Opera není pro snoby. Člověk na ni může přijít i v teplákách

Používáte heslo „Make opera great again“, což ve volném překladu znamená, že z opery má být zase velká, skvělá věc. Jde o parafrázi hesla bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa „Make America great again“, stejně jako Trump jste měla i červenou kšiltovku s tímto heslem. Co si pod ním konkrétně představujete?

To byla kampaň, kterou jsme rozjeli během covidu. Snažíme se navázat na pojem z 19. století, kdy „great opera“ znamenala i stylové zařazení opery. V dnešní době někteří lidé považují operu za upadající žánr. My ji naopak chceme dostat mezi lidi, udělat z ní společenské terno. V tom smyslu, že pokud nepůjdete na novou premiéru v Olomouci, jako byste nebyli. Protože o ní všichni mluví!

 

V únoru jste uvedli nové představení, Bartókův Modrovousův hrad v režii Daniely Špinar. To bylo společenské terno? Jaké máte reakce?

Zatím úplně fantastické. Už vyšly dvě skvělé recenze. Příspěvek o Modrovousovi na našem Facebooku je asi za všechny premiéry nejoblíbenější. Za mě osobně byly důležité ovace vestoje, především na druhé premiéře. První byla legrační, protože půlka lidí stála a druhá zarytě seděla. Na druhé premiéře to byla už srdeční záležitost. Mám pocit, že tam šli vyloženě diváci, kteří to chtěli vidět. Bylo to příjemné.

 

Vloni na jaře jste prohlásila, že chcete, aby se z konzervativní Olomouce stala součást progresivní evropské scény. Co se vám v tomhle ohledu zatím podařilo?

Právě v kritikách na Modrovousův hrad zaznělo, že je to dílo srovnatelné v evropském kontextu. Sami kritici byli překvapení, že na regionální scéně najdou něco takového. Kromě toho navazujeme více mezinárodních spoluprací, které se odrážejí v pružnosti a komunikaci v divadle. Což navenek nemusí být tolik vidět. Na nové premiéry máme domluvené další koprodukce a spolupráce se zahraničím, v produkcích tady častěji slyšíte angličtinu než češtinu, za což jsem moc ráda. Ne že by bylo dobře, že se tady nemluví česky. Ale je fajn, když sem přijede někdo, kdo má i pohled ze zahraničí a trochu nám to tady osvěží.

 

Čím vy naopak plánujete osvěžovat publikum?

Začali jsme dvě peckami, Rusalkou v režii bratrů Cabanů a muzikálem Hello Dolly. V únoru měl premiéru už zmiňovaný Modrovousův hrad, který je poměrně těžký, ale divák si k němu asi našel cestu, lístky poměrně mizí. A v květnu chystáme ještě jednu premiéru – Mozartova Tita. Jde o velké, ale málo uváděné dílo. Z našeho pohledu je Titus dramaturgicky poměrně odvážný a my budeme momentálně asi jediní v Evropě, kdo ho uvede. Navíc k režii byl přizván Jiří Havelka, filmový režisér, pro kterého bude Titus operním debutem. Sice jsme spolu dělali pro zakončení evropského předsednictví soudobou operu, ale ta byla mnohem menší.

 

Nejvelkorysejší dar umění

S Jiřím Havelkou jste spolupracovali právě na opeře zakončující české předsednictví EU. Jmenovala se Zabijačka. Nebáli jste se, že vám do toho vláda bude příliš mluvit?

Hodně jsme o tom debatovali s Úřadem vlády a museli jsme je přesvědčovat, jak důležitá je umělecká autenticita. Je samozřejmě skvělé, když od vlády vzejde požadavek na novou operu, to tu dlouho nebylo a byl to pro ně obrovský risk. Měli jsme řadu debat, nebyly ani nijak bouřlivé, jen jsme některé věci museli pořád vysvětlovat. Ale nakonec je to něco, za čím si stojíme. Obhájili jsme si myšlenku, že to, kdo je objednavatelem díla, by nemělo ovlivňovat uměleckou koncepci. To je ten nejvelkorysejší dar umění – když klient nechá umělce tvořit.

 

Vaším dlouhodobým cílem je přiblížit operu „neopernímu“ divákovi. Jaký na to máte recept?

