Ze svaté zlatá. Jak komunisté nakládali s folklorem

13. února 2023

Etnoložka Daniela Stavělová před nedávnem vydala s kolegy monografii mapující dějiny folklorního hnutí u nás v druhé polovině 20. století. „Folklorní hnutí se stalo vitrínou komunistického režimu. Soubory a jejich programy byly vývozním artiklem, kterým se mělo ostatnímu světu sdělit něco o lidech žijících v zemi se šťastnými zítřky,“ říká badatelka. Dodává zároveň, že lidové písně a tance často představovaly únik ze socialistické každodennosti.

Proč vás zajímá fenomén folkloru za totality?

Sama jsem prožila ve folklorním hnutí velkou část života, nasměrovalo mě to k mé profesi a poskytlo možnost vnitřního svobodného rozvoje v době, která jinak nebyla příznivá k mému nekonformnímu politickému postoji. To mě přivedlo k zamyšlení, jak je možné, že folklor, který se v 50. letech stal nástrojem ideologie, měl zároveň potenciál poskytnout lidem jakési bezpečné místo, ostrůvek svobody v nesvobodném režimu.

Takže láska z mládí.

Přesně tak. V bývalém Československu druhé poloviny minulého století navíc folklor našel oporu ve zkušenosti s inscenováním lidových témat E. F. Burianem, a mohl se tak nebývale rozvinout v samostatný jevištní žánr. Folklorní soubory pak paradoxně, jako státem uznávaná zájmová umělecká činnost, schovaly ve svých útrobách celou řadu nekonformních kreativních a talentovaných lidí, kteří tu našli, hlavně v období normalizace, prostor pro smysluplnou činnost. A právě tato ambivalentnost je předmětem mého výzkumu.

Co nám může folklorní hnutí říct o komunistickém režimu?

Skrze vyprávění přímých účastníků folklorního hnutí získáváme obraz dobového myšlení: něco dělat a něco jiného si myslet. Ve folkloru se skrylo velké množství jinotajů, posunutých významů, kterým rozuměl určitý okruh lidí a které režim nedovedl odhalit.

Bylo to typické pro určité období?

Takto nalezené „ostrůvky svobody“ pod státním dozorem byly příznačné hlavně pro období normalizace a těžko se o této ambivalentnosti dozvídáme cokoli z oficiálních historických pramenů. Folklorní hnutí nám tedy dovoluje nahlédnout do mikrohistorie, takzvaných malých dějin v rámci těch velkých.

Tanec jako únik, ale i politika

V čem je tedy perspektiva těchto pamětníků unikátní?

Narativy pamětníků se staly jedinečným zdrojem pro poznání uvažování ve stylu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Jinými slovy: nějak jste se chovali na veřejnosti, abyste nebyli podezřelí systému, ale v soukromí z něj hledali únik. Dokládají ale také skutečnost, že „pod lampou bývá největší tma“.