Stát s námi neumí mluvit. Školství se to chce naučit

To, jak vláda a ministerstva komunikují, není ideální. To ostatně velmi dobře ilustruje tuzemské dění kolem pandemie. Změnit to se jako první rozhodlo ministerstvo školství. Nechalo si udělat výzkum, který je první snahou v Česku analyzovat vládní komunikaci. V čele projektu stojí Denisa Hejlová z Univerzity Karlovy, přední česká expertka na marketingovou a strategickou komunikaci.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Téměř dva roky jste pracovala společně s týmem lidí z Fakulty sociálních věd UK na výzkumu v oblasti vládní komunikace ve vzdělávání. Začali jste s tím na jaře 2020, nyní se chystáte zveřejnit jeho výsledky. Na co jste se konkrétně zaměřovali?

Zjišťovali jsme, jakým způsobem komunikuje ministerstvo školství se zřizovateli škol, s řediteli, učiteli a veřejností.

 

K čemu jste dospěli?

Například k tomu, že dobře nefunguje zpětná vazba. Ministerstvo školství neví, co si lidé, kteří ve školství pracují, myslí. Jednoduše řečeno, musí se naučit víc naslouchat. Když se ředitel či učitel chce na něco zeptat, často neví, kam nebo na koho se obrátit. Během covidu sice ministerstvo udělalo celou řadu dobrých kroků, ale moc se o nich neví. Pod ministerstvem a jím řízenými organizacemi jsou například stovky webových stránek, z nichž některé nabízejí užitečný obsah, jako například nový web Edu.cz, ale problém je v tom, že jich je příliš a lidé se v tom neorientují.

 

Je známo, že ministerstvo posílá do škol velké množství svých rozhodnutí a novinek. Je to tedy tak, že ale pak neví, jakým způsobem jsou přijímány, jak se s nimi ve školách popasují, co na to říkají?

Ano. Zde je třeba si uvědomit, že lidé ve školství nejsou armáda, která by hned poslechla. Musíte jim dát prostor a čas si novinky nastudovat, promyslet je, ptát se. My z výzkumu víme, že dnes je to tak, že když ministerstvo vydá nějaké nařízení, tak ředitel jako první volá dalším kolegům-ředitelům, co si o tom myslí. A ano, problém je i v tom, že těch nařízení chodí strašně moc. Viděli jsme, co ředitelé dostanou během jednoho roku, a je to obrovský šanon o několika set stranách. Naše doporučení tedy zní: říkat toho méně a co nejvíc srozumitelně. Druhé doporučení je, že když něco říkáme, musí být možnost doptat se.

 

 

O tom, že je toho na ředitele škol moc, se mluví dlouho. Třeba že musí řešit kromě výuky a pedagogického sboru taky opravu školní střechy.

Je to tak. To se nyní snaží řešit schválená Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kde se tomu říká střední článek podpory. V něm se řeší právě to, aby ředitelé neměli tolik věcí na starost. Ale to už je trochu mimo náš výzkum. I v této strategii je ale kapitola komunikace, takže naše výsledky mohou využít i zde. Už jen ten název – střední článek podpory – není ale moc šťastný. Pod tím si nikdo nic moc nepředstaví.

 

Co dalšího jste ještě zjistili?

Další věc, kterou jsme zkoumali, je to, jak se téma školství objevuje v médiích. Nejčastěji se zde mluví o platech, maturitách a dotacích do sportu. Když se řekne škola, tak v médiích se častěji mluví o základním a středním školství, ale mnohem méně o mateřských i vysokých školách. V kvalitativním výzkumu nám učitelky z mateřských škol říkaly, že mají pocit, že je veřejnost i média vnímají jen jako hlídačky dětí, a ne jako pedagožky, což se do jisté míry projevuje i v médiích.

 

Jak česká veřejnost obecně vnímá školství?

V první řadě má široká veřejnost pocit, že ve srovnání s tím, kdy byli ve škole oni, se situace spíše zhoršila, než zlepšila. Jako problém vidí šikanu a nedostatek učitelů, stěžují si ale také na zastaralý a špatný systém výuky. Mladší lidé by od školy chtěli to, aby je lépe naučila pracovat s informacemi a vytvářet si vlastní názor, zatímco starší postrádají dostatečné vedení k úctě a respektu. Obecně lidé paradoxně nevnímají učitele jako ty, kdo by sami dobře věděli, jak se dále učit a rozvíjet svoje vlastní schopnosti, nebo se adaptovat na změny.

 

Víte, na jaké problémy tyto požadavky narážejí?

Jeden z nich je, že aktivních učitelů ve školství není příliš mnoho. Z různých výzkumů plyne, že učitelů, kteří chtějí inovace ve školství, je asi jen pětina. Zároveň velmi záleží na osobnosti ředitele, jakým způsobem se školu rozhodne vést.

 

NEPŘIPRAVENÁ MINISTERSTVA

Předpokládám, že to, co jste udělali pro ministerstvo školství, by měla udělat všechna ministerstva a taky vláda. Ostatně během posledních dvou pandemických let je dobře vidět, jaký má reálný dopad, když vládě komunikace nejde a když je ve svých vystoupeních k veřejnosti nepřipravená a chaotická. Proč to podle vás zatím nikdo zatím nepovažoval za prioritu – naučit se správně komunikovat?

Jeden z důvodů je fakt, že jsme přijali po revoluci systém komunikace z minulého režimu, kdy bylo vše řízeno ideologicky a centrálně a celý systém byl silně hierarchický. Nyní jsme sice v demokratické společnosti, odřízli jsme se od ideologie, ale nechali jsme si systém tiskových odborů na ministerstvech. Tam se dnes z větší části odehrává vládní komunikace, která ale neodpovídá tomu, jak má komunikace v demokratické společnosti vypadat. Situaci navíc ještě zkomplikovala digitalizace, která klade tlak na to, aby komunikace byla dostupná hned, všude, všem, zdarma a se zpětnou vazbou. Ministerstva na to nejsou připravená ani technologicky, ani lidsky.

 

Takže cesta ke změně vede přes proměnu tiskových odborů. Co je na jejich stávajícím fungování špatného?

Jedním z problémů je fakt, že tiskové odbory ministerstev dnes slouží zejména jako propagace ministra, potažmo politické strany, z níž daný politik je. V některých zemích je to tak, že to mají oddělené: tiskový odbor má složku politickou a pak zvlášť složku obsahovou. U nás ale funguje jen ta první složka. Dozvíte se tedy, kam ministr jel, že podepsal nějakou dohodu nebo že se s někým potkal. Chybí ale to, co bude ministerstvo veřejnosti a médiím předkládat, co plánuje a hlavně proč, co to bude pro lidi znamenat, jaké to bude mít dopady na jejich životy. Jedním z možných řešení je přenesení více odpovědnosti a komunikace na další státní úředníky, kteří sami budou mluvit o své agendě, o tom, co dělají a proč, což se obecně zatím moc neděje. I novináři preferují „mluvit s ministrem nebo s ministryní“.

 

Zmatenou komunikací politici podkopávají důvěru, kterou do nich lidé vložili, což bylo typické pro vládu Andreje Babiše. Ale upřímně řečeno, o moc lépe se zatím nevede ani nastupující vládě Petra Fialy.

To je pravda. Přitom to zas tak složité není. Vy musíte jako politik především vědět, co chcete říkat, a soustředit se na to, co je nezbytně nutné. Nesmíte veřejnost informačně přehltit. Nedávno jsem to zrovna komentovala pro Český rozhlas, kde se mě ptali na nového ministra zdravotnictví. Říkala jsem, že v komunikaci současného ministra zdravotnictví a předchozích ministrů nevidím velkého rozdílu. Pokud říkáte věci, které si odporují, nejsou konzistentní v čase nebo konzistentní s tím, co říká vláda, matete veřejnost. Někdy taky platí, že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Pokud vláda neustále narušuje důvěru lidí v to, co říká, tak se pak nemůže divit, že ji nikdo neposlouchá, když zrovna říká něco důležitého.

 

PROSTŘEDEK BOJE

Strategická komunikace je v dnešní době velké téma, nejen kvůli našim tuzemským problémům, ale roli tu hraje i bezpečnostní a obranné hledisko. Pokud stát podceňuje strategickou komunikaci, není se tedy čemu divit, že v Česku dlouhodobě prohráváme boj s dezinformacemi?

Přesně tak. Strategická komunikace je součást obranné a bezpečnostní politiky státu. Našemu státu ale chybí koncepce strategické komunikace, která sice nyní už existuje na papíře, ale její implementace je zatím s otazníky. Dezinformace jsou ale jen jedna malá část tohoto balíku. Nejen Česko, ale ani EU není ovšem stále schopná zformulovat svoji bezpečnostní politiku, pokud jde o strategickou komunikaci jako součásti bezpečnosti a posilování odolnosti obyvatel. Stále investujeme velké peníze do stíhaček a tanků, zatímco komunikační obrana vázne a podceňuje se. Jedinou výjimkou je kyberbezpečnost a obrana proti terorismu, která se řeší.

 

Jak jsme na tom my, Češi? Dokážeme rozpoznat, kdy s námi někdo manipuluje?

Česká společnost je kvůli zkušenosti s komunistickou ideologií stále poměrně rezistentní k tomu, aby nám stát říkal, jak máme žít. V porovnání s ostatními východoevropskými státy, jako je třeba i Slovensko, ale i Polsko, Maďarsko nebo třeba Bělorusko, jsme na tom ale stále velmi dobře, máme poměrně dobrou svobodu médií a řadu zdrojů. Ostatně necháváme žít i ta dezinformační média, nikdo je necenzuruje, je na každém, aby si to přebral.

 

Co je třeba v takové situaci ideálně udělat?

Je třeba, aby se nastupující vláda na tuto oblast zaměřila a dobře si rozmyslela, jak chce, aby strategická komunikace státu vypadala. Komunikace je odvěký nástroj boje, a dnes se vzhledem k digitalizaci komunikace stal velmi efektivní, levný a dostupný i pro státy, které na tom jinak třeba po stránce armády nebo HDP nejsou zdaleka tak dobře. Jednou z taktik takových vlivových operací je vytvořit dojem, že nic není pravda a všechno je možné. A proto jsme cílem informačních útoků. Rozmělňuje se tak důvěra v autority a experty a z reality se stává pouhý názor, jiný pohled na věc. Každý, a to nejenom politici, kdo to s naší zemí myslí dobře, by měl začít u sebe. Třeba tím, že začne sledovat názory lidí, se kterými nesouhlasí, a zamýšlet se nad nimi místo okamžitého odmítání či nadávání. Vystoupit ze své sociální bubliny možná nemusí být příjemné, ale je to potřeba.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama