Hoďte mi míč a já za ním poběžím
11. srpna 2022
Patřila k nejlepším volejbalistkám planety. Hrála ve špičkových ligách, získala snad všechny dostupné trofeje, sjezdila svět. Jen jeden sen si nesplnila: reprezentovat Česko na olympiádě. Co s tím? Změnit sport! Pravda, jen částečně, ale od „šestek“ k plážovému volejbalu přece jen kus cesty je a Helena Havelková ten kus právě teď zdolává. Na displeji mobilu má fotku beachového kurtu pod Eiffelovou věží. Protože tam je cíl. V Paříži 2024.
Nebolí. Což ale říkám strašně nerada!
Mám za sebou dvě velká zranění, zpátky na vrchol jsem se drápala takřka od nuly. Od té doby jsem pověrčivá. Jakmile řeknu, že je všechno super, za týden rup a něco začne bolet.
Jasně že cítím. Už jen ty nohy! Celý život jsem byla v botách na palubovce a najednou jsem bosá v písku. Po dvou měsících trénování vidím fyzické změny, rostou mi svaly na nohou, břiše i zadku, prostě celý střed těla. Jeden plážový trénink je jako plnohodnotná posilovna na nohy. Ze začátku to byl docela šok. Ono se to s beachem má stejně jako s jinými sporty – když to někdo umí, vypadá to strašně jednoduše…
No to teda fakt není. První trénink byl strašnej! Konec dubna, venku deset stupňů, já měla zmrzlý nohy i ruce. Ale to by ještě tak nevadilo. Největší šok byl, že jsem absolutně nemohla vyskočit. Z palubovky jsem byla zvyklá koukat na kurt z nějaké výšky – a tady jsem si připadala jak nemohoucí! Třeba smečované podání, to byla v šestkách moje silná stránka. Zkuste si to představit, nadhodíte si balon, vyskočíte a trefíte ho na úrovni, která je vysoko nad sítí. Míč tudíž po celou dobu letu směřuje shora dolů. Ale na písku jsem najednou vůbec nemohla dát ránu, protože mi to lítalo někam nahoru. No hrůza, byla jsem úplně vyjevená.
Ale jo. Mám jednu obrovskou výhodu. A to, že jsem až brutálně dobře fyzicky připravená. Což je i důsledek těch mých zranění, o kterých jsem se už zmínila. Poprvé to bylo rameno, potom achilovka, ta mi praskla v Číně přímo při zápase. V obou případech jsem musela strašně makat, aby se mi to úplně zahojilo a zesílilo natolik, abych se mohla vrátit. Jsem zvyklá dřít. Čili to jde. Neříkám, že přechod na písek je procházka růžovou zahradou, ale čekala jsem to horší.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.