Mám jich několik. Především jít k divákovi co nejblíž. V kamenné divadelní budově se to naplňuje hůř, lépe se nám to dělalo v Praze, kde jsme mohli za lidmi opravdu jít. Klidně jsme chodili na techno festivaly a přinesli tam operu. Tady je to trochu těžší, ale snažíme se. Komunikujeme se středními i vysokými školami, bereme studenty na zkoušky, kde se mohou pobavit i s tvůrci. A také zapojujeme umělce, kteří jsou mimo operní žánr. Receptem je i vznik nových děl jako právě Zabijačka, která byla uvedena v přímém přenosu na ČT art a dostalo se k ní mnohem víc lidí, než by tomu bylo v kamenném divadle.

 

Opera má občas nálepku umění, které je určeno poměrně úzké skupině lidí, dokonce až trochu „snobárny“. Mění se to nějak?

Asi bude trvat ještě hodně dlouho, než se to změní. Ale myslím, že opera v Evropě obecně a už i v Česku začala oslovovat sociální skupinu, která se zajímá o všechny formy umění – ať už jde o klasickou hudbu, výtvarné umění, nebo divadlo. Opera najednou začíná patřit do kulturního menu, což je hrozně dobře. Doufám, že se nám to podaří ještě víc rozvinout, aby člověk, který má rád umění, operu nevynechával jako něco zastaralého.

 

Nesmí to být šmíra

Jaké nové prvky vnášíte do opery? Četla jsem, že je pro vás důležité i líčení a nechcete, aby bylo na druhé koleji. Na co všechno kladete důraz?

Hodně dbám, aby všechny složky opery byly na velmi vysoké úrovni, výtvarnou nevyjímaje. Nemám ráda, když něco na jevišti vypadá skvěle a pak přijdete blíž a vidíte, že je to nechutný materiál. Tyhle podvůdky mi hrozně vadí. To samé u líčení, které se dá tak nějak odfláknout a ono to bude tak nějak vypadat. Bohužel v Česku není kultura úplně skvěle financovaná, na těchto věcech se šetří a je náročné mít je na vysoké úrovni. Ale dá se to zvládnout.

Mám také ráda, když jde operní představení do hloubky i po stránce jazykové. Hodně se zpívá v cizích jazycích a mě štve, když se třeba odflákne výslovnost. Opera může být hrozně jednoduše šmíra, a aby to bylo kvalitní dílo, musí být všechny složky připravené. Doufám, že se mi tohle podaří razit celoživotně a nezačnu na tom hřešit.

 

Jak často tady ale narážíte na prostorové a finanční limity vašeho divadla?

Neustále. Nejhorší ale pro mě je, když si někdo myslí, že to takhle stačí. A úplně nejbolestivější je, když má ten samý pocit i divák. Pocházím z nezávislé scény, kde jsme měli ještě omezenější rozpočty. Všechno stálo víc práce, ale zvládli jsme to. Takže vím, že to jde. Naopak nejhorší jsou zajeté koleje – takhle to vždycky fungovalo a takhle to bude fungovat i dál. Ale doba se posouvá! Fakt, že opera je čtyři sta let starý žánr, přece neznamená, že ji máme pořád dělat tak, jako když vznikla.

 

Je český divák spíš konzervativní, nebo je otevřený změnám? Když vloni Národní divadlo uvádělo nové provedení Prodané nevěsty v režii Alice Nellis, někteří diváci bučeli.

Ale taky je to představení pořád vyprodané. A já myslím, že je velmi kvalitní. Podívejte, i v Paříži se bučelo, když dělali Pucciniho Bohému ve vesmíru. A to je francouzské publikum velmi otevřené! Mám pocit, že konzervativní řvouni jsou zkrátka vždycky nejhlasitější. Zatímco těch osmdesát, možná i devadesát procent publika, které to chápe a je tomu otevřené, emoce tolik neprojevuje.

 

Co považujete za největší přežitky v opeře v 21. století?

Především tvrzení, že operní zpěvák není herec. Dnešní požadavky na operní zpěváky jsou obrovské, musí umět hrát i na kameru, protože se z představení dělají přenosy.

 

Prosecco a chlebíčky

Co třeba „dress code“? Máte nějaké limity, v čem by měl člověk na představení přijít?

Dřív jsem byla zastáncem dress codu. Čím výš jsem ale v hierarchii divadla, tím víc mám pocit, že není potřeba. Přijde mi to jako zbytečná překážka pro diváka. A vůbec to nesouvisí s tím, co uvidí na jevišti. Tyhle věci okolo, jako že si musíte dát prosecco a chlebíček a v šatně se přezout z kozaček do lodiček, jsou důležité spíš pro maturitní ples. Když jdete do opery, jdete primárně na dílo, ne na společenský zážitek.

 

Zkousla byste i tepláky?

Určitě. Tenisky i tepláky. Kdyby přišla do Moravského divadla v Olomouci Beyoncé a měla na sobě tepláky, moc ráda ji uvidím.

 

A váš rukopis pozná divák podle čeho?

Můj rukopis jako režisérky je hodně o vnímaní současných problémů společnosti. V tom je moje režie ojedinělá. Vždycky se nad tím zamýšlím skrze témata, která rezonují.

 

Která témata jsou pro vás aktuálně důležitá?

Většinou se mi to odvíjí od daného díla, protože to už zpracovává nějakou tematiku. Skrze ni najednou získáte propojení do dnešního světa. U Verdiho La traviaty jsme měli queer komunitu a problematiku drag queens, kde je ta komunita hrozně obnažená a dostává rány od vnějšího světa. V dalších produkcích je to feminismus, ekologická témata...

 

Už v roce 2015 jste spoluzakládala spolek RUN OPERUN, jehož cílem je to, o co se snažíte i nyní v olomouckém divadle, tedy přiblížit operu publiku, pro něhož je tento žánr vzdálený. V produkcích používáte 3D prvky, měli jste představení v Praze na Letné... Kde berete nápady na takové věci?

Je to o celém týmu. Když kolem sebe máte lidi, kteří jsou výborní umělci, jsou kreativní, nejsou systémem tolik sešlapaní a mají průniky do jiných forem umění a profesí, je to osvěžující. Jedině tak vznikají nejlepší věci, které vystupují z konvenčního inscenování.

 

Co vás osobně na opěře nejvíc baví?

Spojení všech těch forem. To mě hrozně láká. Pokud je opera na vysoké úrovni, může to být neskutečný zážitek. Duši máme krmit uměním a opera může být neskutečná vitaminová dávka, protože získáte požitek z výtvarného umění, hudby, příběhu i herectví. To je vrchol, kterého se, ač je skoro nedosažitelný, můžete občas dotknout.

 

 

Jaký je váš operní sen?

Mám teď asi všechno, co jsem si přála. Máme potenciál s celým týmem, máme vize, nechybí nám nápady ani energie. Je to ale i o štěstí a celospolečenské situaci. Aby se nám podařilo obstát a udělat nějakou změnu, na kterou se bude za sto let pohlížet jako na pozitivní.

 

Je vám osmadvacet a pro rok 2023 jste se dostala do přehlídky mladých talentů 30 pod 30 magazínu Forbes. Je to pro vás důležité?

Pro mě je důležité, že žebříček vůbec zohledňuje lidi v kulturním sektoru. Pomohlo mi to i v tom, že jelikož jsem pořád asi nejmladší šéfka opery v Evropě, bylo ocenění i takovým razítkem pro soubor i veřejnost. Potvrzením, že úspěch je vnímán celorepublikově. Ne že se komise, která nového šéfa vybírala, zbláznila a vzala sem nějakou mladou holku bez zkušeností.

 

Čím si myslíte, že jste komisi přesvědčila?

Naše koncepce byla dobrá. Pracovala jsem na ní s celým týmem. Věděla jsem, že je potřeba vhled odborníků z několika oblastí. Měli jsme to hodně připravené, navrhovali jsme reálné změny, rozšíření i škrty. Naše koncepce byla sice hodně odvážná, ale stála na pevných základech.

 

Už ty změny vidíte?

Na premiéry jezdí mnohem víc kritiků. Zájem se rozšířil i o média, která nejsou ryze hudební, divadelní nebo operní. Vidím, že zájem o to, co se tady děje, je širší.