Chtěla pomoci zvířatům, na Ukrajinu už poslala 260 tun materiálu a krmiv

Proč jste se rozhodla pomáhat právě psům?

Se začátkem války jsem chtěla přirozeně pomoct, asi jako každý. Zhruba první týden jsem řešila primární potřeby a pomoc lidem. Nejprve jsme se s manželem shodli, že jsme schopni někoho ubytovat, takže v našem domě bydlí šestičlenná rodina z Ukrajiny. Ve svém e-shopu jsem začala prodávat autorské produkty a výtěžek šel na Člověka v tísni. Vytřídila jsem věci v domě, darovala třeba kočárek a další vybavení pro maminky s dětmi. Pak jsem vyčerpala svoje možnosti pomoci, které jsem za sebe uměla poskytnout lidem.

 

Takže přišla na řadu zvířata?

Ano. Viděla jsem, že sama za sebe už bych toho dál moc nezmohla. A jedním z mých projektů je také malá neziskovka na pomoc toulavým psům v Indonésii, kterou jsem tam založila sotva před rokem. Začala jsem proto zkoumat situaci, jak mohu podpořit zvířata na Ukrajině.

 

Co jste zjistila?

Hlavně to, že se o tomto tématu moc nemluví. Po ukrajinských městech se začalo pohybovat mnohem víc bezprizorních zvířat než kdy dříve. Spousta lidí utíkala ze země a nechávala je za sebou na ulici. Další mazlíčky lidé nosili do útulků, které začaly praskat ve švech.

 

Jak vaše pomoc začala?

Napsala jsem nejprve na svých sociálních sítích, že se chystám pomáhat zvířatům. Mám tam většinou milé lidi, ale přesto jsem zaznamenala i negativní reakce. Pro některé bylo šokující, že chci v době války řešit zvířata.

 

Dneska je vás propojená celá skupina, jak se to stalo?

V prvopočátku jsem začínala individuálně kontaktovat různé organizace a útulky na Ukrajině. Snažila jsem se zjišťovat, jestli opravdu fyzicky existují a jakým způsobem jim mohu pomoct. Kde a jak si co mohou převzít, když jim pošlu třeba náklaďák krmiva. Velmi rychle přitom začala krystalizovat naše aliance několika současných spolupracovníků. Naše jednotlivé aktivity směřující k pomoci se postupně propojovaly a měnily ve fungující propracovanou síť.

 

Přesto, jak jste na sebe natrefili?

Přirozeně a docela rychle se naše cesty začaly spojovat díky centrům, kterými na Ukrajinu proudila pomoc. Jsou to zejména města Lvov a Užhorod, kde se nacházejí útulky a kde probíhá i státní kastrační program.

 

Jaké byly reakce místních pracovníků?

Bylo to nejprve trochu složitější, už třeba kvůli jazykové bariéře. Naštěstí se jednou z našich spolupracovnic stala Ukrajinka Yulia. Svoji roli v pomalé komunikaci hrál i šok ze začátku války. Pracovníci útulků zpočátku vůbec nebyli schopni efektivně jednat. Velmi se zpožďovaly jejich odpovědi, protože museli řešit i bezpečnost vlastních rodin nebo jim zrovna nefungovala elektřina. Zajímavé je, že z naší pozice v Praze jsme byli schopni zařídit mnohem víc než oni i přímo na Ukrajině – třeba co se týká logistiky a shánění dopravy.

 

Co přesně posíláte?

Krmiva, léky, nechávali jsme vyrobit kotce… Ze začátku se nám dařilo sehnat velké množství krmiva i léků za výhodnější cenu, nebo dokonce přímo od výrobců zcela zdarma. Začali jsme organizovat sbírková místa ve psích salonech, prodejnách zvířecích potřeb i na dalších místech.

 

Kolik jste toho zatím poslali?

Je to obrovské množství a číslo stále narůstá. Teď jsme na nějakých 260 tunách. Pro představu, jeden kamion největšího typu nabere asi 33 palet a jedna paleta znamená 500 nebo 600 kilogramů materiálu. Ze začátku jsme využívali služeb dobrovolníků s auty a různými dodávkami, které jsme sháněli přes sociální sítě i přes vlastní kanály. Bylo tu hodně lidí, kteří nám chtěli pomoct a měli možnost. Obrovskou výhodou je, že díky mému vlastnímu e-shopu jsem domluvila spolupráci s velkoskladem, který se nám staral o logistiku a vymezil nám prostor zhruba šedesáti paletových pozic pro pomoc Ukrajině. Momentálně máme už tři sklady podle typu materiálu, jestli je na paletách, nebo pochází ze sběrných míst.

