Bůh je vtipný. Koukněte na nás a ptakopyska

Kdy jste naposled zhřešili?

Jakub: Říká se, že člověk hřeší alespoň sedmkrát denně. Já zhřešil hned dnes ráno, když jsem si dal k snídani dortík. A vlastně včera večer jsem měl dvě piva. Posledních patnáct let se moje hříchy drží v rovině piv a dortíků. Pamatuji si ale, že dřív jsem zhřešil, když jsem se rozcházel s dívkou. Ten způsob, jakým jsem jí dal košem, nebyl úplně pěkný.

Karel: Tuhle otázku jsem si nikdy nepokládal. Ale měl bych. Řekl bych, že hřeším pokaždé, když zapříčiním hádku se svou přítelkyní. Často mám nevhodné a rádoby vtipné poznámky. Tak hřeším já.

 

Takže jednoho dne se vám vaše hříchy v podobě piv, dortíků a hádek sečtou?

Jakub: Ne, já věřím v boží odpuštění.

 

Karel: Anebo to Bůh sečte a pak vymaže. V to zas věřím já.

 

Jak vás oba pozoruju, vychází mi z toho, že Bůh je vcelku vtipný.

Jakub: No jasně. Podívejte se na nás a na ptakopyska. To jsou dva důkazy toho, že Bůh je vtipný.

 

Jak si vy představujete Boha?

Karel: Nedávno jsem byl v Krkonoších na hřebenech a byla tam ohromná vichřice. Stalo se to, že jsem se modlil nad mapou, abychom dobře došli a celou situaci zvládli. U faráře asi nic neobvyklého. A to je odpověď na to, jak si představuji Boha. Je to něco nespoutaného, živelného, mladším bych to přirovnal k obrazu Aslana z Letopisů Narnie. Když jdete ke lvovi, cítíte bázeň, ale zároveň on tu svoji moc krotí, je milý, láskyplný a vy do jeho hřívy můžete padnout a obejmout ho. Na jednu stranu je to vichřice, na druhou stranu láskyplné přijetí.

 

Jakub: V Bibli je zmínka o podobě Boha pouze jedna, a to když se zjevuje Mojžíšovi a sedmdesáti dalším. On je tam vyobrazen na safírovém podnoží jako postava, která ale není víc popsaná. Ježíš mu říkal Otče a vždy ho přirovnával k nějakému obrazu. Kdyby se mě na to zeptalo dítě, tak mu jednoduše odpovím „nevím“. Možná mu to přiblížím tak, že je mi s ním dobře.

 

VÍRA A POLITIKA

Lidem přibližujete křesťanství pomocí videí, která jsou vtipná a liberální. Mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček často veřejnost utvrzuje ve své víře v Boha například pomocí žalmů. Nechtěli jste někdy natočit video i s ním?

Jakub: On je karikatura sebe sama, tam už není co ironizovat. Překvapilo nás, že texty, které nám jsou blízké, se ozývají v tomto kontextu. Mě by spíš zajímalo, a to ukáže až čas, kam on se vrhne po svém působení na Hradě. Jestli se vlísá do přízně církve, nebo arcibiskupství za rohem Pražského hradu. Uvidíme.

 

Karel: Z toho, jak on používá žalmy, je vidět, že tomu příliš nerozumí. Ale chápu, že to, jak ty texty někdy prezentujeme my, může taky lidem vadit. My k nim ale máme úctu, chceme z nich vytáhnout hlavní myšlenku. Je dost možné, že i pan Ovčáček takto přemýšlí a možná to dělá mnohem líp než my, protože on si z toho tu legraci nedělá. Já ho ale podezírám z čirého zneužívání.

 

Po loňských říjnových volbách tu vládne v koalici KDU-ČSL, tedy Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová. Jak hledíte na lidovce?

Karel: Jsme připraveni je karikovat.

Jakub: Mně nevadí ta strana, vadí mi to K. To, že je to křesťanské. Ono je dost možné, že prosadí nějaký zákon, který ale s křesťanstvím moc společného nemá. Bude to ale představováno pod hlavičkou Křesťanské demokratické unie. Je to zpolitizované náboženství a nemělo by to tak být. Dělat křesťanskou politiku? To už je za hranou.

 

Právě před říjnovými volbami se lidovci vymezili proti sňatkům párů stejného pohlaví. Jak jste na to reagovali?

Jakub: My jsme na to udělili meme a mapsali tweet. Panu Jurečkovi (předseda KDU-ČSL Marian Jurečka) jsme napsali, že to, že je křesťan, neznamená, že musí být za každou cenu proti homosexuálům. To, že je křesťanský politik, neznamená, že to je téma, které musí řešit. Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová je taky z křesťanské strany, navíc je to dcera faráře. A když se toto téma řešilo v Německu, řekla, že pro to ruku nezvedne, ale nechá to na všech ostatních, jak chtějí hlasovat. A odhlasovalo se to. To stejné mohl říct i pan Jurečka. On ale místo toho prosadí křesťanskou politiku, která vede k tomu, že máme lidi dvojí kategorie. Jsou faráři, kteří by měli problém oddat gay pár. Já bych je k tomu nenutil, ale zároveň nechci, aby to někdo zakazoval mně.

 

Karel: My zatím můžeme pouze vyprosit Boží požehnání pro ty páry, které si to přejí. Manželství je konzervativní hodnota, ale myslím si, že právě tuto konzervativní hodnotu by měli dostat lidé všech identit, kteří chtějí sňatek uzavřít a mít rámec, v němž chtějí žít. Je to paradox. Ti lidé chtějí vstoupit do konzervativního rámce, ale konzervativci jim to zakážou.

 

POTRATY, SEX A POLITIKA

Působíte na sociálních sítích a natáčíte videa na YouTube, kde lidem přibližujete křesťanství. V loňském roce jste taky vydali Boží knížku, jejíž poslední třetina je věnovaná lásce a sexu. Nebojíte se, že ji budou lidé číst odzadu?

Karel: Tu část napsal Jakub, já psal texty o víře. Ale představte si, jdete do knihkupectví, tam tuhle knihu uvidíte, obálka dobrý, pak se podíváte na obsah a tam „Porno, homosexualita atd.“. Mám v sobě stále naději, že to lidi budou číst celé.

Jakub: My už trochu zníme jako někdejší premiér Andrej Babiš, který také hlásal, že to psát nechtěl. Ale kapitolu o sexu jsme psát původně skutečně nechtěli. O tom se píše v kontextu s církví všude. Jenže lidé to řeší a stále se ptají, tak jsme tam tu kapitolu dali. Ostatně, můžeme si za to my jako církev sami. Posledních dvě stě let působíme jako antisexuální spolek.

 

Jak vnímáte polskou církev a její vtah k potratům?

Jakub: Na postoji, který k tomu Polsko má, není křesťanského vůbec nic. My tu nemáme národně-kulturní křesťanství, v Polsku je silně zakořeněné a má to tyto dopady. V samotné Bibli je přikázání o potratu, kdy Bůh nařizuje rituální potrat ve chvíli, kdy má muž pouze podezření, že ho jeho žena podvedla. V tomto případě měl muž se ženou přijít ke knězi, který ji proklel a dal jí vypít vodu smíchanou se zeminou. Když se žena otrávila a potratila, byla vinná, když to ona i plod přežily, bylo vše v pořádku. Jde o to, že Bůh zamýšlí potrat v tom případě, kdy je ve vztahu něco špatně. Na to se ale polských žen nikdo neptá.

 

Karel: Já si nemyslím, že potrat je správná věc. Pokud se do toho začne míchat mocenské a politické ovlivňování druhých, tak je to ale úplně špatně. Možnost potratu by tu měla být pro ženy, které nemají jiné východisko, ale zároveň by se měla všemi možnými způsoby podpořit i jiná východiska.

 

Ale když je Bůh otevřený všem, neměla by žena mít možnost rozhodovat o svém těle?

Karel: Ta možnost by tu měla být, ale zároveň by tu měla být i velká psychosociální pomoc, aby k těmto situacím vůbec nemuselo docházet. I ten farář by se k tomu měl takhle stavět. Je třeba větší vzdělávání o sexualitě, o antikoncepci, je třeba nedémonizovat sexuální oblast života a dávat dobré příklady v rodinách. To by podle mého bylo daleko účinnější než zákon zakazující potraty. Život je mnohem komplikovanější než zákony. Dobře se to pak píše na plakáty, ale život přináší víc příběhů, které v sobě ukrývají velká zranění a bolesti. V Česku chodí na potrat nejčastěji ženy, které už dvě děti mají. To jasně vypovídá o sociální a ekonomické struktuře společnosti. Většinou to nejsou mladé holky, které byly nezodpovědné. Často to jsou matky od rodin, které by další dítě už neuživily.

 

Jakub: Je dobře a má to tak být, že žena má jednoznačně právo volby, tedy „já se mohu rozhodnout o svém těle“. Na druhé straně ale nelze brát potrat ani za běžnou součást života, tedy „šoupli jsme si, ujelo to, jdu na potrat“. Bůh je tu od toho, aby tu ženu přijal a nevyvolával v ní v tomhle okamžiku pocit viny. On je ten, kdo má otevřenou náruč, on nic nezakazuje.

 

MY JSME VLASTNĚ TAKOVÝ SCHENGEN

Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Karel: Je dobře, že se ptáte na Boha a ne na církev. U mě to začalo tak, že v náctiletém věku jsem ležel a koukal do prázdna a cítil jsem se nešťastně. To je asi v tom věku normální. Pak jsem si v nějaké rádoby chytré knížce přečetl, že šťastný člověk je ten, který je vděčný. Tak jsem zkoušel před spaním vyjmenovávat, za co jsem ten den vděčný, a hledal jsem nějakou osobu, které jednoduše řečeno děkuju. A takhle se ke mně vloudil Bůh. Začal jsem se modlit a opatrně si s ním budovat vztah „na tajňačku“.

 

Jakub: U mě to bylo asi jednodušší. Ve druháku na gymnáziu jsme dostali za úkol přečíst něco z Bible a odevzdat to jako referát. Takže jsem to stáhl z internetu, odevzdal a dostal jsem kouli. To mě naštvalo a řekl jsem si, že si tu Bibli přečtu celou. Už během toho čtení se děla proměna. Cítil jsem, že jsem součástí příběhu, který čtu. Na počátku toho čtení jsem neustále řešil, jestli Bůh existuje, nebo ne. Když jsem byl za půlkou, už jsem si tuhle otázku nepokládal. To mě přitáhlo.

 

Když jste se k Bibli vraceli, nenapadlo vás někdy, že některé věci jsou vykreslené víc růžově, než ve skutečnosti jsou?

Jakub: Už během čtení jsem k tomu textu přistupoval kriticky. Ano, ten text mě hned při prvním čtení oslovil, ale také se tam objevovala genocida, vraždy a zákazy v sexuálním životě. To bylo mimo, nerozuměl jsem kontextu. A právě kritické myšlení mi cestu otevřelo: dozvídat se, proč tam ta genocida je, bylo zajímavé zjišťovat.

 

Karel: O tom je vlastně studium na naší fakultě. Analýza textu, kdy úryvek z Bible rozeberete na prvočástice. Já jsem naštěstí nikdy neměl nábožné brýle, že tohle je ten svatý text, který je nedotknutelný a je to jedno velké „wow“. Na rozdíl od jiných studentů jsem nepřicházel o iluze. Bibli jsme vždycky četli kriticky, a tak jsme k tomu i vedeni. Je to starý text a my žijeme v jiné době. Musíme hledat něco, co obě doby pomocí toho textu spojuje. Uvědomit si, co mi ten starý text dává dnes.

 

Jaký je váš vztah k církvi?

Karel: Ptáte se dvou protestantů. (smích) Já říkám, že nesloužím církvi, ale že sloužím v církvi. V tom vnímám velký rozdíl. Pro mě není církev konečná instituce, pro kterou musím obětovat všechno, je to prostředí, v němž funguji. Přirovnal bych to k akvárku, kde plave plno rybiček a já v něm plavu spolu s nimi. Někdy je to úžasné setkání s lidmi a někdy vás to naopak tak rozčílí, že to ani nechcete dělat. Ráno se ale zas zvednete a jdete do toho.

 

Jakub: Naše církev mi vyhovuje, protože je hodně demokratická. My jsme vlastně takový Schengen. Hranice jsou, ale jsou prostupné. Jakmile si v historii církev vyhrazovala, kdo bude do jejích řad patřit a kdo naopak do církve patřit nebude, vždy to dopadlo špatně. Církev je mnohem pestřejší věc, než abychom ji označovali za pouhou instituci.