Ukrajinky, nebo Češky? Neřešíme původ, prostě pomáháme rodinám

Řadu let jste učila a pracovala v kulturní sféře. Od loňského února pomáháte válečným uprchlíkům. Kde jste narychlo sehnala tým dobrovolníků?

Pro mě to až taková novinka nebyla, protože jsem se podílela na nejrůznějších charitativních aktivitách už dlouho. Díky tomu znám v Brně spoustu lidí, kteří jsou ochotní pomáhat. Hodně důležité bylo propojení s Kamilou Zlatuškovou, která se před pár lety rozhodla zachránit před zánikem ženský spolek Vesna, který v 90. letech obnovovala její babička. Volně navazujeme na to, co dělaly původní členky v 19. století – snažíme se pomáhat, kde je potřeba, ať už během pandemie, nebo po tornádu. Na jaře 2021 jsme s Kamilou založily Šatník, což je komunitní prostor v centru Brna pro rodiny v nouzi. Naučili jsme se přijímat, třídit a vydávat obrovské množství materiálních darů. Takže pár hodin poté, co jsme se dozvěděli, že začala válka na Ukrajině, jsme začali obvolávat majitele hotelů, restaurací, tlumočníky a potenciální dárce.

 

Kdo se na vás v prvních dnech obracel?

Nejdřív lidé z brněnského magistrátu, jestli nevíme, kde jsou volné ubytovací kapacity. Byli z odboru zaměřeného na integraci cizinců, kteří věděli, že úřad reaguje pomaleji a v nenadálé situaci se rychleji zmobilizuje občanský sektor. Začali jsme shánět byty po známých, protože spousta Ukrajinek s dětmi dorazila do Brna, kde pracovali jejich manželé, ale nemohly se nastěhovat na ubytovnu. Zjišťovali jsme, kde jsou volné byty nebo pokoje v hotelích či rekreačních zařízeních po Brně a okolí. Kromě toho jsme pomáhali s poradenstvím, protože řada uprchlíků řešila akutní zdravotní problémy nebo netušili, co kde vyjednat na úřadech. Po pár dnech začalo fungovat krajské centrum pro uprchlíky, takže většina Ukrajinců mířila tam, ale i tak jsme měli v Šatníku každý den stovky lidí, kteří potřebovali oblečení, drogistické zboží a podobně.

 

NEJSME ÚŘAD

Jak se vám to povedlo, skloubit tohle všechno s pomocí samoživitelkám z Brna a okolí?

Brzy jsme pochopili, že ten nápor nemůžeme zvládnout. Napsali jsme na sociální sítě, že pozastavujeme pomoc pro samoživitelky. Pro některé ženy to byl šok, protože si zvykly k nám chodit pravidelně. Mnohé nechápaly, že jsme dobrovolnická organizace, která pomáhá, když může, ale nejsme úřad, který pomoc zajistit musí. Některé samoživitelky nás vnímaly tak, že přece mají nárok na to, abychom se jim věnovali! Také na sociálních sítích nás lidé osočovali, proč najednou upřednostňujeme ukrajinské uprchlíky. Na takové kritické komentáře jsem měla jasnou odpověď: „Chápu, že vás to trápí. Moc ráda vám předám databázi tří set klientů. Zařiďte pro ně Šatník, sežeňte dobrovolníky, sežeňte dárce, pomůžeme vám s tím!“ Jakmile jsem tohle řekla, bylo ticho po pěšině. Nikomu se do toho nechtělo.

 

Spousta lidí chtěla hned pomáhat Ukrajincům, ale nevěděli, jak se zapojit. Co jste jim radila?

Tohle byla jedna z nejlepších věcí, která se nám podařila. V prvním plánu jsme pomohli Ukrajincům, ale v druhém Čechům, kteří se chtěli angažovat. Přinesli nám do Šatníku věci a viděli obří sklad, kde se protáčely hromady materiálu. Do toho tam denně chodily stovky uprchlíků. Leckteří dárci rychle pochopili, že by se hodila pomoc, třídit věci a předávat je uprchlíkům. Mezi dobrovolníky bylo a dosud je opravdu hodně seniorů. Říkali mi, že si moc dobře pamatují rok 1968, kdy Brnem jely tanky. Tehdy nemohli nic dělat, zato teď vnímali, že mají možnost aspoň nějak se zapojit. A dobrovolnicky pracovaly i samotné Ukrajinky.

 

NEDOSTATEK LIDÍ

Kromě Šatníku máte prostory i v původním sídle spolku Vesna v Údolní ulici, kde organizujete pravidelné akce pro ukrajinské i české rodiny. Co máte na programu?

Veškeré aktivity tady ve Vesně vznikaly podobně živelně jako pomoc v Šatníku. Začalo se nám hlásit čím dál víc Ukrajinek, které nabízely své zkušenosti a znalosti. Chtěly se nějak revanšovat za to, že jsme jim pomohli v začátcích. Máme tady ukrajinské psycholožky, učitelky a další odbornice, které vedou pravidelné kurzy. Jednou z našich hlavních posil je Olga Vaganova Golovko. Vloni v květnu nám pomáhala s festivalem Hrdinkám sláva. Spolupráce s Olgou se nám osvědčila, takže jsme ji u nás zaměstnali, aby koordinovala volnočasové aktivity ve Vesně. Postupně přibývají další kurzy v naší hlavní budově, kde dřív spolek Vesna provozoval školu pro ženy. Teď tu máme lekce češtiny, IT kurzy, hlídání dětí i pravidelná setkání s psycholožkou. Od ledna většina aktivit, a to i těch, které vedou Ukrajinky, probíhá v češtině.

 

Vaše činnost se dost větví. Tušíte, kdy tomu všemu dáte stopku?

Zatím o tom takhle neuvažujeme. Hlavně se snažíme stabilizovat, co funguje, aby to mělo už konkrétní „štábní kulturu“. Jde mimo jiné o to, že máme stále nedostatek lidí, kteří by u nás byli schopní pracovat. Na celý úvazek jsme tu čtyři, kromě toho máme spoustu spolupracovníků na čtvrt nebo půl úvazky. Hlásí se nám zkušení profesionálové z nejrůznějších oborů, což je skvělé, ale my potřebujeme nejen zkušené, ale také flexibilní lidi, kteří pochopí, že nejsme veřejná instituce ani firma a zatím děláme všichni všechno, co je třeba.

 

TYPICKÁ SAMOŽIVITELKA

Podařilo se vám zmírnit kritiku, kterou jste slýchali od samoživitelek?

Čas od času si ještě někdo stěžuje, že se na české samoživitelky nemyslí, ale u nás v Šatníku se situace dost změnila. Od loňského června jsme znovu otevřeli pomoc i pro Češky, takže se české i ukrajinské rodiny potkávají na stejném místě. Najednou to nejsou anonymní lidé, ale lidé, kteří potřebují pomoc bez ohledu na národnost. Myslím, že tím trochu snižujeme napětí ve společnosti a bouráme stereotypy. V Česku například přetrvává představa, jak má vypadat „ideální samoživitelka“: nejlíp vdova, protože pokud chlap žije, tak jí přece musí pomáhat. Jenže se na to nedá nahlížet takhle zjednodušeně. Jeden příklad za všechny – jednou z našich klientek je vdaná žena, její manžel je ve vězení. Ona si nemůže žádat o stejné dávky jako „klasická“ samoživitelka. A teď zase narážíme na stereotyp, jak má vypadat „typický uprchlík z Ukrajiny“.

 

Za pár dnů to bude rok, kdy jste začali s pomocí Ukrajincům. Co se nejvíc změnilo?

Šatník jsme přestěhovali z Moravské galerie, které patří obrovský dík za podporu po celý rok, na Pellicovu 2c. Zavedli jsme znovu online rezervace, aby se před Šatníkem netvořily fronty na ulici. A všechno je najednou klidnější, protože dřív se dovnitř navalila spousta lidí a bylo to stresující nejen pro ně, ale také pro naše dobrovolníky. Teď máme poměr 80 procent Ukrajinek a 20 procent Češek, postupně se to zvyšuje ve prospěch Češek. Jsem moc ráda, že po všemožném chaotickém dění se postupně dostáváme do fáze, kdy téměř všechno začíná fungovat pravidelně a bez problémů. A my se můžeme víc věnovat tomu, co byl prapůvodní záměr Vesny – vytvořit bezpečný prostor pro ženy a jejich rodiny. Bez rozdílu národnosti.

 

 

Jaké máte další plány?

Chceme v hlavní budově Vesny víc otevřít IT učebnu, kde budou ukrajinské lektorky, které už umí dobře česky, učit například seniory základy počítačové gramotnosti. Chystáme mateřský coworking, aby mohly ženy pracovat, a souběžně věděly, že je o jejich děti postaráno v dětském centru. Kromě kroužků a klubů tu máme také aktivitu, jejíž důležitost stále roste. Dvakrát za měsíc jsou zde skupinová setkání s psycholožkou, která jsme nazvali Čas pro sebe. Nepoužíváme slovo terapie, říkáme tomu emoční podpora, protože to je přesně to, co mnohým Ukrajinkám nyní chybí. Až do podzimu to byl pro ně adrenalin – sehnat práci, školku a podobně. Základní úkoly mají splněné, a najednou na ně dolehla celková únava a bezvýchodnost. Také děti jsou na tom psychicky špatně, obzvlášť klukům chybí mužská autorita a leckdy přebírají roli druhého rodiče.

 

SDÍLENÍ POCITŮ

Teď se řeší akutní psychické obtíže, ale celá ta situace bude mít vliv i dlouhodobě na jejich duševní zdraví…

V tomhle směru mi hodně pomáhá, že jsem se několik let zabývala osudem psychiatra Lea Eitingera, který pocházel z Lomnice u Tišnova. Za druhé světové války se dostal do Norska, odkud byl deportován do Osvětimi. Po válce se vrátil do Osla a začal se věnovat studiu traumatu. Četla jsem řadu jeho odborných textů, kde popisuje, jak pracovat s lidmi, kteří přežili válečné útrapy, a co pomáhá zmírnit jejich psychické obtíže. Podobné problematice se věnuje také Věra Roubalová Kostlánová, která mnoho let vedla terapeutické skupiny pro potomky přeživších holokaustu. Ptala jsem se jí, jak předejít tomu, aby se trauma válečných uprchlíků z Ukrajiny prohlubovalo a dědilo. Říkala, že přeživší holokaustu se svými dětmi a vnoučaty o minulosti nemluvili a neměli psychologickou pomoc.

 

Co vám poradila?

Vysvětlila mi, že my teď máme šanci trauma ukrajinských uprchlíků zmírnit, když jim poskytneme bezpečné zázemí, kde se mohou svěřit se svými pocity a zpracovat leckdy děsivé zážitky. Důležité je, že mají možnost mluvit otevřeně o tom, co se jim děje. Už to samo o sobě je léčivé, a to nejen ve válečné situaci.