všechno záleží na mně.

 

Jestli to je třeba den, nebo naopak měsíc...

Může to být tak i tak. Je to na mně, jakou tomu chci dát podobu, jaký z toho mám pocit, co tam chci otisknout. Takže to může být den, ale můžou to být i dva tři měsíce a můžu se k tomu vracet. O čase jsem nikdy nepřemýšlel, prostě se do toho vpiju, dostanu se dovnitř do prostoru a tam hledám kompozice, světy. Mně se zrovna na týhle technice moc líbí, jak je otevřená imaginaci. Mohou to být krajiny, města, někdy je to fakt drama.

 

Každý tam může vidět něco jiného...

Přesně. V tom je to pro mě šťavnatý, to je to, co mě baví.

 

Když potřebujete inspiraci, děláte něco specifického? Nebo jak jste říkal o té malbě vodou, že vás to napadlo při pití kafe, takže je to prostě náhoda?

Náhoda neexistuje. Člověk si za tím musí jít, být důslednej a makat, makat, makat. A strašně moc chybovat. Člověk někdy musí být ve stresu, někdy zase v klidu, někdy si všimne jen tak něčeho v tramvaji, někdy, když se koukne na někoho jiného. Opravdu nevím, kde se ta inspirace bere.

 

Děláte hodně své věci, nebo spíš co vám kdo zadá? Jako to například bylo s instalací na Fuchsu...

Dělat věci na zakázku, to mě nikdy nenapadlo. Z Fuchsu přišli s tím, jestli bych si na té střeše nechtěl něco udělat, neřekli mi co. Já jsem hroznej egoista, a kdyby mi řekli, co mám udělat, tak bych do toho nešel. Přes to vlak nejede.

 

Když si tedy děláte hlavně své věci, dá se tím uživit?

Určitě, rozhodně dá. Je to jenom o nastavení člověka.

 

Prodejem obrazů? Výstavami?

Výstavy ani moc ne, ty jsou o setkání s lidmi, se sběrateli, o tom, abych ukázal díla lidem a světu. V tom jsou super. Ale myslím si, že věci, které dělám, mluví samy za sebe a zákazníka nebo sběratele si samy najdou. Takže se nemusí okolo toho dělat nějaké divadlo. Lidé si to mezi sebou řeknou a ocení to.

 

Za kolik jste prodal nejdražší obraz?

To si pamatuju přesně. Bylo to v roce 2012. Jedna sběratelka z Austrálie ode mě chtěla obraz, formát 50 na 70 centimetrů, nic velkého. Řekl jsem, že jí ho prodám, a ona na to: A chceš peníze, nebo výlet. Tak jsem odpověděl, že to je jasný, že výlet. A byl to tříměsíční výlet po nejlepších australských destinacích, takže si myslím, že ta částka je nevyčíslitelná.

 

Dělal jste někdy i něco jiného, abyste se uživil?

Rozhodně. Ale to už jsou nějaké roky zpátky. Nevěřil jsem si, proto jsem tu a tam dělal nějaké brigády, pracoval jsem jako uklízečka v jednom studiu, dokonce jsem jeden den zkusil dělat i pingla, ale to vůbec nebylo pro mě. Člověk by si ale měl v určitou chvíli nastavit zrcadlo a říct si, kdo je a co chce. A pak si za tím jít. Neřeknu vám rok, kdy to bylo u mě, ale ten moment si pamatuju. Říkal jsem si: Mám já tohle zapotřebí, když pak nemám dost času na svoje věci a maluju po nocích? Tam se to zlomilo. Řekl jsem si: Ne, chci svůj ateliér, svoje nástroje, litry barev, chci mít dostatek vzduchu, světla, prostoru.

 

Dá se říct, kdo si vaše obrazy nejčastěji kupuje?

To je ohromné spektrum lidí, od dívky, které je 19, až po lidi, kterým je 60 nebo i 80 let. Jsou to Češi, ale i cizinci, z Tchaj-wanu, z Itálie. Pak mi i posílají zpětnou vazbu, například: Jsem moc ráda, že jsem si obraz od vás koupila, jak jsem teď na home office, pořád na něj koukám. To mě hrozně hřeje a jsem rád, že se ty obrazy ocitly na správném místě.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement