Nač ten humbuk, když se nastěhují lidé s mentálním postižením?

Domovy pro mentálně postižené se za minulého režimu stavěly záměrně stranou od center měst. Aby tihle lidé nebyli moc na očích. „Většina našich klientů prožila celý život po ústavech. Nikdy se nemohli sami rozhodnout, kdy budou vstávat, co si dají k obědu anebo kam půjdou na procházku. Nabídli jsme jim komunitní bydlení. A díky tomu šli poprvé v životě na nákup nebo do kina,“ říká Vladimír Vopelka, ředitel Domovů sociálních služeb v Litvínově.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Před osmi lety jste z komerční firmy přešel do sociálních služeb. Jak to tady při vašem nástupu vypadalo?

Od sedmdesátých let jsou na předměstí Litvínova dva velké objekty – domov pro seniory a o pár metrů dál domov pro zdravotně postižené. Ten fungoval jako velkokapacitní ústav, kde se jelo podle zavedených postupů. Lidé s mentálním postižením měli veškerou péči, ale žili v naprosté sociální bublině. Většinu času trávili buď v pokoji, na chodbách, anebo na zahradě. Kontakt s někým zvenku měli jen díky tomu, že k nám chodí řada místních do práce. Nikoho ale nenapadlo, že by se naši klienti mohli nějak zapojit do pracovního procesu.

 

Co vás přivedlo ke změně?

Shodou náhod se tady krátce po mém nástupu řešilo, co s kantýnou v domově pro seniory. Provozovala ji externí firma a moc se jí nedařilo. Napadlo mě, že otevřeme kavárnu pro seniory a zapojíme do provozu naše klienty v rámci další služby, a to sociálně-terapeutické dílny. Přišlo mi, že by mohli využít čas o něco smysluplněji než jen chozením po zahradě.

 

Jaké byly reakce?

Pro naše klienty to bylo po všech stránkách nové, protože najednou měli zodpovědnost a samostatnost, kterou dřív vůbec neznali. Naučili se, že je potřeba včas dorazit do práce, komunikovat se zákazníky, ale taky mezi sebou v týmu. Nové to bylo samozřejmě i pro naše zaměstnance. Zajišťovali pro klienty jídlo, úklid a další služby, ale nebrali je jako někoho, kdo chodí do práce a má už trochu jiné potřeby. Změna to byla taky pro důchodce, kteří chodili do kavárny.

 

 

Proč?

Chovali se přesně tak, jak byli zvyklí z doby komunismu, kdy se přece o lidech s mentálním postižením ani nemluvilo, natož aby byli někde „na očích“! Podivovali se, proč je obsluhují v kavárně. A proč nemají postižení rukavice! Tohle se neposlouchá dobře, když někde začínáte v práci, ale od toho tu je moje kolegyně, vedoucí sociálního úseku Kateřina Schmiederová a její tým. Bavily se s našimi klienty, jak si zvyknout na nové pracovní tempo i jak čelit takovým hloupým komentářům.

 

Kavárnou ale změny neskončily. Co následovalo?

Spojili jsme síly s majitelem domu v ulici, která je poblíž centra. Díky našemu nápadu na zřízení chráněného bydlení sehnal finance na kompletní rekonstrukci. V přízemí jsme v roce 2017 otevřeli další kavárnu, kde pracují naši klienti – pečou zákusky, vaří kávu a samozřejmě také obsluhují.

 

Co na to místní?

Pro místní to byla příjemná změna, protože ten dům spoustu let chátral a najednou se tam otevřel nový podnik, kam chodí rodiny s dětmi nebo studenti z nedaleké školy. Zájem o naše dorty je tak velký, že jsme museli zavést maximální počet zákusků na zákazníka. Aby to tam první zákazník hned nevykoupil. Nad kavárnou je několik bytů pro naše klienty. Další bydlení jsme jim sehnali v různých částech města, protože někomu se víc líbilo, že bude mít pár kroků do lesa, jinému zase vyhovovalo, že bude přímo v centru.

 

Zatím to všechno zní skoro dokonale, ale jak se s novým konceptem bydlení například vypořádali rodiče vašich klientů?

Nikdy jsem nechtěl, aby to vyznělo: „Tak jsme postižený rozestěhovali do bytů!“ Nabídli jsme jim, že pokud budou mít zájem o samostatné bydlení, tak jim ho pomůžeme sehnat a budou mít naši plnou podporu. Jenže pro některé rodiče to bylo skoro nepředstavitelné, protože vnímali své potomky jako velké děti. Báli se, aby se jim v tom světě, který neznají, něco nestalo. Vysvětlili jsme jim, že tohle je šance, aby jejich padesátiletý syn nebo dcera žili poprvé v životě samostatně.

 

TOLIK VOLNA

A co bylo zpočátku nejtěžší?

Mysleli jsme, že to bude třeba vaření nebo celkově chod domácnosti, ale s tím překvapivě problém nebyl. Do bytů dochází naši pracovníci, a to podle toho, kolik podpory konkrétní klienti potřebují, a pak je učí, jak se co dělá. Nejvíc jsme řešili, že najednou získali spoustu volného času a nevěděli, jak s ním naložit. A já se tomu ani nedivím, protože většina našich klientů prožila celý život po ústavech. Leckdy tu byli i desítky let. Všechno měli vždycky zorganizované. A najednou bydleli mimo sociální bublinu a měli si s tím nějak poradit.

 

Nebáli se rodiče také proto, že vaši klienti berou pravidelně léky?

Medikace se taky hodně změnila. V domově jsme totiž vysledovali, že jakmile je spolu větší skupina klientů a stane se něco nenadálého, rozruší je to. Ve skupině je napětí, někteří reagují agresivně. Když teď bydlí sami nebo po dvojicích v chráněném bydlení, tyhle situace se téměř vůbec nestávají. Klienti jsou mnohem klidnější a nepotřebují silné léky, které dřív byly nezbytné.

 

Vybaví se vám nějaká situace, kdy jste musel hodně vysvětlovat?

Třeba když se dva klienti nastěhovali do paneláku, první večer vzali kytky ze všech parapetů a nanosili si je do bytu, aby to tam měli hezké. Řekl jsem jim, že si nemůžou brát, co není jejich. Nedávno jsme řešili ještě něco mnohem složitějšího. Jeden z našich klientů vypomáhá v pekárně. Jednou přišel úplně vyděšený, že prý ho kolega přitlačil k šatní skříňce a dost důrazně mu řekl, ať mu kouká vrátit dvě stovky, které mu sebral. A to jsou přesně ty situace, které by v ústavní bublině nezažili. Jsem si jistý, že klient si tenhle moment bude pamatovat a už nikdy peníze nevezme.

 

ZBYTEČNÝ HUMBUK

Vzpomínám si na několik případů, kdy lidé dost protestovali proti tomu, aby se u nich v obci postavilo chráněné bydlení. Jak nové sousedy přijali místní?

My jsme neobíhali partaje a nehlásali: „Pozor, budou tady bydlet postižení!“ Není třeba kolem toho dělat humbuk, tím leda zdůrazňujete, že jsou jiní. A to je přesně, co jsme nechtěli, a troufám si říct, že právě tahle strategie se vyplatila. Postupně se mění chování k našim klientům. Dřív šli na nákup nebo do cukrárny a lidé s nimi nechtěli mluvit. Čekali, že přijde asistent nebo sociální pracovník a pomůže s komunikací. Teď už je litvínovští berou jako součást místní komunity. Naštěstí i těch hloupých komentářů dost ubylo.

 

Liší se nějak komunitní bydlení v Litvínově od ostatních v republice?

Podobný koncept je všude možně po Česku, ale my máme od loňska ještě něco speciálního, co jinde nemají. Je to komunitní bydlení pro lidi s mentálním postižením, kteří potřebují vysokou míru podpory, ale nebydlí v původním ústavu. A to díky nabídce, kterou jsme dostali před pár lety od místního spolku Domov Pod lesem. Vedení spolku koupilo dva zchátralé objekty poblíž centra města. Jeden pronajali komerčně a druhý chtěli dát k dispozici sociálním službám. Je to bývalá Lesovna, která byla úplně vybydlená. Vedení spolku nám navrhlo, ať vymyslíme projekt pro tuhle čtyřpatrovou budovu a oni na něj seženou finance. To byla prostě nabídka, která se neodmítá!

 

Čím je výjimečný?

Neuvidíte tam žádné dlouhé chodby a malé pokojíky jako někde v ústavech. Na každém patře jsou velké byty, které mají rozměrný obývací pokoj a kuchyni, kde se střídají naši pracovníci v nepřetržitých směnách. Klienti si sami navrhli, jak budou vypadat jejich pokoje. Nejde jen o individuální prostor, kde se cítí dobře, ale taky o to, že se mohou víc rozhodovat o tom, co se bude vařit, anebo kam půjdou na procházku. Tohle je pro ně naprosté novum, které v původním domově znali jen v omezené míře. Ten se sice oficiálně jmenoval „domov“, ale doma jste přece tam, kde se cítíte dobře, protože je to tam podle vašich představ.

 

Často slýchám, že nejsou peníze na inovativní projekty. Chybí ve školství, ve zdravotnictví i v sociálních službách. Od vás jsem ale tuhle výtku neslyšela ani jednou. Jak je to možné?

Asi je to tím, že máme nápady a držíme směr, který jsme si určili. Zatím se peníze vždycky našly. Krátce po mém nástupu se řešilo zateplení domova pro seniory. Na výběru dodavatele a realizaci se uspořila významná částka, kterou nám zřizovatel ponechal. Díky tomu jsme opravili kavárnu, a ještě nám zbylo na rekonstrukci domu, kde je komunitní bydlení. A co se týká Lesovny, tak tam byly jasně rozdělené role: my jsme zpracovali celý záměr a spolek si zažádal o peníze z evropských fondů a podařilo se získat desítky milionů na opravu.

 

Že by vám došly nápady, asi nehrozí, že…

Letos bych měl jít do důchodu, ale zatím se, bude-li to na mně, na odchod se nechystám. Finišujeme projekt s paliativní péčí a kromě toho organizujeme exkurze pro pracovníky ze sociálních služeb z celé republiky. Jezdí se k nám podívat, jak se dají jednotlivé aktivity efektivně propojit. A když jsme u toho sdílení zkušeností, tak jsme nechali vzkaz pro příští generaci. V podkroví Lesovny jsme zazdili časosběrnou schránku, kde jsou informace o našich projektech. Je tam paměťová karta, CD, fotografie, noviny, antigenní test a rouška. Třeba to někdo najde, až bude za padesát let opravovat střechu, a pochopí, o co jsme se tady snažili.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama