Ztracený most u Mikulova. Skládaly jsme ho cihlu po cihle, vyprávějí projektantky

Překvapilo mě, že je čtyři sta let starý most postavený z cihel, a ne z kamene. Je to rarita?

DB: Pravda je, že na stavbu mostů se tehdy skutečně víc používal kámen, ale úplná výjimka to zase není.

SP: Dost se to kombinovalo, pro pilíře, respektive části, které byly pod vodou, se používal kámen, a na to, co bylo nad terénem, zase cihly. Byly totiž levnější. Kámen se musel ručně opracovávat, což bylo poměrně náročné.

 

Jak se před čtyřmi staletími vyráběly cihly?

SP: Pro hodně namáhané konstrukce, jako jsou mosty, se používaly velmi kvalitní, dobře vypálené cihly z pečlivě vybraných jílů. Po vytěžení se materiál zpracoval, většinou někde poblíž místa naleziště. Ručně se napěchoval do forem, pak se to nechávalo vyschnout a nakonec vypalovalo. Pálení cihel je historická záležitost, jednotlivé cihelny měly své technologické postupy dobře vychytané. Dneska je ten proces koneckonců hodně podobný, jen automatizovaný.

 

A jaké byly konkrétně cihly použité u Mikulova?

SP: Ohromně kvalitní, v jistém ohledu možná kvalitnější než dnes. Měly velikou pevnost – důkazem je, že most vydržel v opravdu strašných podmínkách. Když se odhrabala všechna ta hlína, bylo v ní i mnoho cihel – a byly takřka netknuté.

DB: Domníváme se, že pocházely z jisté, dnes už neexistující vídeňské cihelny. Je zajímavé, že na historických cihlách se vždycky dají najít dobové značky. Někdy jsou to iniciály výrobce, jindy název cihelny, jméno panovníka, prostě různé věci, vlastně takové ochranné značky.

 

Jak most vypadal, když jste ho poprvé viděly?

DB: No, on vlastně ani moc vidět nebyl.

SP: Byl úplně zahrabaný a zarostlý, náletová zeleň byla na něm, kolem něj, prostě všude. Z některých oblouků dokonce vyrůstaly stromy s kmenem o průměru nějakých třicet centimetrů. Koukalo jen pár pilířů v místě, kudy protékal potok. I mostovka, tedy vrchní část mostu, byla úplně pokrytá zelení, nebyla vidět ani historická dlažba, která se později objevila.

Nejspíš zmizel v padesátých letech

Jak dlouho most pod všemi těmi nánosy vlastně byl?

DB: Pravděpodobně od padesátých let minulého století. On původně vedl přes rybník, uprostřed něhož byl umělý ostrov a na něm letohrádek Portz (který nechali ve 20. letech 17. století vybudovat Dietrichsteinové – pozn. red.). Most tvořil jedinou přístupovou cestu na ostrov. Po roce 1855 byl rybník zasypán.

SP: Těžko říct, kdy přesně byl zasypán i most. V každém případě během studené války tam bylo přísně střežené pohraniční pásmo, kam nikdo nesměl. A o most se nikdo nestaral.

 

 

Co se s ním v takových podmínkách dělo?

SP: Nejvíc vždycky trpí místa styku zeminy se vzduchem, hodně jim dávají zabrat mrazové cykly. Cihla se namočí, zmrzne, pak zase led roztaje – a tak pořád dokola. Kdyby ty cihly nebyly opravdu kvalitní, dávno by se rozpadly. Nicméně ony vydržely, a to naprosto zázračným způsobem.

 

Když se odhrabávala všechna ta hlína a zeleň, měly jste představu, v jakém stavu most asi bude?

DB: Před rekonstrukcí je vždycky potřeba udělat diagnostiku. Vybere se několik míst, kde dochází k extrémnímu namáhání konstrukce nebo kde lze předpokládat, že to bude nejvíc porušené, a tam se udělají sondy. Nicméně roli hraje i náhoda – sondy tady například vůbec neukázaly, že je na mostě původní dlažba. Prostě proto, že v místě, kde se kopalo, nebyla dochovaná. A to je zároveň něco, co nás na rekonstrukcích historických staveb hrozně baví: ta nepředvídatelnost.

SP: Je to objevitelská práce!

 

Co všechno ještě takové sondy můžou ukázat?

DB: Na základě laboratorní analýzy použitých materiálů se dají udělat všelijaké výpočty, jakýsi předpoklad, jak bude konstrukce pevná, stabilní. To je stěžejní, protože vy musíte určit, k čemu konstrukce bude moct dál sloužit. U historických mostů je potřeba vzít v potaz jak dnešní, tak dobové normy, protože mosty byly konstruované na úplně jiné zatížení.

SP: Je potřeba k tomu přistupovat s respektem ke stavitelství té doby. Často se stane, že pokud se třeba i jen sto let starý most posoudí podle nových norem, tak neprojde.

 

Spousta cihel z mikulovského mostu se taky našla kolem. Jak jste určovaly, kam patří?

DB: Bylo to celkově trochu detektivní pátrání. Udělaly jsme si fotodokumentaci a na jejím základě jsme si most nakreslily tak, jak byl, v reálním stavu. Zároveň jsme si vytvořily 3D model celé konstrukce a pak dopočítávaly cihlu po cihle – kde a kolik jich chybí.

SP: Oni naštěstí použili v podstatě jeden druh cihel, jeden formát i velikost, samozřejmě až na specifická místa typu vrchol nebo ukončení klenby. Čili bylo v podstatě jedno, kam kterou z těch nalezených cihel dáme.

 

A co s místy, na která už původní materiál nestačil?

DB: To byl samozřejmě trochu problém. Původně jsme předpokládaly, že se budou vyrábět repliky. Ale nakonec na to nedošlo, roli znovu sehrála náhoda – na nějaké bouračce v Brně se našly cihly z 19. století, které měly shodou okolností stejné rozměry a srovnatelnou kvalitu i barvu.

 

Komunistické rekonstrukce byly strašné

Co by se stalo, kdyby se použily dnešní materiály?

DB: Ono se vždycky říká, že rekonstrukce je odrazem své doby. Pokaždé je třeba respektovat památku a navrhovat materiály, které jsou pro ni vhodné. Tady se to týkalo třeba izolace. Nebylo možné dát tam novodobou hydroizolaci, která se používá u současných mostů a která kompletně brání pronikání vody do konstrukce. Naštěstí se tam našlo původní, jílové těsnění, které udržuje vlhkost na přiměřené úrovni. Dnes je celkově tendence přistupovat k obnovám historických objektů s respektem, hodně do toho mluví památkáři. Jde o to, aby už nedocházelo k takovým zvěrstvům jako za komunismu, třeba v pražské oboře Hvězda, kterou jsme taky rekonstruovaly.

 

Co se tam stalo?

SP: To byl exemplární případ toho, kdy se zcela nevhodně použije dnešní technologie.

DB: Šlo o historickou, stovky let starou obvodovou zeď obory. Původně byla postavena z opuky na kamenných základech a v průběhu času už se jednotlivé části opravovaly. Ale největší dílo zkázy tam napáchali právě za socialismu, někdy v 70. letech, kdy bylo rozhodnuto, že se tam udělá torkret. To byla v té době oblíbená věc.

 

Co to je torkret a jak vypadá?

DB: Zjednodušeně řečeno se původní zdivo obloží takovými ocelovými svařovanými sítěmi, na které se pak nastříká vrstva betonu. Ve Hvězdě tohle udělali z obou stran té zdi a nahoře ji pak zastřešili betonovými deskami. Celé to bylo absolutně nevkusné a nevhodné a zároveň tam došlo k tomu, že historický materiál nemohl dýchat. Veškerá vlhkost, která v těch zdech byla nebo dál přicházela od země, se uzavírala v původním zdivu pod vrstvou torkretu. Což vedlo k absolutní degradaci, zeď se rozdrobila a na několika místech úplně zřítila.

 

Co se v takové situaci dá dělat?

DB: Když jsme k tomu přišly, vůbec jsme nevěděly, jestli to bude možné zachránit. Zeď byla opravdu v havarijním stavu. Nakonec jsme se rozhodly použít takzvaný emplekton, což je antická metoda zdění, kdy se použily lícové kameny a mezi ně se vkládal původní materiál, rozdrcený a smíchaný s maltou. Aby se zachovalo původní zdivo aspoň v nějaké podobě. Byla to jediná cesta.

 

Byl to, co jste popsaly na příkladu špatného použití torkretu, obecný rys totalitního přístupu k památkám a jejich rekonstrukci?

DB: Přesně tak. Setkaly jsme se s tím i na dalších stavbách. Památková péče v dnešní době funguje úplně jinak, má zásadní slovo při rekonstrukci a všichni to musíme respektovat a dodržovat jejich požadavky. I když se někdy zdají nesplnitelné, vždycky mají nějaké opodstatnění. Jak už jsem říkala, torkret byl za komunismu oblíbený, oni tím hromadně betonovali, jako by měli potřebu se památkám pomstít. Třeba v části střech Anežského kláštera jsou zabetonované trámy krovu. Historické dřevěné trámy! To už by se dneska nestalo.