Psychické problémy má třetina lidí. Hlavní je nebát se mluvit

Je to „kápézetka“ neboli krabička poslední záchrany při akutních psychických problémech – mobilní aplikace s názvem Nepanikař. Dostupná je tři roky, za tu dobu byla přeložena do devíti jazyků a k mání je ve 180 zemích. Její autorka, Veronika Kamenská, ji vyvinula na základě vlastních zkušeností: když jí bylo devatenáct, dovedly ji psychické potíže až k pokusu o sebevraždu. Právě proto se pak rozhodla pomáhat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Panikařila jste, když jste aplikaci Nepanikař vyvíjela?

Řekla bych, že ani ne. Aplikaci jsem se rozhodla vytvářet až v momentě, kdy se můj psychický stav stabilizoval. Vlastně možná jsem trochu panikařila, když aplikace nabírala konkrétní obrysy, najednou to nebyla jen idea, ale realita!

 

Kdy se vůbec celý ten nápad zrodil?

Původně jsem si říkala, že by projekt takové aplikace mohl být mou bakalářskou prací. To bylo zhruba v době, kdy jsem byla v prváku na vysoké škole. Ale nakonec to šlo rychle, asi půl roku od nápadu už byla aplikace na světě. Oslovila jsem kamaráda programátora a udělali jsme to mnohem dřív, než byl původní záměr. Dnes je aplikace přeložena do devíti jazyků a je dostupná ve sto osmdesáti zemích.

 

Vy jste aplikaci vyvíjela na základě vlastních zkušeností s úzkostmi a depresemi, kterými jste si prošla v dospívání. Kdyby v té době podobná aplikace existovala, jak moc by vám to bývalo pomohlo?

Je potřeba říct, že aplikace pro lidi s duševním onemocněním na trhu byly. Jenže byly v angličtině a v té době, kdy jsem nejvíc potřebovala pomoc, pro mě angličtina představovala překážku. Nedokázala jsem tak obratně překládat. To však nebyl jediný problém. Když se u někoho vyskytne duševní onemocnění, většinou není jen jedno, ale propojuje se s vícero druhy – například deprese s úzkostmi či sebevražednými sklony. Takže i kdybych bývala uměla anglicky natolik, abych všemu rozuměla, k pokrytí svých problémů bych bývala potřebovala ty aplikace tři, ne-li čtyři. Takže tahle naše by pro mě určitě užitečná byla.

 

 

Je nejspíš na čase popsat, jak aplikace funguje.

V aplikaci Nepanikař jsou různé moduly, přičemž každý je uzpůsoben tomu, co člověk potýkající se s psychickými problémy v daný moment nejvíc potřebuje. Například u depresí jsou v aplikaci různé tipy psychohygieny. Důležitá je i možnost zapisovat si úspěchy. Co člověka ten den potěšilo, co se mu povedlo, můžete si i plánovat aktivity, a když se pak, s odstupem času, k záznamům vrátíte, uvidíte, jaké úspěchy a pokroky jste udělali. U úzkostí je zase aplikace zaměřená na odvedení pozornosti a ukotvení a stabilizaci situace. Nástrojem pro zvládnutí náročných psychických situací jsou dechová cvičení, hry na odvedení pozornosti nebo řízená relaxace

 

Co například velmi aktuální téma sebepoškozování?

Člověk, který si chce ublížit, má v tu chvíli takzvané tunelové vidění. Jediné, nad čím dokáže přemýšlet, je právě to, jak se poškodit. V aplikaci najde záchranný plán. Může si taky zaznamenávat, co mu v poslední době pomohlo, aby si neublížil. Počítadlo mu ukazuje počet dní, kdy si dokázal neublížit. Sebepoškozování má formu závislosti, a proto často pomáhá, když vidí, že už si týden neublížil, a tudíž se o to samé pokusí i další týden. Podobné je to u myšlenek na sebevraždu. I v tomto případě má člověk tunelové vidění, postupuje stejně.

V aplikaci je pomoc i pro lidi s poruchou příjmu potravy, což je modul, na kterém jsme pracovali spolu s centrem Anabell. Posledním modulem jsou pak kontakty na krizová centra, linky důvěry nebo poradny. Člověk může napsat vlastní krizovou zprávu, kterou v případě potřeby odešle.

 

Vy sama jste se dostala až na samou hranici, tedy k pokusu o sebevraždu, nikoli „jen“ k myšlenkám na ni. Jak aplikace dokáže pomoci v takto hraničních situacích?

Upřímně řečeno, pokud člověk trpí opravdu těžkými depresemi, není ani schopný vzít mobil do ruky. Aplikace Nepanikař proto poslouží spíš lidem s relativně lehčími formami deprese. Na druhou stranu je fakt, že když můj psychický stav vygradoval v pokus o sebevraždu, hledala jsem cokoli, čeho bych se mohla chytit, co by mi mohlo pomoci.

 

Krabička poslední záchrany

Kdo tvoří váš tým?

Hlavní tým, který stojí za vývojem mobilní aplikace, jsem já a můj kolega programátor. Většinou já přijdu s nějakým nápadem, který společnými silami dáme dohromady, rozepíšeme si ho na papír a konzultujeme s externím týmem psychologů. Máme ještě dva programátory, kteří nám pomáhají, a také online poradnu, která je rozdělená na dvě části. Chatová, kde je k dispozici pět koordinátorů a zhruba pětačtyřicet dobrovolníků, většinou studentů psychologie. Druhá poradna je e-mailová, kde funguje jedna koordinátorka a dvanáct poradců. Na online terapiích je k dispozici dvanáct terapeutů. Online terapie je placená služba, ale oproti jiným platformám jsme na polovičních cenách. A abych nezapomněla, máme ještě sedm lidí, kteří se zabývají workshopy a jezdí s nimi po republice.

 

Je možné docílit toho, aby aplikace plnohodnotně zastoupila roli odborníka?

To určitě ne. Aplikace je pouze doplňková. Pokud se například pacientovi zhorší stav mezi jednotlivými sezeními, aplikace mu pomůže zahnat tu největší krizi. Představte si to tak, že je to krabička poslední záchrany v mobilu, která vás pokud možno vyvede z momentální krizové situace.

 

Jak se projevila koronavirová pandemie na počtu stáhnutí aplikace?

Před vypuknutím pandemie si aplikaci stáhlo okolo sedmdesáti lidí za den. Když začala první vlna pandemie, vyšplhalo se to na dvě stě lidí za den. A na vrcholu, kterého jsme dosáhli v lednu 2021, to bylo kolem osmi set lidí za den. To byl extrémní nárůst. Po půl roce pandemie jsme založili online poradnu, kde jsme postupně zaznamenávali nárůst kontaktů. Aplikace je pro všechny, kdo zvládnou ovládat chytrý telefon.

 

Na jednu stranu to je skvělý počin, na stranu druhou je smutné, že tolik lidí vyhledává pomoc s duševními problémy. Jak to vnímáte vy?

Když aplikace vznikala, tak jsem každé ráno chodila na GooglePlay a sledovala, kolik lidí si ji stáhlo. Když to bylo dvacet lidí, byla jsem nadšená. Dnes trpí duševním onemocněním každý třetí člověk. I když se často podaří tento boj vyhrát, občas to zkrátka neklapne. Proto je fajn mít pomocnou berličku v podobě téhle aplikace, která pomůže zvládnout to dané duševní onemocnění co možná nejlépe. Je ale pravda, že je v tom zvláštní rozpor. Pocit úspěchu na jedné straně, ale na straně druhé vědomí, že počet lidí, kteří se necítí duševně v pohodě, je obrovský.

 

Spontánní nápad

Vy jste tento celý projekt zakládala v devatenácti letech. Jaké to je, vyvíjet takto velkou věc v tak útlém věku?

Musím přiznat, že to šlo vlastně samo. Jednoho dne jsme si řekli, že naprogramujeme aplikaci, a tak jsme naprogramovali aplikaci. Pak jsem se zas bavila s kamarády, že by bylo fajn udělat poradnu, vznikla poradna. Jsem opravdu ráda, že nám projekt funguje téměř sám a bez obtíží. Pro mě je to možnost, jak nahlédnout pod pokličku něčeho jiného, než je biomedicína, kterou studuji.

 

Co je podle vás hlavním problémem u duševních onemocnění?

Podle mě to je fakt, že se lidé bojí o nich mluvit, svěřit se svému okolí. Lidé často tuší, že nějaký duševní problém mají, že to jsou například úzkosti nebo deprese. Jenže se to bojí veřejně pojmenovat. Aplikace je skvělá taky v tom, že je anonymní. Tohle tabu ještě stále přetrvává z komunistického režimu, kde lidé, kteří duševním onemocněním trpěli, byli vystrčeni ze společnosti. To stigma tu stále je. Je hezké vidět, že mladší generace se v tomto směru už dost odlišuje a nebojí se o tom mezi sebou bavit. Problém je ale často u lidí ve věku 55+, kteří si třeba ani nechtějí připustit, že by jejich dítě mohlo mít problém psychického rázu, a nevěnují tomu příliš pozornosti.

 

Zejména během lockdownu, ale i mimo něj, nastával problém, že čekací doby u dětských psychologů a psychiatrů byly extrémně dlouhé…

To je stoprocentní pravda a ten stav bohužel trvá už několik let. Když jsem já sama před lety hledala psychiatra, bylo mi řečeno, že za tři měsíce se mi ozvou. Když má ale někdo myšlenky na sebevraždu, za tři měsíce může být pozdě. Stejné je to i s hospitalizacemi, kdy se na léčebnu čeká klidně i dva měsíce. To je naprosto šílené a vůbec nevím, jak s tím něco udělat nebo jak tomu pomoci. Největší nedostatky jsou v tom, že konzultanti nejsou a čekací doby jsou extrémně dlouhé.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama