Ukrajinky, nebo Češky? Neřešíme původ, prostě pomáháme rodinám

Řadu let jste učila a pracovala v kulturní sféře. Od loňského února pomáháte válečným uprchlíkům. Kde jste narychlo sehnala tým dobrovolníků?

Pro mě to až taková novinka nebyla, protože jsem se podílela na nejrůznějších charitativních aktivitách už dlouho. Díky tomu znám v Brně spoustu lidí, kteří jsou ochotní pomáhat. Hodně důležité bylo propojení s Kamilou Zlatuškovou, která se před pár lety rozhodla zachránit před zánikem ženský spolek Vesna, který v 90. letech obnovovala její babička. Volně navazujeme na to, co dělaly původní členky v 19. století – snažíme se pomáhat, kde je potřeba, ať už během pandemie, nebo po tornádu. Na jaře 2021 jsme s Kamilou založily Šatník, což je komunitní prostor v centru Brna pro rodiny v nouzi. Naučili jsme se přijímat, třídit a vydávat obrovské množství materiálních darů. Takže pár hodin poté, co jsme se dozvěděli, že začala válka na Ukrajině, jsme začali obvolávat majitele hotelů, restaurací, tlumočníky a potenciální dárce.

Kdo se na vás v prvních dnech obracel?

Nejdřív lidé z brněnského magistrátu, jestli nevíme, kde jsou volné ubytovací kapacity. Byli z odboru zaměřeného na integraci cizinců, kteří věděli, že úřad reaguje pomaleji a v nenadálé situaci se rychleji zmobilizuje občanský sektor. Začali jsme shánět byty po známých, protože spousta Ukrajinek s dětmi dorazila do Brna, kde pracovali jejich manželé, ale nemohly se nastěhovat na ubytovnu. Zjišťovali jsme, kde jsou volné byty nebo pokoje v hotelích či rekreačních zařízeních po Brně a okolí. Kromě toho jsme pomáhali s poradenstvím, protože řada uprchlíků řešila akutní zdravotní problémy nebo netušili, co kde vyjednat na úřadech. Po pár dnech začalo fungovat krajské centrum pro uprchlíky, takže většina Ukrajinců mířila tam, ale i tak jsme měli v Šatníku každý den stovky lidí, kteří potřebovali oblečení, drogistické zboží a podobně.

NEJSME ÚŘAD

Jak se vám to povedlo, skloubit tohle všechno s pomocí samoživitelkám z Brna a okolí?

Brzy jsme pochopili, že ten nápor nemůžeme zvládnout. Napsali jsme na sociální sítě, že pozastavujeme pomoc pro samoživitelky. Pro některé ženy to byl šok, protože si zvykly k nám chodit pravidelně. Mnohé nechápaly, že jsme dobrovolnická organizace, která pomáhá, když může, ale nejsme úřad, který pomoc zajistit musí. Některé samoživitelky nás vnímaly tak, že přece mají nárok na to, abychom se jim věnovali! Také na sociálních sítích nás lidé osočovali, proč najednou upřednostňujeme ukrajinské uprchlíky. Na takové kritické komentáře jsem měla jasnou odpověď: „Chápu, že vás to trápí. Moc ráda vám předám databázi tří set klientů. Zařiďte pro ně Šatník, sežeňte dobrovolníky, sežeňte dárce, pomůžeme vám s tím!“ Jakmile jsem tohle řekla, bylo ticho po pěšině. Nikomu se do toho nechtělo.

Spousta lidí chtěla hned pomáhat Ukrajincům, ale nevěděli, jak se zapojit. Co jste jim radila?

Tohle byla jedna z nejlepších věcí, která se nám podařila. V prvním plánu jsme pomohli Ukrajincům, ale v druhém Čechům, kteří se chtěli angažovat. Přinesli nám do Šatníku věci a viděli obří sklad, kde se protáčely hromady materiálu. Do toho tam denně chodily stovky uprchlíků. Leckteří dárci rychle pochopili, že by se hodila pomoc, třídit věci a předávat je uprchlíkům. Mezi dobrovolníky bylo a dosud je opravdu hodně seniorů. Říkali mi, že si moc dobře pamatují rok 1968, kdy Brnem jely tanky. Tehdy nemohli nic dělat, zato teď vnímali, že mají možnost aspoň nějak se zapojit. A dobrovolnicky pracovaly i samotné Ukrajinky.

NEDOSTATEK LIDÍ

Kromě Šatníku máte prostory i v původním sídle spolku Vesna v Údolní ulici, kde organizujete pravidelné akce pro ukrajinské i české rodiny. Co máte na programu?

Veškeré aktivity tady ve Vesně vznikaly podobně živelně jako pomoc v Šatníku. Začalo se nám hlásit čím dál víc Ukrajinek, které nabízely své zkušenosti a znalosti. Chtěly se nějak revanšovat za to, že jsme jim pomohli v začátcích. Máme tady ukrajinské psycholožky, učitelky a další odbornice, které vedou pravidelné kurzy. Jednou z našich hlavních posil je Olga Vaganova Golovko. Vloni v květnu nám pomáhala s festivalem Hrdinkám sláva. Spolupráce s Olgou se nám osvědčila, takže jsme ji u nás zaměstnali, aby koordinovala volnočasové aktivity ve Vesně. Postupně přibývají další kurzy v naší hlavní budově, kde dřív spolek Vesna provozoval školu pro ženy. Teď tu máme lekce češtiny, IT kurzy, hlídání dětí i pravidelná setkání s psycholožkou. Od ledna většina aktivit, a to i těch, které vedou Ukrajinky, probíhá v češtině.

Vaše činnost se dost větví. Tušíte, kdy tomu všemu dáte stopku?