Íránský režim přežil daleko horší revolty, říká expert

Protesty v íránských ulicích neustávají, jsou největší za tři roky. Jde už o revoluci?

Mluvit o protestech jako o revoluci je v téhle fázi spíše pořád zbožné přání. Ti, kteří si přejí svrhnout režim, budou samozřejmě zveličovat, co se děje. Lidé, kteří si přejí záchranu režimu, budou říkat, že se neděje nic. Střízlivě vzato, zatím nedochází k nějakém zásadnímu zvratu, který by ukazoval, že se něco láme. Ano, trvá to dlouho. Ale že by se část bezpečnostních složek postavila proti vládě anebo že by protesty byly skutečně masovou záležitostí, to se prostě neděje.

 

Jsou požadavky protestujících pořád stejné, nebo se mění?

Mění se. Začalo to jako protest proti brutalitě režimu. Co se skutečně stalo, nevíme, a já bych řekl, že to nutně nemusel být úmysl, onu mladou ženu zabít. Na druhou stranu, pokud byla umlácena nebo vážně zraněna tak, že zemřela, nebylo by to poprvé. Její smrt byla prvotní příčinou protestů, později se však k tomu nabalila celá řada dalších skupin obyvatel s úplně odlišnými představami a plány. Ještě ve větší míře se zapojují pracovníci v ropném průmyslu. Vidíme i protesty ve velmi konzervativních částech Íránu, kde by lidé určitě neprotestovali proti povinnému zahalovaní, protože to tam ženy berou jako naprosto běžnou součást života.

 

A proč se tedy tyhle konzervativní části země do protestů zapojují?

U nich se dostává ke slovu řevnivost, rivalita nebo napjaté vztahy mezi íránským establishmentem a etnickými menšinami, jako jsou Balúčové na východě země. Duchovním vůdcem protestů je tam místní sunnitský klerik, což je v kontrastu k šíitskému establishmentu celého státu. V celé zemi zahynulo během protestů přes dvě stě lidí, víc než čtvrtina je právě v Balúčistánu. Těm určitě nešlo o šátky.

 

Ženy napříč Íránem tedy nejsou sjednoceny v boji proti nošení šátku pod heslem „Ženy, život, svoboda“?

Některé ano. Ale myslím, že by se konečně západní novináři měli podívat také na ženy, které neprotestují, a zeptat se jich, co si o tom myslí. Chápu, že média potřebují akci, ale nemyslím si, že především šátky jsou zásadní problém íránských žen. Pokud jde o lidská práva, svobody obecně nebo ekonomickou stabilitu, nejsou na tom íránské ženy o nic hůře než íránští muži.

 

Co trápí íránské ženy, které nejsou v ulicích?

Írán má celou řadu problémů dlouhodobého rázu v ekonomické i sociální sféře. Ať už jde o korupci, nebo pracovní uplatnění. Íránci velmi bazírují na vzdělání, v zemi je po něm obrovský hlad a lidé ho dostávají. Problém je, že se s ním neuplatní. Středoškoláci berou práci lidem se základním vzděláním, vysokoškoláci lidem se středoškolským vzděláním. To vede k frustraci, protože člověk investuje obrovský finanční i společenský kapitál, aby byl vzdělaný, a pak nedostane odpovídající pozici. To je například jedna z rovin hromadící se nespokojenosti. Íránci vždycky brblali na režim. V určitých fázích se pak to brblání samozřejmě nahromadí a teď vidíme jednu takovou vlnu, ve které se proti režimu zdánlivě staví lidé s rozdílnými požadavky a stížnostmi. Před pár lety vlnu protestů spustilo zase něco jiného.

 

Vystupňování požadavků a kdo s koho

Ženy jsou dominantní silou protestů, s holýma rukama stojí proti agresi ozbrojených složek, školačky skandují smrt diktátorovi. Jsou v Íránu nejstatečnější ženy na světě?

Ano, protestující ženy to chtějí takto ukazovat. Podle mě však v jejich pozici bylo chybou, že protest příliš zradikalizovaly, popřípadě si ho nechaly uzmout jinými skupinami a začaly volat po svržení celého režimu. Kdyby to zůstalo v rovině policejní brutality proti dívkám, kterým kouká kus vlasů z šátku, byl by režim sám v tu chvíli rozpolcený. Ne všichni policisté a duchovní v Íránu chtějí mlátit ženy. Všichni jsou něčí příbuzní. Kdyby se řešila jen kauza, která protesty spustila, je možné, že už by to dávno utichlo a uvnitř režimu by se řešila policejní brutalita – ostatně jako to bylo na začátku v parlamentu. Poté, co se v ulicích volá po svržení celého režimu a desetina mrtvých jsou příslušníci ozbrojených sil, se režim semkl. V Íránu už dnes nenajdeme politika, který by říkal: „Buďme na demonstranty hodní.“ Už je to útok na režim jako takový, nikdo z jeho nitra nebude s lidmi v ulicích sympatizovat. Vystupňování požadavků ženám paradoxně podrazilo nohy.

 

Nějaké jednání tedy vůbec není na pořadu dne?

Íránský režim přežil daleko horší revolty. Protesty v ulicích jsou potlačovány, někdy mírně, někdy velmi brutálně, záleží na okolnostech. Bezpečnostní složky také sledují a odchytávají vůdce různých skupin. Írán je policejní stát a je těžké ho porazit. Kdyby se řešily jen šátky a případně změna nějakých zákonů, neměl by režim tolik důvodů zasahovat proti lidem. Už se to ale vymklo z rukou, je to kdo s koho a režim umí být velmi tvrdý. Tam není o čem vyjednávat.

 

Jaký by mohl být další vývoj?

Vyloučit se nedá nic. Vždycky říkám, že stačí jediná jiskra, která může být nechtěná nebo kýmkoli zinscenovaná. Podívejme se třeba, co byl velký impulz v době revoluce v 70. letech. V Ábádánu najednou někdo uzavřel kino a uhořely tam stovky lidí. Obě strany se obviňovaly, kdo to způsobil a proč. Může se stát podobný incident, který vyloženě vyhrotí atmosféru tak, že už nebude kam couvnout. Pokud se nic tak výjimečného nestane, tak se podle mě režimu podaří nepokoje eliminovat.

 

Z čeho tak soudíte?

Vidíme protestující, ale už ne jejich rodiče. Takže zaznamenáme středoškolačku na fotce, jak spálí svůj šátek a pošle do háje chlapíka z ministerstva školství, který jim přišel hlásat na školu. Ale už nevidíme, co řeknou rodiče, kteří před čtyřiceti lety zažili revoluci jako děti a vědí, že to může být velmi krvavá záležitost. Nepodceňujme v Íránu tu mlčící většinu, která vždycky přispěje k tomu, že revolty i v uplynulých dekádách nakonec uhasly.

 

Přiléhavé kabáty

Kde se vlastně vzala takzvaná mravnostní policie a omezování osobní svobody?

Tenhle režim se začal formovat po revoluci v roce 1979. Ta svrhla šáha, který byl vykreslen jako nositel jakési západní dekadence. Dnes obdivujeme, jak tehdy Íránky chodily v minisukních a v zemi bylo možné popíjet alkohol, což my bereme jako normu, ale tehdy to v islámské zemi norma rozhodně nebyla, naopak, šlo o něco cizorodého. O to razantněji se proti tomu vyhraňoval nový režim, když se snažil s předešlým zúčtovat. V té době také probíhala irácko-íránská válka, kterou s podporou Západu i SSSR zahájil Irák. Za této situace byl přijat zákon, který kodifikoval tresty za špatné zahalování a chování. Postupem času se stal jedním z pilířů režimu. Pro dnešní zastánce tvrdé linie je proto těžké, aby si řekli, že když ženy vyšly do ulic, zákon se zruší. Netýká se to ale jen žen, v Íránu ani dospělí muži nechodí v šortkách. My to zužujeme na ženské bojovnice proti machistické kultuře, jenže takhle jednoduché to není.

 

Dokáže tedy íránský režim restrikce vůbec mírnit?

Umí couvat, ale vždycky nějak implicitně. V zemi je třeba oficiálně zakázané sledování satelitních televizí, přitom ale každý televizi má. I povinnost zahalovaní má širokou škálu odstínů a režim umí v zákulisí vydat interní směrnici – nechte to teď být.

 

 

Jak to vypadá v praxi?

Najednou vyrazí mravnostní policie a začne kontrolovat, jestli ženy nemají moc přiléhavé baloňáky z elastického materiálu. Pokud mají, dostanou pokutu a musí na různá školení. Obchodníci, kteří zboží dovezené z Turecka prodávají, ho stáhnou z pultů a začnou prodávat volné hábity. A pak, když po třech týdnech všechno utichne, zase vytáhnou ty turecké kabáty. Tak to funguje. Existuje jakási šedá zóna a vždy záleží na okolnostech – například zda je před volbami, kdy konzervativci potřebují ukázat, že to mají pevně v rukou, nebo liberálové, že povolili uzdy.

 

Jakou roli sehrávají v protestech sociální sítě?

Určitě velkou, před dvaceti třiceti lety by takové incidenty byly zadušené v zárodku, ani bychom o nich nevěděli. Zároveň to má ale i efekt bumerangu. Íránským složkám to umožňuje mnohem lépe infiltrovat různé skupiny a sledovat, kdo co organizuje. To, že děvčata něco vyvěsí na Twitter, má na jednu stranu mobilizační efekt. Na stranu druhou to rozšiřuje možnosti íránského režimu, jak protesty potlačovat.

 

Íránu vyjadřují podporu lidé napříč kontinenty, včetně politiků a političek či slavných osobností. Má to efekt?

Může to být jakási psychologická vzpruha pro demonstrující. My jsme ale trochu v zajetí našeho vlastního významu. Nemyslím si, že íránské středoškolačky skandující „smrt diktátorovi“ vědí, že se jich zastal americký prezident Joe Biden. Z minulosti víme, že když se západní politici nebo nevládní organizace zastali nějakých íránských aktivit, paradoxně to těmto aktivitám podrazilo nohy. Najednou třeba ženy nebyly vykresleny jako bojovnice za vlastní práva, ale jako loutky Západu. Takovou rétoriku převezmou i íránská média, spousta lidí se s tím ztotožní. Není to tak, že jakýkoli Íránec, který je proti režimu, se těší, až v zemi vznikne nějaký proamerický systém. Často naopak tlaky zvenčí dokážou Íránce semknout.

 

Dozvíme se reálný obrázek

Lze vůbec důvěryhodně ověřit, kolik lidí během protestů zemřelo a co se všechno stalo?

Podle mě to jednoznačně ověřit nejde. Není sporu o tom, že režim počty mrtvých zmenšuje a jeho odpůrci navyšují. Často jsou to data, která nejsou centrálně evidována. Írán je obrovská země, má osmdesát milionů lidí a rozlohu dvacetkrát větší než Česko. Nesmíme podceňovat chaos v tamní státní správě. Jednou se ale dozvíme velmi reálný obrázek i z nitra samotného režimu, uvnitř jsou totiž různá křídla. V minulosti jsme často například viděli, že policisté někoho znásilnili, ubili ve vazbě, a ven se to dostalo nikoli díky západním politikům, ale díky tomu, že kritici takových metod to vynesli z nitra režimu. Řešilo se to na parlamentní půdě i v médiích. Dříve nebo později někdo uvnitř režimu řekne, jak to bylo doopravdy.

 

Jednotní ale nejsou, jak jste zmiňoval, ani protestující?

Íránská opozice je strašně roztříštěná, není tam alternativa k režimu. Padne režim a bude ráj na zemi? Nebude. Kdo tu zemi bude řídit? Když padl poslední šáhův režim v roce 1979, vedlo to k tomu, co je v Íránu dnes. Myslet si, že po pádu současného režimu přijde nějaká osvícená demokracie, je bláhové.

 

Proto opozice nemá jednoho lídra?

Není lídr protestů. Každý se vydává za toho klíčového, ale v samotném Íránu má nulový potenciál. V čem se například kurdská sekulární demokratická opozice shodne s náboženskými kritiky režimu? Neexistuje průsečík. Není ani program, co by se stalo, kdyby padl režim. Není to tak, že přijdete do íránské domácnosti a lidé vám povědí o slovutném disidentovi, který žije v Paříži, a je už na čase, aby se dostal k moci. Ne, nic takového tam není.