PET lahve pro nomády i proti zešílení

22. května 2020

„Běžných pet lahví je všude nad míru, velké barely jsou pravý poklad,“ říká Veronika Richterová na zahradě domku v Buštěhradu, kde žije se svým mužem Michalem Cihlářem.

Marek Šálek

Z obyčejných PET lahví dokáže vykouzlit svět, ze kterého přechází zrak. Nedávno vytvořila plastovou džungli do výlohy slavného pařížského obchodního domu Printemps. Nyní se zabývá přípravami na cestu do uprchlických táborů v severním Řecku. Jejich obyvatele chce učit stavět příbytky z dřevěných palet a PET lahví naplněných pískem. „Situace je tam strašná, chci pomoct tím, co umím,“ říká sochařka Veronika Richterová.

Nedávno skončila vaše výstava umístěná do vestibulu Ústavu makromolekulární chemie na pražských Petřinách. Bylo možné ji navštívit v pracovní době, návštěvník procházel kolem vrátného. Zvláštní místo pro uměleckou přehlídku.

Mám k tomu prostoru vztah, v roce 1991 jsem tam měla jednu ze svých prvních výstav. Galerie má dlouhou tradici, za totality v ní vystavovali umělci, kteří jinde moc vystavovat nemohli. V té prosklené chodbě je výborné denní světlo a za okny krásná zeleň.

Mezi plastovými lekníny, kapradinami, palmami, kaktusy a dalšími exotickými rostlinami pobíhaly děti, rozhoupávaly je, bušily do nich – líbilo se jim, jak chrastí a duní. Dáváte kustodům pokyny, aby vaše exponáty hlídali?

Pořadatelé mívají starost, aby se nic nerozbilo, ale PET je odolný plast a hodně vydrží. Spíš šlo o to, nepoškodit instalaci, která je vždy pracná a obnáší nekonečné vyvazování silonů, aby vše drželo na svém místě. Navíc některé ty stromy a liány jsou téměř třímetrové.

Jak vznikla vaše vášeň pro PET materiál?

První nápad udělat PET křišťálový lustr přišel v srpnu 2004, když jsem zkusila tvarovat lahev zahřátím. Koncem roku už jsem měla za sebou slušnou řádku experimentů a několik dalších PET-artových plastik.

Co teplo s lahví udělá?

Zajímavě se scvrkne. Ale řízený proces vyžaduje hodně cviku a zkušenosti, dodnes přicházím na další postupy. Skvělé je, že tohoto materiálu jsou všude tuny. Navíc je úžasně pevný, přitom lehký a téměř nezničitelný.

Dřív jste pracovala se smaltem, jestli se nepletu.

Jezdila jsem do českobudějovického Sfinxu, velikánské smaltovny se dvěma tisíci zaměstnanci. Tenkrát se tam vyráběly hlavně kastroly do vývařoven, hodně na export do Sovětského svazu. Začala jsem dělat plastiky z ohýbaného plechu, někdy jsem používala i polotovary nebo zmetky z výroby.

Měla jste k ruce chlapy z fabriky?

Podpořte Reportér sdílením článku