Lidi si myslí, že něco beru, ale spouštím si to v hlavě sám

O co asketičtější je v osobním životě, o to divočeji působí jeho obrazy. Jako dítě bydlel v domě, který stál na místě dnešního obchodního domu Kotva v centru Prahy. Téměř po půl století se na Staré Město vrátil. Jak to ovlivnilo jeho nejnovější tvorbu a jak se do ní promítá epidemie, přibližuje grafik, ilustrátor a malíř Jan Hísek.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Poprvé jsem zaregistroval vaše dílo před třiceti lety, to vám bylo šestadvacet. Ujela mi tramvaj, a abych se schoval před deštěm, vlezl jsem do knihkupectví, v jehož zadní místnosti viselo na zdi několik vašich grafik.

To bylo ve Spálené ulici v Galerii Mladé fronty, kde jsem vystavil svoje první mezzotinty (škrábaná hlubotisková rytina, velmi náročná na ruční práci, pozn. red.).

 

Jejich atmosféra mě tak uchvátila, že jsem o vás napsal do časopisu Mladý svět, kde jsem tehdy pracoval.

To si pamatuji, byl to takový úzký sloupeček. Maminka mi ten článek vystřihla – stejně jako všechno, co o mně kde vyšlo.

 

Jel jsem za vámi někam na kopec, šlo se k vám po mnoha schodech přes zarostlou zahradu, působilo to tajemně, dveře mi otvíral váš tatínek Květoslav (věhlasný ilustrátor atlasů rostlin a zvířat, pozn. red.).

Bydleli jsme v půlce vily na Barrandově. Před pár lety ale oba rodiče zemřeli, tak jsem se rozhodl náš podíl prodat a vrátit se sem, kde jsme žili, když jsem byl malý. Pojďte se podívat. (Po žebříku vylézáme na střechu, odkud je výhled na Staré Město pražské.)

 

Krása. Tady jste bydleli, když jste byl dítě?

Tamhle kousek dál. Vidíte obchodní dům Kotva? Tam stával náš dům. Bylo mi šest, když ho zbourali a odsunuli nás na sídliště Prosek, kde jsem také nastoupil do první třídy. Byl jsem neduživý jedináček, dítě starších rodičů, narodil jsem se mamince po několika komplikovaných potratech, když jí bylo osmatřicet. A najednou jsem se ocitl mezi sígry z paneláků.

 

Jak dlouho jste tam žili?

Necelý rok, ale byl to zážitek na celý život, nebo spíš šok. Pak rodiče sehnali byt v Košířích, což bylo příjemnější, ale v roce 1975 jsme se zase stěhovali – právě na Barrandov, což je odlehlý a opuštěný kopec, kde jsem si nikdy úplně nezvykl.

 

Proto jste se po téměř padesáti letech vrátil do míst svého dětství?

Dá se to tak říct. Zážitky z dávnějších období jsou pro mě hodně určující. Obraz, který jsem maloval, když jsem ten byt kupoval, se jmenuje Onen svět a dělal jsem ho právě v předtuše návratu do míst mého dětství. Je na něm i kostel svatého Benedikta, který rovněž stával na místě dnešní Kotvy. Namaloval jsem ho tak, jak si představuju, že vypadal ve dvanáctém století.

 

Zbourali ho taky kvůli Kotvě?

To ne, šel k zemi už v osmnáctém století za císaře Josefa. Ale zůstaly tam základy, které byly nenávratně zničeny – dnes je v jejich místech podzemní parkoviště.

 

 

Při malování tančím

Z dřívějška si z vašeho díla pamatuji hlavně černobílé grafické listy, na nedávné výstavě ale převažovala velká barevná plátna. Jak se to přihodilo?

Větší obrazy maluji už delší dobu, ale hodně se proměnila právě jejich barevnost. Nejdřív jsem měl barevné období, pak černé, potom černošedé, jeden čas přibylo trochu běloby a okru. Když jsem se v létě 2019 přestěhoval na Staré Město, začal jsem používat ultramarín, pařížskou modř, zelenou... A v poslední době maluju sytě červeně, k tomu používám i hnědou a kardinálskou fialovou.

 

Jak k takové změně dojde? Ráno se vzbudíte a máte chuť to takhle udělat?

Každé barevné spektrum dává jinou inspiraci a jiné možnosti vyjádření. S modrou barvou přibylo přírodních, hlavně mořských motivů, s červenou zase víc ohně, planet a různých zvláštních věcí.

 

Souvisí to nějak s probíhající epidemií?

Docela zásadně. První covidová vlna vloni na jaře mi přinesla méně rozptylování, hlubší soustředění, intenzivnější práci. Byly tam sice i nějaké propady, protože rád aspoň jednou za den vyjdu ven, sednu si do kavárny, s někým se setkám. Ale jsem zvyklý žít sám, takže jsem se neutápěl ve smutku. I proto jsem se rozhodl pro modrou barvu, která pro mě znamenala naději, že epidemie brzy skončí a zase se například podívám na jih, kam rád cestuji. Když se ale loni na podzim všechno zavřelo podruhé, přišla ztráta naděje. Tak mě napadlo, že by se k tomu hodila červená barva. Potřeboval jsem bytosti z mých obrazů nechat projít astrálním ohněm čili duchovním znovuzrozením.

 

Namaloval jste během covidu víc obrazů než jindy?

Ano, asi o čtvrtinu. I normálně pracuju skoro každý den až do noci, ale s covidem těch hodin přibylo, protože mě nic nevyrušovalo. Odpadly pochůzky, dole na ulici nekřičeli opilci, byl klid.

 

Jaký je váš obvyklý denní režim?

Ráno si zacvičím jógu, pak nahoře u okna dělám za denního světla na kresbách a grafikách. Večer po setmění přecházím do úplně jiné fáze: rozsvítím reflektory, pustím si hudbu a maluju. Většinou u toho tančím.

 

Co posloucháte?

Rádio 1, už skoro třicet let. Mám rád, když nevím, jaká skladba bude následovat.

 

Propisují se vaše pohyby do pohybů štětce? Ovlivňují výslednou podobu obrazu?

V noci ke mně promlouvají jiné bytosti než ve dne. A hudba i tanec to ještě umocňují.

 

Můžete to víc přiblížit?

Ve dne vzduch jinak ševelí. Slyším ptáky, kteří kolem mě létají, z ulice zní hlasy, nebe se proměňuje. Když se setmí a pustím si hudbu, přicházejí ke mně jiné myšlenky. Začnou mi nabíhat věci, které jsem viděl a prožíval v minulosti. Říkávám, že ke mně promlouvají andělé.

 

V kolik chodíte spát?

Dřív jsem někdy maloval až do rozednění, po čtyřicítce už to nedělám. Fyzické síly ubývají, oči chřadnou, přece jen mi je šestapadesát. Obvykle to zabalím kolem jedné.

 

Některé vaše obrazy jsou až dvoumetrové, jak dlouho je děláte?

Dva až tři měsíce, denně průměrně čtyři až pět hodin.

 

 

Mí fanoušci mládnou

V polovině listopadu skončila v DSC Gallery vaše výstava nazvaná Údiv větru. Co pro vás znamená možnost ukázat své dílo v centru Prahy kousek od Pařížské ulice?

Je to krásný bílý prostor s vysokými stropy, takže tam ty věci vypadají dobře samy o sobě. Navíc je to moje první zkušenost s galerií, která zastupuje celou řadu známých umělců (patří mezi ně Vladimír Skrepl, David Černý, Pasta Oner, Jakub Matuška, Jiří David a další, pozn. red.). Rozšíří se tím okruh sběratelů, které moje věci mohou zaujmout.

 

Podle galerijního portfolia přesahují ceny některých vašich obrazů půl milionu korun.

Myslím, že je to tak v pořádku. Za důležité ale považuju i to, že mě takto významná galerie může posunout do zahraničí. S tím zatím nemám zkušenosti, dosud jsem byl v tomto směru opatrný v obavě, aby moje originály nemizely neznámo kde. Chci, aby v případě prodeje byly dál dohledatelné a mohl jsem si je případně zapůjčit na další výstavy.

 

Při komentované prohlídce jste návštěvníky vyzýval, ať vám říkají, jaké bytosti a situace na vašich obrazech vidí. Překvapí vás někdy divácké výklady?

Skoro vždycky. Je zábavné, když někdo najde na obraze něco, co mě ani nenapadlo v tom vidět. Dělám prohlídky i pro děti, což bývá ještě vtipnější.

 

Nikdy vás nějaký jejich postřeh nepohorší?

Jejich postřehy jsou skvělé! Vidí tam svoje oblíbené figurky, třeba nindži, jsou také hodně ovlivněné japonským stylem anime, což já skoro vůbec neznám. Je ale přirozené, že se jejich světy s tím mým prolínají, vychází to vlastně z podobných zdrojů. A moje fanouškovská základna díky tomu mládne, což mě těší.

 

Chodí mladí lidé i na vaše výstavy?

Překvapilo mě, že třeba na vernisáž přišlo hodně středoškoláků, kteří si mě sami našli. A podobné reakce mám i od potomků mých přátel. Když byli menší, díval jsem se jim přes rameno, jak hrají počítačové hry, a nechával si vysvětlit, co se tam děje. Pak odrostli a začali se jim líbit moje obrazy. Mám z toho radost.

 

Jeden z dospělých návštěvníků komentované prohlídky použil v souvislosti s vašimi obrazy pojem „psychotická abstrakce“. Hlásíte se k takovému označení?

Dřív jsem sám používal termín psychedelický romantismus. Někteří kurátoři z toho ale mylně vyvozovali, že moje věci vznikají za použití drog. Proto jsem to sousloví opustil.

 

Vadila vám taková asociace?

Plno lidí si pak myslelo, že něco beru, což není pravda. Nejspíš si něco spouštím v hlavě sám, asi nějaký serotonin.

 

Vaše galeristka Olga Trčková mi vyprávěla, jaký dojem na ni dělá kombinace divokého světa vašich výtvarných fantazií a asketického a disciplinovaného osobního života.

Nemyslím si, že bych žil úplně řeholnicky. Dřív jsem třeba chodil tančit do klubů, to bylo pěkný. S blížící se padesátkou mě to ale začalo trochu zmáhat. Navíc se tam v té době ještě kouřilo a já jsem astmatik.

 

 

Vzpomínám si, že jste kdysi míval vlasy skoro k pasu.

Dlouhé vlasy jsem nosil v letech od roku 1991 do roku 2013. Pak jsem si je zkrátil, abych nevypadal jako starej vyžilej rocker.

 

Na komentovanou prohlídku jste si vzal podivuhodnou modrou vestičku, o které jste před diváky také promluvil. Mohl byste o ní něco povědět i čtenářům Reportéra?

Je to modrý úplet z roku 1972, který mi koupila maminka, abych do něj dorostl. Tehdy se takové vestičky bez rukávů nosily přes košili pod sáčko, v dospělosti k tomu patřil knír. Vzhledem k tomu, že si ji oblékám jednou za rok při vzácných příležitostech, vydržela v zachovalém stavu. Jednou si ji půjčil Petr Nikl na nějakou performanci, ale protože má trošku bříško, vypadal v tom jako brouk. Navíc hrozilo, že mi ji vytahá, tak jsem mu ji radši zase sebral.

 

Dětské fetiše, jako je půlstoletí stará pletená vestička, jsou pro vás zřejmě důležité…

V podkroví mám stolek, který používala moje maminka pro své ilustrace a dřevořezby. Když jsem se narodil a ona vlastní tvorbu opustila, začal na něm kreslit tatínek. Kousek nad zemí je trnož, pod kterou jsem si jako dítě vždycky zalezl a povídal si tam s tátovými bačkůrkami. Říkal jsem tomu „Zámek podstolský“. Dětství je důležité.

 

 

Se spacákem v Tasmánii

Vím, že rád a hodně cestujete. Jak snášíte tuhle dobu, která pobytům za hranicemi nepřeje.

Jakmile to jde, snažím se to dohnat. I letos jsem byl dvakrát alespoň v Itálii – v Toskánsku a v Římě.

 

Jezdíte na předem vybraná místa?

Teď už většinou ano. Dřív jsem cestoval dobrodružněji, jen tak s batohem, hlavně k jižním mořím – třeba do Thajska, Austrálie, Mexika nebo na Jávu. Měl jsem ale v letadlech problémy s cévami, tak jsem s dlouhými lety musel skončit. Teď už vyrážím cíleně za konkrétními přírodními nebo kulturními zážitky. Hlavně po Evropě.

 

Cestujete sám?

Ano. Jenom v Izraeli jsem byl se třemi přáteli, kteří to tam znali a chtěl jsem využít jejich zkušeností. Ale nebylo to ono, jejich přítomnost mě spíš rušila. Často jsem je alespoň na pár hodin opouštěl.

 

Kde jste v době svých dobrodružnějších cest přespával?

Většinou ve spacáku na zemi. Vybavuju si, jak po mně třeba v Tasmánii lezly nějaké pijavice.

 

Ve vašich obrazech bývají k rozeznání všelijaké podmořské výjevy. Potápíte se?

Dřív jsem trošku šnorchloval, ale v poslední době už to nedělám, nesvědčí to mým uším. Je to jako s nebem: nemusím létat po obloze, abych se na ty věci napojil a promlouvaly ke mně. Malíř Henri Rousseau nikdy nebyl v pralese, a jak pěkně si s ním poradil.

 

Kreslíte na svých cestách?

Kreslím. Ale ne to, co vidím, spíš zážitky, které ke mně přicházejí. Kostry příběhů.

 

Rozvíjíte je pak doma na plátnech?

Obvykle k tomu už nic dalšího nepřidám. Zůstává to jako kresby z cest, někdy bych je rád vystavil. Dřív jsem dělal i studie staveb nebo rostlin, které jsem potkával, ale toho jsem nechal.

 

Na rozdíl od vašeho tatínka, který ilustroval desítky přírodopisných atlasů...

Táta kreslil, co viděl. Byl to velký realista, žák Karla Svolinského, stará škola.

 

Jak se přihodilo, že dostal jméno Květoslav? Ve světle jeho pozdější tvorby to zní až neuvěřitelně…

Byla to souhra okolností. Narodil se jako nejmladší z osmi dětí, dědečkovi bylo tehdy čtyřicet šest let. Běžnější jména už byla částečně zadaná a je fakt, že v jeho případě se rodiče čili mí prarodiče trefili. Už v osmi letech kreslil venku kytičky a světlé vlásky měl nakadeřené, takže vypadaly taky jako nějaké luční kvítí.

 

Chtěl jste se v mládí vůči otcově tvorbě nějak vymezit, třeba jen podvědomě?

Táta měl svoji cestu. A když v ní syn pokračuje, nepřekoná ji. Musí si najít tu svoji.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama