Naši mě varovali: Hlavně ne akordeon!

Akordeon neboli tahací harmonika se v českém prostředí pojí většinou s hospodou a písničkami. Nicméně jde také o koncertní nástroj klasické hudby, plnohodnotný a sofistikovaný. Studuje se jako samostatný obor na konzervatoři a má své domácí i světové hvězdy. Jednou z těch vycházejících je Martin Šulc, jeden z největších českých talentů a také vítěz velké evropské soutěže Virtuosos V4+.

Nepocházíte z hudební rodiny, ale na akordeon hrajete vy i vaše mladší sestra. Přičemž oba studujete na konzervatoři. To se stalo jak?

Se mnou to bylo jednoduše tak, že do mateřské školky v Třeboni, kde jsem vyrůstal, jednou přišli učitelé z místní hudebky (základní umělecké školy – pozn. red.) a zjišťovali, kdo by mohl mít předpoklady ke studiu hudby. Vybrali mě, a tak jsem hned následujícího září do hudebky opravdu nastoupil...

 

Počkejte, jak se vlastně na dítěti tak útlého věku pozná, jestli má předpoklady, nebo ne? Například Lukáš Klánský, dnes famózní klavírista, vyprávěl, jak babička v jeho třech nebo čtyřech letech konstatovala, že „to dítě absolutně nemá sluch a nadání“.

Pravda je, že se to pozná těžko. Pamatuju si, že jsme tenkrát ve školce měli vyťukávat rytmy, opakovat tóny nebo poznávat chyby v melodiích. Šlo prostě o to zjistit, jestli dítě vůbec slyší hudbu. Talent je další věc, na ten se případně přijde později. V téhle fázi se zkoumá čistě jen hudební sluch.

 

Dobrá, takže jste nastoupil do hudebky. Co bylo dál?

První rok jsme se učili základní věci, teorii, poznávali jsme tóny nebo právě vyťukávali rytmy. No a po roce jsme si měli vybrat hudební nástroj, na který bychom chtěli hrát.

 

Proč si šestileté dítě vybere akordeon?

V třeboňské hudební škole se vyučuje veliká spousta nástrojů čili výběr byl obrovský. Naši říkali: „Hlavně ne akordeon!“ A tak jsem si dupnul (smích)! Ale vážně… Zvuk akordeonu mě úplně uchvátil. Hrála na něj jednak má sestřenice a jednak dcera jedné máminy kamarádky. Hrozně se mi to líbilo.

 

 

Pan profesor mě „zblbnul“

Jsou nástroje, které jsou v samých začátcích relativně jednoduché, například klavír. K obtížným naopak patří housle nebo kytara. Jak je na tom akordeon?

Jedna věc je ta fyzická stránka. Velký, „dospělácký“ akordeon váží patnáct kilo, ale děti mají samozřejmě nástroje menší, tří- až pětikilové. Řekl bych, že nejobtížnější je pochopit, jak akordeon vůbec funguje. Když začínáte s klavírem, zmáčknete klávesu a ozve se odpovídající tón. U akordeonu je to složitější. Používáte rovnou obě ruce, ale ani na jednu nevidíte, všechno děláte po hmatu, po paměti. Plus je tam měch, který ovládá zvuk. Čili ten začátek je doopravdy celkem obtížný.

 

Jak jste to dával vy? 

Co si pamatuji, šlo mi to docela jednoduše. Těžší to začalo být až později, jak se zvyšovala úroveň. V každém případě ten nástroj je úžasný v několika věcech. Zaprvé, vezmete si ho všude s sebou. Zadruhé, u hraní si můžete zazpívat. Malé děti to vezmou, zazpívají si k tomu písničku a najednou je to baví. Což byl i můj případ. Ze začátku, v těch šesti sedmi letech, mě to bavilo tak, že jsem si byl schopen sám, bez donucování, sednout a cvičit.

 

Později už ne?

Pak byla určitá doba, kdy jsem k tomu musel být malinko tlačený, nešlo to úplně samo. Ale v páté třídě jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, a od té chvíle jsem zase cvičil poctivě.

