Mé dětství na vsi bylo nebezpečné, ale svobodné

Jak často vám komolí příjmení?

Docela často, ale neuráží mě to. Když jsem poznala svého muže, také jsem netušila, jak to jméno správně vyslovit. Mimochodem, čte se to Hadž Musa. Je to dobrý start pro společenskou konverzaci. Třeba na poště se mě často vyptávají, jaké to příjmení má historii.

Nenese s sebou ale také předsudky?

Nedávno jsem narazila na komentář, jak může cizinka psát o české vesnici. A asi před pěti lety jsme sháněli podnájem, našli jsme krásný byt na Letné, vše bylo už domluvené, my natěšení. V den, kdy jsme měli složit kauci, nám zavolala realitní makléřka, ať se nezlobíme, ale že majitel se bojí, aby naše příjmení nedráždilo sousedy. Přitom nás viděl, věděl, že jsme oba Češi.

Manžel má alžírské kořeny po otci. Narodil se tam?

Narodil se tady, ale pak se do Alžírska odstěhovali a žil tam do svých čtyř let, kdy se jeho rodiče rozvedli. Jeho maminka se odstěhovala se syny zpátky do Prahy a mimochodem – za to, jak všechno zvládala, ji obdivuji. Tatínek kluků moc nefungoval, byla samoživitelka a kromě své práce psycholožky ještě po nocích překládala z francouzštiny, aby syny uživila.

Jezdíte do Alžírska za rodinou?

Nejezdíme. Manžel tam má nevlastní sestru Magdu, která k nám dřív často jezdila na návštěvy. Vystudovala architekturu, loni v září se vdala, žije v hlavním městě a stále nás zve, ať přijedeme. My se synem bychom vyrazili hned, ale manželovi se moc nechce. Už to není země, kterou si pamatuje, hodně se změnila. Tchyně vypráví, že Alžír, do kterého v sedmdesátých letech přijela, byla africká Paříž. Holky nosily minisukně, byla tam západoevropská atmosféra. Jenže nastala plíživá arabizace. Ona učila na univerzitě, kde si najednou studenti prosadili mešitu, gradovalo násilí, kdy neznámí pachatelé zaútočili na dívčí kolej právnické fakulty. I Magda nám říkala, že když jde po ulici nedostatečně zahalená, občas na ni někdo plivne nebo jí nadává.

Manželovo dětství bylo tedy částečně exotické. Jaké bylo to vaše, ve vesnici Božetice v jižních Čechách?

Měla jsem hezké dětství, už jen proto, že na vsi máte jako dítě velkou volnost. Měla jsem spoustu kamarádek, byla to jedna velká hra. Byli jsme skoro pořád venku, stavěli jsme v lese bunkry, v létě jsme sbírali hluchavky a sedmikrásky do sběru, tak jsme si vydělávali první peníze a syn tomu dneska nechce věřit. (smích) Ale přiznávám, že kolem puberty se to zlomilo. Vesnice mi přišla nudná, se ségrou jsme se válely před televizí a naši nám vyčítali, že nejdeme ven.

Taky jsem vyrostla na vesnici a občas mě při vzpomínání zamrazí, jak na hraně někdy naše hraní bylo, s podivem, že se nám nic nestalo. Máte podobné vzpomínky?