Stát s námi neumí mluvit. Školství se to chce naučit

Téměř dva roky jste pracovala společně s týmem lidí z Fakulty sociálních věd UK na výzkumu v oblasti vládní komunikace ve vzdělávání. Začali jste s tím na jaře 2020, nyní se chystáte zveřejnit jeho výsledky. Na co jste se konkrétně zaměřovali?

Zjišťovali jsme, jakým způsobem komunikuje ministerstvo školství se zřizovateli škol, s řediteli, učiteli a veřejností.

K čemu jste dospěli?

Například k tomu, že dobře nefunguje zpětná vazba. Ministerstvo školství neví, co si lidé, kteří ve školství pracují, myslí. Jednoduše řečeno, musí se naučit víc naslouchat. Když se ředitel či učitel chce na něco zeptat, často neví, kam nebo na koho se obrátit. Během covidu sice ministerstvo udělalo celou řadu dobrých kroků, ale moc se o nich neví. Pod ministerstvem a jím řízenými organizacemi jsou například stovky webových stránek, z nichž některé nabízejí užitečný obsah, jako například nový web Edu.cz, ale problém je v tom, že jich je příliš a lidé se v tom neorientují.

Je známo, že ministerstvo posílá do škol velké množství svých rozhodnutí a novinek. Je to tedy tak, že ale pak neví, jakým způsobem jsou přijímány, jak se s nimi ve školách popasují, co na to říkají?

Ano. Zde je třeba si uvědomit, že lidé ve školství nejsou armáda, která by hned poslechla. Musíte jim dát prostor a čas si novinky nastudovat, promyslet je, ptát se. My z výzkumu víme, že dnes je to tak, že když ministerstvo vydá nějaké nařízení, tak ředitel jako první volá dalším kolegům-ředitelům, co si o tom myslí. A ano, problém je i v tom, že těch nařízení chodí strašně moc. Viděli jsme, co ředitelé dostanou během jednoho roku, a je to obrovský šanon o několika set stranách. Naše doporučení tedy zní: říkat toho méně a co nejvíc srozumitelně. Druhé doporučení je, že když něco říkáme, musí být možnost doptat se.

O tom, že je toho na ředitele škol moc, se mluví dlouho. Třeba že musí řešit kromě výuky a pedagogického sboru taky opravu školní střechy.

Je to tak. To se nyní snaží řešit schválená Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kde se tomu říká střední článek podpory. V něm se řeší právě to, aby ředitelé neměli tolik věcí na starost. Ale to už je trochu mimo náš výzkum. I v této strategii je ale kapitola komunikace, takže naše výsledky mohou využít i zde. Už jen ten název – střední článek podpory – není ale moc šťastný. Pod tím si nikdo nic moc nepředstaví.

Co dalšího jste ještě zjistili?

Další věc, kterou jsme zkoumali, je to, jak se téma školství objevuje v médiích. Nejčastěji se zde mluví o platech, maturitách a dotacích do sportu. Když se řekne škola, tak v médiích se častěji mluví o základním a středním školství, ale mnohem méně o mateřských i vysokých školách. V kvalitativním výzkumu nám učitelky z mateřských škol říkaly, že mají pocit, že je veřejnost i média vnímají jen jako hlídačky dětí, a ne jako pedagožky, což se do jisté míry projevuje i v médiích.

Jak česká veřejnost obecně vnímá školství?