Mé dětství na vsi bylo nebezpečné, ale svobodné

Jak často vám komolí příjmení?

Docela často, ale neuráží mě to. Když jsem poznala svého muže, také jsem netušila, jak to jméno správně vyslovit. Mimochodem, čte se to Hadž Musa. Je to dobrý start pro společenskou konverzaci. Třeba na poště se mě často vyptávají, jaké to příjmení má historii.

 

Nenese s sebou ale také předsudky?

Nedávno jsem narazila na komentář, jak může cizinka psát o české vesnici. A asi před pěti lety jsme sháněli podnájem, našli jsme krásný byt na Letné, vše bylo už domluvené, my natěšení. V den, kdy jsme měli složit kauci, nám zavolala realitní makléřka, ať se nezlobíme, ale že majitel se bojí, aby naše příjmení nedráždilo sousedy. Přitom nás viděl, věděl, že jsme oba Češi.

 

Manžel má alžírské kořeny po otci. Narodil se tam?

Narodil se tady, ale pak se do Alžírska odstěhovali a žil tam do svých čtyř let, kdy se jeho rodiče rozvedli. Jeho maminka se odstěhovala se syny zpátky do Prahy a mimochodem – za to, jak všechno zvládala, ji obdivuji. Tatínek kluků moc nefungoval, byla samoživitelka a kromě své práce psycholožky ještě po nocích překládala z francouzštiny, aby syny uživila.

 

Jezdíte do Alžírska za rodinou?

Nejezdíme. Manžel tam má nevlastní sestru Magdu, která k nám dřív často jezdila na návštěvy. Vystudovala architekturu, loni v září se vdala, žije v hlavním městě a stále nás zve, ať přijedeme. My se synem bychom vyrazili hned, ale manželovi se moc nechce. Už to není země, kterou si pamatuje, hodně se změnila. Tchyně vypráví, že Alžír, do kterého v sedmdesátých letech přijela, byla africká Paříž. Holky nosily minisukně, byla tam západoevropská atmosféra. Jenže nastala plíživá arabizace. Ona učila na univerzitě, kde si najednou studenti prosadili mešitu, gradovalo násilí, kdy neznámí pachatelé zaútočili na dívčí kolej právnické fakulty. I Magda nám říkala, že když jde po ulici nedostatečně zahalená, občas na ni někdo plivne nebo jí nadává.

 

Manželovo dětství bylo tedy částečně exotické. Jaké bylo to vaše, ve vesnici Božetice v jižních Čechách?

Měla jsem hezké dětství, už jen proto, že na vsi máte jako dítě velkou volnost. Měla jsem spoustu kamarádek, byla to jedna velká hra. Byli jsme skoro pořád venku, stavěli jsme v lese bunkry, v létě jsme sbírali hluchavky a sedmikrásky do sběru, tak jsme si vydělávali první peníze a syn tomu dneska nechce věřit. (smích) Ale přiznávám, že kolem puberty se to zlomilo. Vesnice mi přišla nudná, se ségrou jsme se válely před televizí a naši nám vyčítali, že nejdeme ven.

 

Taky jsem vyrostla na vesnici a občas mě při vzpomínání zamrazí, jak na hraně někdy naše hraní bylo, s podivem, že se nám nic nestalo. Máte podobné vzpomínky?

Určitě to bylo úplně jiné dětství, než měl můj syn v Praze. Zimu jsme trávili na kopci s boby a dolů jsme svištěli tak rychle, bez helmy, kolem spousta stromů. Kdybychom do některého narazili, je po nás. Taky si vzpomínám, jak jsme bruslili na říčce a na jednom místě jsme se probořili. Podařilo se nám dostat z vody ven a moje největší starost byla o jezevčíka Pajdu, kterého jsem zabalila do své bundy, aby nedostal zápal plic. Tehdy nebyly mobily, naši neměli tušení, kde se celý den touláme, co se nám děje. Bylo to nebezpečnější, ale taky svobodnější, museli jsme si poradit se spoustou věcí sami.

 

Spojuje vesnické děti ambice „utéct“ do města, něco dokázat?

Od čtrnácti jsem měla velmi silnou touhu vypadnout. Nevím, jestli ji moje kamarádky měly taky tak silnou, ale touhu uspět jsme měly všechny. Pamatuju si, jak jsem koukala na nebe na letadla a záviděla lidem v nich, měla jsem pocit, že kdekoli jinde je to mnohem lepší než v Božeticích.

 

Vy jste z vesnice odešla, co ostatní kamarádky?

Bydlí různě po republice, některé se odstěhovaly do nejbližšího města, což je Milevsko. Na vesnici není tolik příležitostí k práci, musíte dojíždět. A já nejsem fanynka aut. Když kdokoli z mých blízkých jede na delší cestu, honí se mi hlavou černé scénáře. Když vidím reklamu na nové auto, vidím pomačkané plechy.

 

A máte auto?

Zbavila jsem se ho asi před pěti lety. Jezdila jsem s ním jen za rodiči. V Praze je tak skvělá městská hromadná doprava, že mi přijde zbytečné kamkoli přejíždět autem. Plus s tím autem pořád něco bylo a muselo se do servisu. Nebo jsem zaparkovala moc blízko přechodu a za týden jsem zjistila, že je odtažené. Manžel ani řidičák nemá, takže auto šlo pryč a za rodiči jezdíme vlakem. Auto mi vůbec nechybí a nevím, co by se muselo stát, abych se k němu vrátila.

 

NA DUCHY NEVĚŘÍM, ALE BOJÍM SE JICH

Ve vaší poslední knize se hlavní hrdinka, spisovatelka, před čtyřicítkou vrací k rodičům na vesnici. Dokázala byste se také vrátit?

Nedovedu si to představit, zkoušela bych se udržet na vlastních nohou. Ale lákalo mě popsat, jaké pocity tenhle zlom v dospělé ženě, která má mít život už uspořádaný, vyvolá. Je to pocit selhání? Ponížení? Návrat do dětského pokoje může vypadat jako prohra, že nedokázala s životem naložit správně. Snažila jsem se popsat i vztah rodičů k ní. Vztah mají shovívavý, blahosklonný.

 

Hledali se v nich vaši rodiče?

Když byla mamka asi ve dvou třetinách knížky, volala mi. „Ivo, dobrý, zatím z toho s tátou vycházíme dobře. Popisuješ nás tam hezky.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nejsou oni, že je to fikce, ale stejně mi nevěří. (smích) Hodně lidí z Božetic se mě doptává, kdo byl tohle a kdo tamto. Přitom tam nikde není jméno vesnice zmíněné. Ta kniha je propletenec fikce a reality. Některé historky jsou inspirované věcmi, které se v mé vesnici odehrály, ale většina je moje fantazie.

 

Já při čtení cítila až tíživost života na vsi. Byl to záměr?

Tíživost nemyslím, věřím, že se tam žije spíš dobře, i když špatné věci se na vesnici vždycky děly a dějí. V knize jsem se dotkla tématu domácího násilí, případů, o nichž jsem skutečně slyšela. Na vsi je zajímavé, že si lidé vidí do talíře, nic moc se tam neututlá, ale víc to nikdo neřeší. Lidé nechtějí strkat nos do cizích věcí, mají za to, že je to každého věc a jim do toho nic není.

 

Dotýkáte se i tématu obtěžování malých dívek vesnickým podivínem. Máte osobní zkušenost se sexuálním obtěžováním?

Myslím si, že snad neexistuje žena, která žádnou nepříjemnou příhodu nemá. Pamatuju si, jak jsme šly s kamarádkami po ulici v Milevsku a před námi se začal ukájet chlap. Dodnes si vybavuju, jak to bylo nepříjemné, ponižující. Pak, když mi bylo nějakých čtrnáct, jsem jednou čekala na mamku před řeznictvím a chlap, který šel kolem, prohodil: „Ty máš hezký kozičky, ty by hezky poskakovaly.“ Nezmohla jsem se na slovo, byla jsem šokovaná. Ani o jedné situaci jsem neřekla rodičům, strašně jsem se styděla, neuměla jsem si představit, že jim něco takového vyprávím. Doufám, že dnešní holky se umí víc ohradit. My žily v tom, že je to naše chyba, že jsme provokovaly. Takže si skoro každá z nás prošla obdobím, kdy se styděla za ženské tvary, schovávala se do velkých mikin.

 

Ve vaší nejnovější knize se vesničané nebojí lidí, ale domu, kterému se říká Havířovina. Je reálný?

Jeho předloha skutečně v Božeticích existuje. Je roky prázdný, existovala kolem něj aura tajemství a jakási šeptanda, že v něm snad kdysi někdo umřel.

 

Věříte, že domy mohou být nešťastné, přinášet smůlu?

Jsem racionální člověk, ale kdyby mi někdo nabídl, že se můžu nastěhovat do domu, ve kterém se stala vražda, vybrala bych si jiný. Není to o tom místě, je to v hlavě. Sugesce je ohromně mocná a za každým škrábnutím pak vidíte bůhví co. Na duchy a strašidla nevěřím, to ale neznamená, že se jich nebojím. (smích)

 

NEJSEM SPISOVATELSKÝ DŘÍČ

Jak se vám píšou knihy?

Hodně o sobě pochybuji. I při psaní Havířoviny byly dny, kdy jsem měla radost, jak mi to jde, a pak byly dny, kdy to drhlo. A někdy jsem na sebe tak přísná, že když se mi něco nelíbí, smažu to, i když je to třeba práce za tři dny.

 

Píšete denně, nebo čekáte, až budete mít takzvaně psavou?

Nemám pevný rozvrh, nejsem spisovatelský dříč, že bych psala denně od osmi do tří. Hodně píšu ráno, vstávám kolem šesté, a dokud manžel se synem ještě spí, zasednu k počítači a píšu hodinu dvě. To bývá za celý den všechno, pak se věnuji své práci, která mě živí. Nikdy nenapíšu víc než dvě stránky za den, pak už mám pocit, že mi to nejde. Obdivuji autorky a autory, kteří píšou osm hodin, vyplodí naráz deset stránek.

 

Začínala jste ale původně jako spisovatelka pro teenagerky, tehdy ještě pod jménem Iva Macků. Proč jste si dala tolik let pauzu?

Když se mi narodil syn, měla jsem pocit, že se musím realizovat i umělecky, takže jsem začala psát dívčí romány pro Albatros. Pak jsem ale začala pracovat v reklamní agentuře, bylo to časově náročné, na psaní už jsem neměla sílu. Znovu psát knížky by mě nenapadlo, kdyby mě neoslovila po letech redaktorka z Motta. Tak vznikla Šalina do stanice touha. Je to taková cynická vyšinutá groteska a vedení Motta tehdy došlo k závěru, že to nezapadá do jejich portfolia. Takže jsem ji rozeslala do dalších vydavatelství. A ozvali se z Hostu, kde jsem doteď.

 

RODIČE ČEKAJÍ, ŽE JIM DĚTI OPRAVÍME

Jste velká fanynka metalu. Ten máte naposlouchaný z jihočeských kulturáků?

Nejsem ryzí metalák, v dospívání jsme poslouchali spíš tvrdší rock, bigbeat, objížděli jsme koncerty kapel, jako byl Brutus, Fantom, Keks. K metalu mě přivedl až manžel, který hraje v několika kapelách, chodí na koncerty. Jednou mě vzal s sebou a mě to chytlo.

 

Vašemu synovi je patnáct. Napadá mě, nemá metalácká máma větší respekt u puberťáka?

On ho vůbec neposlouchá, z jeho pokoje se spíš ozývá hip hop. Když byl mladší, brali jsme ho na koncerty Kiss, AC/DC, Alice Coopera, takže kvalitní základ jsme mu do uší dali. Ale teď jsme mu spíš pro legraci. Nedávno jsme se chystali na koncert, to se vždycky s mužem pořádně vymódíme. On kolem nás prošel a s pobaveným pohledem se zeptal: „Kam jdete? Na boomerfest?“

 

Pomáhá vám v komunikaci s teenagerem vystudovaná psychologie?

Myslím si, že ano, ale já mám u syna pocit, že už si pubertu odbyl. Dá se s ním bavit o všem, je s ním legrace. Máme hezký vztah, snažím se, abychom si byli blízcí, to ale neznamená, že mi musí říkat všechno. Rodiče by se měli zbavit představy, že patnáctileté dítě se jim má se vším svěřovat. Od toho má kamarády, rodič má být kotva, je tu pro dítě, když bude potřebovat. Je kontraproduktivní z nich za každou cenu mámit všechno.

 

 

Není vám líto, že jste se psychologii profesně víc nevěnovala?

Já se k ní ale vrátila, v květnu to bude rok. Dvakrát týdně chodím do psychoterapeutické ordinace v Podolí, zabývám se terapií dětí a dospívajících. Potvrzuje se, že přibývá dětí s psychickými problémy, scházejí odborníci, i to byl jeden z důvodů, proč jsem se ke své profesi vrátila.

 

Jaký byl návrat po tolika letech?

Začátky byly těžké, hodně jsem o sobě pochybovala, řešila jsem, jestli to zvládnu. Některé příběhy jsou opravdu smutné, tahala jsem si je domů, pořád jsem nad nimi přemýšlela. Ale mám supervizora, ten mě uklidnil, že je to normální, že jakmile bych naopak měla dojem, že zvládám vše na jedničku, nedopadlo by to dobře.

 

V čem jako rodiče nejvíc chybujeme?

Často tam bývá neporozumění. U dětí se hodně objevuje úzkost, někdy až deprese, a řada rodičů na to reaguje tím, že dítě „jen“ volá po pozornosti, nebo že za to mohou sociální média, takže jim vezmou mobil. A mají za to, že tím se to vyřeší. Jiní rodiče přijdou, postrčí dítě do ordinace, chtějí si sednout do čekárny a čekají, že jim dítě „opravíme“. Musím jim vysvětlovat, že je to práce celé rodiny a že v tom, jak se dítě cítí, hrají oni sami obrovskou roli. Děti mají často dojem, že tím, že mají psychické problémy, své rodiče zklamaly. Puberta je těžká a je potřeba to období přežít. S empatií.