 

Jak se po tolika týdnech od začátku bojů na Ukrajině vyvíjí ochota Čechů pomoci? Nekončí už počáteční nadšení?

Máte pravdu, že pomoc pozvolna opadá, ale to je přirozené a očekávali jsme to. Nicméně dosavadní pomoc nebyla vůbec zanedbatelná, co se týká objemu. Jeden z českých výrobců krmiv nám dodal opravdu několik kamionů krmiva zdarma. Obrovská spousta toho přišla i ze sběrných míst – nejenom krmivo, ale i pelíšky nebo obojky a podobně. Lidé se sami nabízeli s vytvářením sběrných míst, ale kvůli logistice jsme je následně museli omezovat. Ubylo už totiž dobrovolnické pomoci typu, že někdo má dodávku, může s ní zdarma zajet do Ostravy a dovézt nám věci do Prahy do centrálního skladu. Zkoušeli jsme proto také sesbírat věci cestou na Ukrajinu, ale byl to šílený postup. Museli jsme nakonec zachovat spolupráci pouze se sběrnými místy, která nám jsou schopná věci i doručit.

 

Byla jste na Ukrajině?

Fyzicky ještě ne, jsem platnější tady za počítačem.

 

Ale chtěla jste tam jet, proč?

Chtěli jsme tam zřídit karanténní stanici, při té příležitosti nabrat nějaké psy a předat je tady do místních útulků, kde jsme měli předjednané kapacity. Dostali jsme ale stopku od veterinární komory.

 

 

A kdo vám vozí věci na Ukrajinu dneska? Ještě dobrovolníci?

Ne ne, kamiony už musíme platit sami. Byl to pozvolný přechod. Nejprve vše bylo zdarma díky dobrovolníkům, pak alespoň za benzin, teď už musíme platit v podstatě tržní ceny za autodopravu. I tak je ale složité sehnat někoho, kdo pojede na Ukrajinu.

 

Nakolik vaší pomoci pomáhá, že jste díky své práci známá na sociálních sítích? Dokázal by tuto masivní formu pomoci zprostředkovat člověk bez vašich kontaktů a podporovatelů v zádech?

Na sociálních sítích je hezké, že vás lidé skrze ně dokážou úžasně podpořit. Neříkám, že se všechno, co si člověk usmyslí, stane realitou. Alespoň followeři na mém osobním profilu nedělají věci bezhlavě a nenechávají se jako na jiných profilech trochu zmanipulovat jen proto, že to řekl jejich influencer. Přijde mi, že na svých sociálních sítích mám opravdu lidi, kteří mají vlastní rozum a podobný typ filozofie, a za to jsem ráda. Sociální sítě jsou pro mě určitě obrovský podpůrný nástroj, který dává určitou sílu a možná i odvahu. Víte, že v tom nejste sami, jinak by to bylo určitě těžší. Ale jak jsem říkala, vznik celé aliance není postavený jenom na mé osobě, i když jsem byla iniciátorem.

 

Jak to stíháte časově?

Je to od počátku rozhodně veliké břímě. Full-time. Postupně nás ale bylo víc a získali jsme i podporu americké organizace Greater Good Charities. Najednou jsem měla pocit, že něco můžeme dokázat. Do té doby jsem totiž měla otázky, jak to budeme dělat, když docházejí dárcovské peníze. Co když bude trvat potřeba pomoci, a my už nebudeme mít čím pomoct? Ani velké firmy nám nemohou donekonečna dávat krmivo zdarma. To vždy bývá jen první vlna solidarity. Co potom? Proto pro mě byl příjemný moment, kdy si nás vybrala ta americká organizace ke spolupráci. Dostali jsme od ní grant na nákup krmiva a po jeho vyčerpání hned následoval další grant. Jejich podpora je obrovská.

 

Je někdo z vás přímo na Ukrajině?

Přímo od nás ne, ale fyzicky tam operuje jeden Rakušan, jmenuje se George, který se vydával do ukrajinského vnitrozemí až ke Kyjevu i v době, kdy to tam bylo docela drsný. On je ale docela dobrodruh, tak se tam vydal několikrát a vždy naložil padesát šedesát zvířat a snažil se je dostat do bezpečí. Důležité je říct, že některé útulky na Ukrajině mají velmi špatnou pověst a připomínají spíše koncentrační tábory. Některé jsou obří a na jednom místě je třeba tisíc nebo dva tisíce zvířat. Jejich provozovatelé se věnují provozu spíše kvůli dotacím.