 

 

Rozhodnutí zkusit konzervatoř, pokud se nepletu, souviselo s tím, že jste se potkal s panem profesorem Ladislavem Horákem, který vás, mimochodem, učí doteď.

Přesně tak. Do páté třídy jsem snil o tom, že ze mě bude lékař nebo astrolog. Chtěl jsem jít na osmileté gymnázium, ale všichni mi to rozmlouvali, dokonce i moje třídní na základce. Říkali, že mám spoustu času, že můžu jít klidně až z devítky. Že si gymplem zbytečně zkrátím dětství a tak dál. Tak jsem si řekl, že tedy počkám a na gympl půjdu opravdu až z devítky. Jenže to samé léto se v rámci festivalu Třeboňské letní setkávání konaly kurzy hry na akordeon, tehdy poprvé s panem profesorem Horákem. Moje paní učitelka z hudebky Lenka Slaninová mě nutila, abych tam šel. Já nechtěl, říkal jsem si, že to bude nuda a že se rozhodně nechci zabývat akordeonem o prázdninách. Jenže ona mě dokopala a pan profesor mě pak do půl hodiny „zblbnul“ tak, že jsem nechtěl dělat nic jiného než konzervatoř.

 

Jak vás zblbnul?

Ukázal mi úplně jiné možnosti akordeonu, než jaké jsem do té doby znal. Jak ve smyslu způsobu hraní, tak možností využití. Zkrátka že akordeon je plnohodnotný koncertní nástroj. Najednou už jsem nechtěl být doktor ani astrolog, hudba se pro mě stala prioritou.

 

A co vaše sestra? Úplně jsme na ni zapomněli…

Andrea je o dva a půl roku mladší než já a její příběh byl v podstatě dost podobný. Taky jí už ve školce řekli, že by mohla jít do hudebky. Taky absolvovala ten obecný první rok a taky se pak měla rozhodnout pro nástroj. A když už jsme doma jeden akordeon měli... Teď jsme oba na konzervatoři.

 

Akordeon jako nástroj je docela mladý, vznikl až v devatenáctém století. Čili nikdo jako Mozart nebo Bach pro něj logicky skládat nemohl. Jak jste na tom vy akordeonisté dnes? Máte co hrát?

Akordeon byl patentován ve 20. letech 19. století v Německu. Rychle se dostal do povědomí lidí na venkově. Protože to byl přenosný nástroj, lehký na váhu a relativně i na hraní. Čili na venkově si rychle získal oblibu. A tak v době, kdy skládali třeba Antonín Dvořák nebo Bedřich Smetana, byl akordeon takový hodně podřadný, lidový nástroj, mimochodem podobně jako kytara. Zvrat přišel až po první světové válce, a to nejdřív v Rusku, kde se začal akordeon propagovat jako koncertní nástroj a vznikaly první skladby pro akordeon a orchestr. Což se pak rozšířilo do Evropy, hodně třeba do Itálie. Skladatelé si najednou uvědomili, že akordeon má zajímavý zvuk, a začali pro něj psát.

 

Řekl byste, že dneska už je akordeon plnohodnotný nástroj klasické hudby? 

Určitě! Vždyť má rozsah jako koncertní klavír.

 

Jaké má člověk, který vystuduje akordeon na konzervatoři, uplatnění?

Když vystuduji konzervatoř, můžu učit v hudebce. Kdybych i koncertoval, můžu učit na konzervatoři. Česko zatím zůstává jednou z mála evropských zemí, kde se náš nástroj nedá studovat na vysoké. Ale to by se brzy mělo změnit, na AMU by měl vzniknout samostatný obor. Trochu problém je samozřejmě v tom, že akordeon není součástí orchestru. Čili člověk nedostane stálé angažmá. Musí na sólovou dráhu, popřípadě hraje komorní hudbu. Skladeb je dost, píší se nové nebo se přebírají například z baroka nebo i jiných období.

 

A jak vidíte svoji budoucnost vy?

Chtěl bych učit, pokud možno na konzervatoři. Chtěl bych vystudovat vysokou školu a samozřejmě bych chtěl hlavně koncertovat, předávat akordeon a hudbu obecně lidem, kteří jsou mimo profesionální sféru. Když dneska lidi nepoznají ani skladby dejme tomu od Vivaldiho, je mi to docela líto.

 

Fenomén Domingo​​​​​​​

Vloni jste vyhrál velkou mezinárodní hudební soutěž Virtuosos V4+. Nejde o úplně typickou soutěž klasické hudby, že? Je to vlastně televizní show…

Je to tak. Trochu to připomíná Česko hledá SuperStar, ale pro vážnou hudbu a interprety do osmnácti let. Ona to byla původně maďarská soutěž, celkem pro čtyři věkové kategorie, od malých dětí až po muzikanty do pětadvaceti let. Všechno se vysílalo živě, lidi posílali esemesky a mělo to ohromný úspěch a velikánskou, až milionovou sledovanost. Načež se v Maďarsku zvýšil zájem dětí o hudební školy. Loňský ročník byl první mezinárodní, účastnili se zástupci ze zemí visegrádské čtyřky (Maďarsko, Slovensko, Polsko a Česko – pozn. red.) a k nim byli přizváni Srbové. Bylo to úžasné, dostali jsme se do televizního prostředí, viděli práci za kamerami, zažili jsme stres na pódiu, kdy kolem vás běhá dvacet kamer, před vámi sedí porota, to je úplně něco jiného než na klasické soutěži, kde člověk přijde, ukloní se, odehraje a odejde. Tady jsme měli kamerové zkoušky, zvukové zkoušky, maskérnu… No úžasná zkušenost.

 

Soutěž je čtyřkolová, v každém kole sedí v porotě minimálně jedna hvězda. V úplném finále to vloni byl Plácido Domingo. Jaké to je, když je vám osmnáct a hrajete před kamerami, miliony diváků a nejslavnějším tenorem planety? Jste trémista?

Jak kdy. V Budapešti jsem paradoxně zas tak velkou trému neměl, zažil jsem i větší. Ale fakt je, že trochu o nervy to bylo, protože ten člověk je prostě fenomén. Obrovský muzikant, který slyší úplně všechno! A při vystoupení samotném se může spousta věcí pokazit. Vybral jsem si skladbu Oblivion od argentinského skladatele Astora Piazolly. Cvičit jsem ji mohl jen pět dní mezi momentem, kdy jsem se dozvěděl o postupu, a superfinále samotným. Navíc to bylo nepohodlné, hrál jsem vestoje a v saku, na což nejsem zvyklý, obyčejně hraji jen v košili, kvůli volnosti pohybu. Takže vlastně ano, asi jsem byl nervózní. Ale na druhou stranu jsem si to vystoupení strašně užil!

 

Když jsme u volnosti pohybu, je hra na akordeon fyzicky náročná? Říkal jste, že nástroj váží patnáct kilo...

Je to celkem náročné. Těch patnáct kilo máte na nohách, sedíte u toho šest osm hodin denně a k tomu neustále vyvíjíte tlak na měch, který taháte. Záda dost trpí. A náročné je to i na hlavu, musíte se soustředit na ruce, kdy každá hraje něco jiného, a zároveň na měch.

 

V září vás publikum bude mít možnost vidět na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov. Co budete hrát?

Bude to společný koncert vítězů Virtuosos V4+ (soutěž má celkem pět vítězů, z každého státu jednoho – pozn. red.), doprovázet nás bude Zlínská filharmonie a dirigovat bude Petr Valentovič, slovenský dirigent, který byl součástí poroty na Virtuosos.

 

A ještě mi řekněte, co říkají vaši rodiče na akordeon dneska, po všech těch letech a úspěších?

Doufám, že jsou na mě pyšní! Když jsem se v té páté třídě po setkání s panem profesorem Horákem rozhodl, že chci jít na konzervatoř, vůbec jsem netušil, kam až se s tím nástrojem můžu dostat. A tím nemyslím jen do televizní show, ale třeba právě na festival do Krumlova nebo na koncerty s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným. Mám z toho radost a doufám, že moje rodina taky.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama