Nemůžeme všichni bydlet jen na jednom místě

Firma, která se zabývá výstavbou domů, koupila nejstarší tovární komplex ve Strašnicích. Jednu z několika málo izolovaných posledních staveb, které pamatují původní obec v době, kdy byla připojena k Praze. Secesní budova bude po změně majitele zřejmě zlikvidována. Podle Jana Vaška, vedoucího oddělení památkové péče Prahy 10, se s tím moc dělat nedá a stojí za tím problém mnohem větší: „Vedle zcela nevyhovující legislativy, která účinnou a smysluplnou ochranu neumožňuje, jde také o to, že žádné město není nafukovací, a když na malém území začnete koncentrovat neúměrně velké množství lidí, začne dané město selhávat.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Čím jsou Strašnice specifické?

Bývaly vesnicí, která se k Praze připojila ve 20. letech 20. století. Po roce 1948 zmizela snaha o kompromis mezi novou výstavbou a starou strukturou, a to byl počátek zkázy tohoto tradičního místa. Původní ráz obce je dnes už zcela ztracený. Zbývá už jen velmi málo budov, které by připomínaly starší podobu Strašnic. Což bohužel v Praze není nijak neobvyklé, je to naopak spíše pravidlo. Podobně tak končila a končí i další stará sídla překrytá novou necitlivou zástavbou, která je tak nějak v rozporu s lidskou přirozeností.

 

Nezbylo už nic?

V 50. letech se začala ztrácet celá řada emblematických objektů, které vytvářely charakter tohoto místa, a vznikalo sterilní, urbánní prostředí. Tento trend se nezastavil ani v 90. letech minulého století. A bohužel to pokračuje i dnes. Proto teď sedíme ve Strašnicích, které ztratily historické jádro, nemají vlastně žádné přirozené centrum a můžeme se bavit už jen o opravdových zbytečcích, které pamatují původní podobu a jsou jakýmsi pojítkem mezi současností a minulostí.

 

Jaké to jsou?

Jde vlastně jen o několik budov, které pamatují počátek 20. století a doby ještě starší, kdy Strašnice bývaly předměstskou vsí. Jde o pozůstatek hospodářského dvora u metra, školu a sokolovnu, dále ještě současnou služebnu policie, což byla dříve obecní škola a je známá spíše jako Strašnický zámeček. Ta už je sice uvnitř hodně přizpůsobená potřebám policie, nicméně zvenku se stále tváří jako objekt druhé poloviny 19. století. A pak někdejší továrna na anilinové barvy. Kromě těchto staveb už má tato čtvrť jen několik obytných domů, které vznikly na začátku 20. století, ale všechny jsou zasaženy přestavbou natolik, že původní podoba je setřena k nepoznání. V omezené míře si svou původní podobu zachovaly jen ty jmenované. Pokud se podíváme na širší okolí historického strašnického jádra, můžeme nalézt ještě několik vilových objektů, ovšem to už jsme skutečně mimo hranice původních Strašnic. Tyto souvislosti jsou však již dávno ztracené a vše je podřízeno masové obytné výstavbě a dopravní dostupnosti. Jakýkoli místní příměstský či snad ještě venkovský charakter je dávno ztracený. Klid zmizel již před lety.

 

 

Nejstarší dochovaný tovární komplex

Továrna na anilinové barvy je komplex v ulici V Korytech, kde je dnes autoservis a několik obchodů?

Ano. Vznikla v roce 1908 a je dílem architekta Josefa Smolíka, který ve Strašnicích navrhoval celou řadu budov, mimo jiné i starou strašnickou školu. Vyráběly se tam anilinové barvy, později i pekařské stroje a pece. Nyní je to nejstarší dochovaný tovární komplex ve Strašnicích.

 

Tato budova však v nedávné době změnila vlastníka. Je s vámi v kontaktu? Znáte jeho záměry?

Ano, jak plyne z veřejně dostupných zdrojů, koupil ji nový majitel. On sám nás nekontaktoval a my se můžeme jen domnívat, co chce s tímto historicky velice cenným objektem udělat. Ale vzhledem k tomu, že se zabývá podnikáním ve výstavbě, předpokládáme, že tovární komplex asi nebude chtít zachovat.

 

On není chráněn zákonem?

Ne. Zákonná úprava nepamatuje na objekty, které sice mají nějakou místní kontextovou hodnotu, ale nedostává se jim žádného ze stupňů památkové ochrany. Je zkrátka velké množství budov, které jsou nějakým způsobem historicky zajímavé, ale tento status nemají. A ty pak nejsou chráněné vůbec. A bohužel někdy nezbývá než jen hledět na jejich zánik a konstatovat ztrátu. To je i případ tohoto továrního komplexu, na který se žádná památková ochrana nevztahuje. Nachází se sice v tak zvaném ochranném pásmu městské památkové rezervace, to jej však v tomto případě neochrání. Má obrovskou výpovědní hodnotu – byť zastřenou současným fyzickým stavem, který se setkává spíše s přehlížením –, ale bohužel se nyní velmi pravděpodobně stal jen levnou stavební parcelou.

 

Znamená to, že vy jako oddělení památkové péče ho nemůžete zachránit, pokud se ho nový vlastník rozhodne zbořit?

Nemůžeme. Zákony nám v takovém případě nedávají žádné pravomoci. Jediné, co můžeme, je zdokumentovat vnější současnou podobu, a pokud bude majitel natolik osvícený, že pustí někoho na průzkum vnitřku, tak i vnitřní podobu. Musíme však ctít právo a vůli majitele. Můžeme tedy lidem doporučit, aby si jej všimli a zaryli do paměti, případně vyjádřili svou občanskou vůli.

 

Masová výstavba

Není řešení, že by městská část odkoupila ty poslední zbytky budov, které mají historickou hodnotu?

Pokud by si to mohla dovolit, tak určitě. Tak by to asi řešení bylo. Nicméně ve správě veřejného jmění je nutno postupovat velmi obezřetně a je zapotřebí vážit každou korunu. A na správnost takové investice se mohou názory lišit. Samozřejmě že by to byl ideální stav, ale podle mého názoru patří spíš do říše snů.

 

Zmínil jste jeho stav. Továrna je dnes spíše tržištěm a je pravda, že v Praze chybí velké množství bytů...

Mně podobná argumentace přijde trochu lichá. Hodně se mluví o tom, že v Praze přibývá lidí a že je nevyhnutelné současnou výstavbu zahušťovat další obytnou výstavbou. Když se však podíváte na údaje Českého statistického úřadu, zjistíte, že přirozený přírůstek v Praze není tak vysoký, aby vyvolával potřebu nové masové výstavby, a dostatečné možnosti bydlení poskytuje přirozená rotace.

 

Nejde ani tak o přirozený přírůstek, jako spíš o lidi, kteří se do hlavního města stěhují… 

Ano, čímž však dochází k deformaci sídelní struktury na území České republiky. Tato struktura začíná být značně nevyrovnaná. Vždyť si vezměte, že od roku 1910 se počet obyvatel u nás nijak dramaticky nezměnil. Není tedy důvod, proč nezachovat rovnoměrnou sídelní strukturu tak, aby žádná z jejích částí neselhávala.

 

Co myslíte konkrétně?

Žádné město není nafukovací, a když jeho strukturu začnete neúměrně přetěžovat, tedy když na malém území začnete koncentrovat neúměrné množství lidí, začne dané město selhávat. Už teď každý den narážíme na důsledky. Nemáte šanci dát dítě do školky v místě bydliště a musíte ho vozit někam dál, nemůžete sehnat zubaře či doktora, nemáte kde zaparkovat auto, voda je na hranici upravitelnosti, přetížené jsou čističky vod. To jsou jen některé z těch nejzjevnějších znaků selhávání sídelní struktury a při bedlivém pozorování bychom jistě odhalili celou řadu dalších. O přetíženém městském prostředí, které má nepříznivý vliv na lidské zdraví, ani nemluvím.

Když se podíváte na současné rozložení obyvatel na území České republiky, vidíte přehuštěná sídla, která se jen ještě více zahušťují. A na druhé straně vesnice, které např. platí lidem za to, že tam vůbec bydlí. Problém rozhodně není v tom, že u nás velké množství lidí nemá kde bydlet. Problém je, že tu máme deformovanou sídelní strukturu. A abychom mohli na tak malé území Prahy koncentrovat ještě více lidí, musíme toto území zahltit bytovou výstavbou, což znamená likvidovat některé její tradiční hodnoty.

 

Praha na pokraji kolapsu

Jaké je však řešení?

Měli bychom více vnímat statistické údaje a neřešit jejich malý výsek. Proto je přece Český statistický úřad, potažmo jeho odborníci, tvoří. To znamená nesnažit se proměnit Prahu v nějakou obytnou masu, ale pokusit se na základě sledovaných jevů narovnat celostátní demografickou strukturu a řešení tohoto závažného problému tematizovat na všech úrovních. Nyní se mi spíše zdá, že se současný neutěšený stav bere jako nevyhnutelný fakt, kterému je třeba se jen podřídit.

Často se mi také zdá, že Praha je na pokraji kolapsu, ale z toho neustálého zahušťování se dělá spíše klad. Neříkám, že je řešení jednoduché, ale prvním bodem je vůbec si tento problém uvědomit a dostat na přední místa. Pokud se totiž tento způsob myšlení nezmění a budeme podporovat výstavbu nových bytů za každou cenu a na každém volném kousku města, a to i na místech pro takovou výstavbu zcela nevhodných, je ochrana jakýchkoli historických hodnot prakticky neuskutečnitelná.

 

 

Jaký počet obyvatel je už příliš?

Nevím, zda to lze takto jednoduše stanovit, ale podívejme se spíš na některé příklady. Když si vezmeme města, která jsou stejně velká jako Praha 10, tedy například Nymburk, Litoměřice a další, mají hustotu zhruba 1 000 obyvatel na kilometr čtvereční, a ta města fungují a drží si velmi přijatelné měřítko. U nás je to téměř 6 000 lidí na kilometr čtvereční, což prostě nějaký negativní dopad mít musí. Recept na řešení však musí vzejít z hluboké mezioborové diskuse a ta mi stále chybí, nebo probíhá někde skrytě a její výsledky veřejnosti asi unikají.

 

Mluvil jste o tom, jak se měnily Strašnice před revolucí a pak v 90. letech. Zvrátil se tento trend v posledních řekněme dvaceti letech?

Nijak zvlášť. Co já osobně považuju za dvě největší ztráty za posledních dvacet let, je likvidace kina Vesna, které stálo nedaleko stanice metra, a druhou velice citlivou ztrátou je likvidace bývalého Šmídova hotelu, který se nacházel za vozovnou Strašnice. Je to o to smutnější, že ani jeden z těch objektů nebyl ve špatném stavu. Hotel Šmíd byl udržován do poslední chvíle a ani kino Vesna nebylo ve stavu, který by ospravedlňoval likvidační zásah. Na místě obou vznikla výstavba bez paměti.

 

 

Pokud bychom žili v ideálním světě, co by mohlo z továrního komplexu ve Strašnicích být?

Tento komplex tvoří několik budov i s původním továrním komínem. Vidět jsou na něm různě zachovalé detaily, dekorativní prvky ve štítu i v uliční fasádě a uvnitř bude zcela jistě celá řada dalších prvků, které dokreslují tu podobu továrního areálu z počátku 20. století a zaslouží si pozornost. V ideálním světě by tam mohlo být třeba středisko, které by posílilo zdejší komunitu, kde by se konaly kulturní akce, výstavy, mohla by tu být například pobočka knihovny, restaurace, kontaktní centrum pro lidi v těžkých životních situacích a jistě bychom vymysleli celou řadu dalších přínosných řešení. Aby to zkrátka nebyl jen barák u křižovatky.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement