Chceme prostě lidem pouštět filmy

Kde se vzal nápad pořídit si kino?

JM: Do roku 2011 jsem pracoval pro Barrandov Studio, kde jsem měl na starosti marketing a koprodukce filmů. Alžběta tehdy zjistila, že je těhotná, a zároveň jí její tehdejší nadřízený nabídl povýšení. Tak jsme se domluvili, že bych se o dítě částečně staral já a stal se nezávislým producentem. Tehdy jsme dali dohromady film Petra Václava Cesta ven a já si pak založil vlastní produkci Mimesis Film.

 

A to kino?

JM: Při distribuci filmu Cesta ven jsem zjistil, že aby mi práce producenta dávala smysl, tak musím mít místo, kde svoje filmy můžu promítat. Bydlíme na Vinohradech, a tak jsem začal chodit na večerní procházky a hledal v okolí místo, kde by mohlo být dobré kino. V té době mě od toho Alžběta zrazovala, protože pracovala v síti multikin CineStar a věděla, co provoz kina obnáší. Ale já trval na svém.

 

A jednou jste zašel do Vršovic?

JM: Ano, jednou jsem šel kolem Kina Pilotů. V té době to byl takový poloilegální hudební klub. Nějací dělníci tam zrovna něco opravovali, tak jsem si od jednoho vzal číslo na majitele domu a ještě na té ulici jsem mu zavolal. Když mi to ukázal, řekl jsem mu, že bych tam chtěl mít kino, což on chtěl taky.

 

AM: On ten dům zrovna čerstvě koupil. Dneska je to náš fanoušek, který do kina chodí.

 

JM: Ten prostor bývalého kina jsme si od něj tehdy pronajali a začali ho na vlastní náklady rekonstruovat. Taky jsme dostali grant od Státního fondu kinematografie. To bylo na konci roku 2014. V březnu 2016 jsme ho pak otevřeli.

 

ČERNÁ DÍRA

V jakém stavu bylo kino, když jste se tam byli prvně podívat?

JM: V šíleném.

 

AM: Byla to černá díra.

 

JM: Dům postavil architekt Štrunc někdy v letech 1935 až 1937 ve funkcionalistickém stylu. Bylo to dobře udělané kino. Tehdy tam byl jeden sál s kapacitou tři sta míst. Když jsme si nechávali dělat projekt, vycházelo to asi na dvě stě míst, pokud by tam byl stále jen jeden sál. My se ale rozhodli, že uděláme sály dva, což bylo zásadní, protože jsme chtěli nabízet bohatý program, a to jen s jedním sálem nejde.

 

 

Dneska tam jsou sály tři.

JM: Třetí sál jsme přidali v roce 2018, protože jsme tam našli zajímavý velký sklepní prostor. Byl to skvělý objev, jelikož jsme chtěli v kině držet filmy, o nichž se lidé dozvědí, že jsou dobré, ale zároveň už mají dlouho po premiéře a nechodí na ně masy. My tak třeba dneska pořád hrajeme film Chlast, a to už má po premiéře tři roky. Ten nejmenší sál bývá často vyprodaný.

 

Alžběto, jak často jste doma říkala, že pořídit si kino je šílený nápad?

AM: Já jsem do toho naskočila, až když se kino otevřelo. Do té doby jsem to dost ignorovala. Občas jsem se teda zapojila, protože Honza v té době, když se kino rekonstruovalo, produkoval dva filmy hned po sobě. Když se pak kino otevřelo, bylo jasné, že to je skvělé místo a že tam Honza má výborný tým intelektuálů, ale kino potřebuje taky nějakou praktickou osobu. Ano, pouštíte tu filmy, ale taky musíte řešit, aby bylo v kině dost toaletního papíru…

 

JM: … a pivo. A taky jestli přišli brigádníci na směnu.

 

Jaké byly začátky provozování kina?

AM: Náročné. Ona i ta rekonstrukce byla náročná a taky asi dvakrát dražší, než jsme předpokládali. Když jsme otevřeli, víceméně jsme tu pracovali zejména my dva.

 

JM: Já jsem na začátku třeba promítal a to poté, co jsem dostal dvacet minut před promítáním školení, jak se to dělá. Spoustu věcí jsme neuměli, takže třeba při jedné projekci hrál zvuk, ale ne obraz. Taky si pamatuju, jak jedna z prvních projekcí byla film Saulův syn a bylo to pro izraelského velvyslance. Přišla sem tehdy jeho ochranka a ptali se mě, kde tu máme bezpečnou komoru. Jakou komoru, ptal jsem se jich. Vysvětlili mi, že to je místnost jen s jedním východem, vyzděná, kam se lze schovat. Říkal jsem jim, že nic takového tu nemáme, leda záchod.

 

KINO JE KINO, JE KINO, JE KINO

Honzo, zmiňoval jste režiséra Petra Václava, s nímž jako producent dlouhodobě spolupracujete. Ostatně film Nikdy nejsme sami, který jste v kině uvedli v roce 2016 jako první premiérový, byl právě od něho. Nyní tu promítáte jeho historický velkofilm Il Boemo. Když jste Il Boemo začali natáčet, prý jste nedodrželi základní poučku, tedy že se film točí až v okamžiku, kdy na něj máte všechny peníze. Jste trochu střelec, chápu to správně?

JM: Já bych chtěl tady před Alžbětou říct, že jsem byl. Moje předsevzetí do budoucna je, že už nebudu střelec a na nějakou dobu se zaměříme na to dělat věci hezky a v klidu. Zároveň je prostě někdy těžké odolat. Když jsem tady viděl ten prostor kina, nešlo říct ne. Stejně jako když jsem poznal Petra Václava, který je podle mne jedním z nejtalentovanějších lidí v Česku, ale nikdo s ním nechtěl dělat, tak vám to nedá, když je to zřejmá příležitost…

 

 

Víte, kdy původní kino přestalo fungovat?

JM: Někdy kolem let 1993 až 1995. Když jsme kino obnovili, přemýšleli jsme, že bychom ho nazvali Kino Pilot nebo Pilot kino. Říkali jsme si, že by to bylo praktičtější, třeba kvůli angličtině. Ale místní nám řekli, že ani omylem, že to musí být Kino Pilotů. Ten název pochází od Československého svazu pilotů, který kino ve třicátých letech provozoval.

 

AM: Teď mi majitel domu posílal nějaký článek, kde stojí, že úplně původní název byl Bio Pilotů a později se to změnilo na Kino Pilotů.

 

JM: Kino tady prý ale bývalo už dávno předtím, promítalo se na zahradě.

 

AM: Dodneška se stane, že se v kině někdo objeví s tím, že sem kdysi chodil. Tak je tu provedeme a oni vyprávějí. Třeba jak tu viděli Poklad na stříbrném jezeře…

 

Jakou jste měli vizi, když jste kino otevřeli? Narazili jste na nějaké slepé uličky?

JM: Od začátku máme takový slogan „Kino je kino, je kino, je kino“, což je parafráze na větu americké spisovatelky Gertrudy Stein „A rose is a rose is a rose“. My chceme lidem pouštět filmy. Mění se, komu je hrajete nebo jaké filmy hrajete, ale základ se nemění. V poslední době je trochu móda považovat kino za místo setkávání, multifunkční kulturní prostor, to je určitě fajn, ale není to naše cesta. I třeba během covidu jsme se bavili, co budeme dělat, ale nakonec jsme došli k tomu, že chceme prostě pouštět filmy, což je samo o sobě dost komplikované.

 

Jaké to bylo za covidu?

JM: Točil jsem s Petrem Václavem film Il Boemo, takže jsem měl dost práce. V kině jsme zavírali a otevírali dle toho, jak to šlo. Někdy jsme prodávali jen pivo z okýnka.

 

Mění se lidé, kteří k vám chodí? A hlavně tedy, přibývají?

AM: Máme silnou základnu lidí, kteří k nám chodí už od začátku, a tato základna se rozšiřuje. Jelikož máme tři sály, zvládneme hrát o víkendu třeba i osmnáct různých filmů. To je hodně. Snažíme se, aby se nestalo, že byste k nám chtěla zajít, ale všechny filmy byste už viděla. Taky tu máme různé akce. Třeba si tu někteří filmaři dělají promítání vlastního filmu. Výhoda malého kina je, že je to pro ně finančně dostupné. Poslední rok k nám taky chodí třeba srbská komunita, která si pravidelně v neděli zamluví sál, kde si pouštějí filmy ze Srbska. Ty tři sály opravdu umožňují velkou variabilitu.

 

Promítáte i velkofilmy? Aktuálně třeba Avatara?

AM: Taky. Ale ne několikrát denně jako v multikinech, ale jen jednou. A taky není ve 3D. Najdou se ale lidé, kteří nechtějí 3D a zajdou si na Avatara k nám.

 

Není to tak, že se po velkém boomu multikin dnes už mnoho lidí nasytilo tímto zážitkem a nyní raději vyhledají menší kina?

AM: Dřív, když se otevřelo nějaké nové multikino, tak dokázalo nalákat lidi z okruhu čtyřiceti kilometrů. Zároveň se dělo to, že v okolí pak menší kina odumřela, maximálně se udrželo jedno silné. V posledních letech ale jednosálová kina posilují. Velkou roli v tom hraje digitalizace. Když byly filmy jen na 35mm pásech, tak šly nejdřív do multikin a maximálně do nějakých hodně velkých jednosálových kin. A vy jste věděla, že vaše malé kino bude film hrát třeba až za dva tři týdny. S digitalizací se to úplně změnilo. Dnes se o premiérovém víkendu film promítá i ve dvě stě kinech. Díky digitalizaci tak mohou film hned hrát i v malém kině třeba někde v Krkonoších.

 

JM: Myslím, že to taky souvisí se zážitkem, který kino přináší. Dřív jste lidem prodávala zážitek, že si zajedou do obchoďáku, nakoupí si, najedí se, pak si zajdou do kina, dají si popcorn a pak sjedou do garáží a jedou domů. Když se ale takového zážitku nabažíte, chcete jiný. Roli tu hraje podle mne taky rozvoj kanálů, jako je Netflix, HBO či Disney+, což je větší problém pro multiplexy než pro nás. My máme silně diverzifikované publikum, protože pouštíme různé filmy. Multiplexy hrají jen premiérové tituly. Takže když má premiéru Avatar, lákají diváky na Avatara. Jenže po Avatarovi přijdou týdny, kdy se v premiéře uvádí jen nějaké nekvalitní věci, a pak vám lidi do kina nejdou a raději si doma pustí Netflix. My nabízíme až na výjimky jen filmy, na které se sami chceme dívat. Nepouštíme nic toxického ani úplně blbého. A jít do malého nezávislého kina je zážitek, který si, myslím, doma nepořídíte.

 

Před nedávnem jste získali prestižní ocenění Europa Cinemas. Ocenili program, který v kině nabízíte. Přibližte mi, co je to za cenu?

AM: Je to evropské ocenění, vybrali nás z velkého množství kin…

 

Z kolika?

JM: Z celkem 1 243 kin.

 

AM: A to nemáme ani deset let existence. Nutno říct, že jsme členy sítě kin Europa Cinemas, což mimo jiné znamená, že musíme plnit nějaké dané parametry, zejména hrát určité množství evropských filmů. Díky členství máme taky finanční benefity. Každopádně je to pocta, protože je to cena od kolegů-filmařů. Ale pro mne jsou stejně nejdůležitější naši diváci. Někdy si sednu při projekci mezi ně a je mi dobře, když vidím, že se jim u nás líbí.