Ten objev léku je neskutečný úspěch, ale držím se při zemi

Radioaktivita ji fascinovala už od dětství, i proto se rozhodla studovat jadernou chemii. „Mým celoživotním posláním je ukázat i tu dobrou tvář radioaktivity,“ říká jaderná chemička Martina Benešová. Daří se jí to dokonale. Během doktorandské stáže v německém Heidelbergu se jí povedlo spoluobjevit lék na rakovinu prostaty. A pacientů, kteří se i díky ní vyléčili, přibývá.

Máte za sebou obrovský úspěch, jak to celé začalo?

Začalo to už v mém dětství, kdy se u mě objevil obrovský zájem o radioaktivitu, se kterou jsem se seznámila díky svému otci. Je geolog, ukázal mi radioaktivní kameny a to mě naprosto fascinovalo. Proto jsem se poté na Karlově univerzitě rozhodla studovat jadernou chemii a tam už jsem se zabývala i vývojem různých látek pro aplikaci v nukleární medicíně. Když jsem se rozhodovala, co dál, všimla jsem si, že Německé centrum pro výzkum rakoviny v Heidelbergu nabízí osmnáct stipendií, tak jsem se přihlásila. Hlásilo se asi 800 lidí, bylo to neskutečně náročné, ale uspěla jsem.

 

Pak už jste začala pracovat na vývoji léku?

Součástí toho výběrového řízení byl i výběr konkrétního projektu. Mně se líbil projekt vývoje nových radiofarmak, která by byla vhodná nejen pro diagnostiku, ale i pro terapii rakoviny prostaty. (Tato radiofarmaka fungují na principu, že buňky rakoviny nejen přesně najdou, ale rovnou je začnou ničit – pozn. red.) Moji kolegové z oddělení, kam jsem se přihlásila pro doktorské studium, už předtím vyvinuli diagnostikum pro zobrazování metastáz rakoviny prostaty, takzvané PSMA-11. A mým úkolem pak bylo připravit právě radiofarmakum, které může být použito nejen pro diagnostiku, ale také pro terapii.

 

Jak ta příprava probíhala?

Veškerá nová radiofarmaka se testovala na buněčných kulturách rakoviny prostaty a posléze také na myškách. Jedno z těch radiofarmak se na začátku jmenovalo MB-17, neslo tedy moje iniciály a bylo v pořadí sedmnáctou substancí, kterou jsem připravila. Dnes se jmenuje PSMA-617. Když jsme PSMA-617 použili u myšky, která měla implantovaný tumor rakoviny prostaty na ramínku, tak přibližně po jedné hodině od aplikace byl na skenu vidět pouze ten tumor a nic jiného, žádný jiný orgán.

 

Co to znamenalo?

Viděl to hlavní lékař z nukleární medicíny z univerzitní kliniky v Heidelbergu, která sídlí na stejném kampusu jako Německé centrum pro výzkum rakoviny. Jsme i propojení podzemním tunelem, což je výhoda, když člověk transportuje radioaktivitu. A ten říkal, že to vypadá výjimečně a že musíme MB-17 ihned otestovat na pacientovi. První aplikace byla schopná zobrazit veškeré metastáze rakoviny prostaty v různých částech těla, takže velmi krátce nato bylo rozhodnuto, že se najde i první pacient pro terapii.

 

 

Jak to dopadlo?

Ten pacient se vyléčil. A byl to pacient, který měl za sebou už všechny možné terapie, hormonální terapii i chemoterapii, a žádná z nich již nefungovala. Pak byl ale úplně čistý, žádné metastáze nezbyly. Na základě toho prakticky na celém světě začali v rámci takzvaného „Heilversuch“, což by se dalo volně přeložit jako „zkouška na vyléčení“, toto farmakum testovat. Když se ukázalo, že funguje, rozjely se klinické fáze I, II a III. Právě ta třetí fáze, která se jmenuje Vision, byla nejdůležitější. Byla provedena na přibližně 800 pacientech v 88 zemích světa a její výsledky přesvědčily momentálního vlastníka licence PSMA-617 společnost Novartis, aby požádala o schválení léku. K tomuto schválení americkou lékovou agenturou FDA došlo letos 23. března a farmakum opět změnilo jméno, tentokrát na Pluvicto.

 

Takže co bude dál?

Nyní doufáme, že přijde i schválení od evropské lékové agentury EMA, snad do konce roku, a také i v zemích, které pod EMA či FDA nespadají, jako jsou Kanada či Velká Británie. I když to vypadá, že jsme už na konci, tak tomu tak není, momentálně se rozjíždí další dvě klinické fáze III, které budou testovat, jestli by se radiofarmakum nemělo aplikovat již před chemoterapií, případně jestli není lepší nasadit PSMA-617 jako úplně první terapeutickou možnost u rakoviny prostaty, která se už dostala z prostaty a metastázuje do kostí a jiných orgánů.

 

A tohle všechno, co jste popsala, trvalo jak dlouhou dobu?

Své doktorské studium jsem zahájila na konci listopadu 2012, v půlce roku 2013 bylo PSMA-617 poprvé připraveno, v roce 2014 byl testován první pacient pro diagnostiku, v roce 2015 byla publikována zpráva o prvním pacientovi po terapii, 23. května 2018 začala první klinická fáze III a schválení přišlo teď v březnu. Takže prakticky osm až devět let.

 

Jak je to s financemi na podobný výzkum?

Samozřejmě první finance, které musí člověk mít, jsou finance na plat nebo na doktorské studium, což se podařilo vyřešit hned na začátku díky zmíněnému stipendiu. Dalším důležitým bodem jsou radionuklidy, které jsou hodně drahé, je důležité mít určité granty, právě na radionuklidy, na chemikálie, na buňky, na zvířata. Zvířecí experimenty jsou náročné nejen z pohledu etiky a příprav, ale i pokud jde o finance. Hodně rozhodující byl v tomto případě i brzký zájem o PSMA-617. První firma, ABX z okolí Drážďan, investovala na licenci jeden milion eur, dále měla zájem firma Endocyte ze Spojených států. Ta už zaplatila za licenci od ABX několik stovek milionů dolarů. A firma Novartis, poslední vlastník licence, která spolkla firmu Endocyte, už za vlastnictví licence zaplatila 2,1 miliardy dolarů. Momentální hodnota PSMA-617 se pohybuje už okolo čtyř miliard dolarů a Novartis, který zaštiťoval první klinickou fázi III a zaštiťuje i všechny nové fáze III, do procesu investuje neskutečné množství peněz. To je právě to, co se dost často neví, a sice že vývoj nových léků stojí opravdu obrovské množství peněz, které se musí předem vynaložit, a přitom nevíte, jestli se vám vůbec vrátí.

 

Když jste viděla, kolik se do toho investuje peněz, necítila jste nějaký tlak? Že teď všichni spoléhají na vás a doufají, že z toho něco bude?

Jako doktorand jsem ten tlak vyloženě necítila, byla jsem nadšená z toho tématu, z toho, že jsem v laborce a nemusela jsem se tolik starat o nějakou organizaci a podobně. Momentálně jako šéf vlastní výzkumné skupiny ten tlak cítím, je opravdu velký. Čím dál tím víc mám pocit, že věda je neskutečná politika, snad ještě větší politika než politika sama o sobě. Na druhou stranu mám výhodu, že moje skupina byla založena v rámci spolupráce Německého centra pro výzkum rakoviny a firmy Bayer, takže mám za zády dalšího giganta, který mě podporuje, i co se týče finanční stránky.

 

Aby mě to nesemlelo

Někdo by si mohl říct: objevila lék na rakovinu prostaty, za to určitě dostala obrovské peníze. Jak to je? Dostávají vědci nějaké bonusy, tantiémy, když se jim něco takového podaří?

Záleží, jakým způsobem je objev ošetřen. PSMA-617 bylo řádně patentováno a všichni, kteří k jeho vývoji významně přispěli, dostali práva na takzvané duševní vlastnictví.

 

Jak vypadá vývoj takového léku v praxi? Jsou to třeba i dlouhé dny bez nějakého posunu, a pak najednou přijde průlom?

Je pravdou to, co se říká, a sice že věda je v 99 procentech selhání. My nemůžeme ovlivnit přírodu, aby fungovala tak, jak chceme. Takže pro nás je důležité hlavně provádět experimenty, zjistit, jak příroda jako fenomén funguje nebo nefunguje, co je teoreticky možné udělat, abychom získali jiný náhled do celé situace, a samozřejmě sdílet tyto výsledky a zkušenosti s celou vědeckou komunitou, abychom mohli mnohem rychleji a efektivněji pokročit dále.

 

Jak se vyrovnat s tím, že se člověku třeba často nedaří?

Záleží na tom, jakou má člověk náturu. Důležité je, aby člověka věda nesemlela. Je třeba přijmout fakt, že něco je tak či onak a že je hlavní hledat pravdu a ne se vyloženě jen hnát za nějakým úspěchem, protože to dle mého poté i limituje kvalitu vědy a výzkumu. A musím říct, že po tom nečekaném úspěchu PSMA-617 mi bylo od mnohem zkušenějších kolegů a profesorů velmi jemně sděleno, že si musím dávat neskutečný pozor, že je to opravdu výjimečný úspěch, ale že musím zůstat nohama na zemi.

 

Co to přesně znamená?

Pracovat dál s tím, že to, co se stalo, se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat. Že se na to musím psychicky připravit a snažit se ze sebe vydat to nejlepší. Nesnažit se překonat samu sebe, protože to by mě nakonec semlelo. Takže i díky tomu se snažím přistupovat ke všemu racionálně, snažím se to vysvětlovat i mým studentům, že je důležité soustředit se na práci, opravdu všechno připravit a provést tak, jak člověk nejlépe umí a dokáže, ale je třeba akceptovat výsledky takové, jaké jsou.

 

Když se vrátím zpátky k tomu momentu, kdy jste zjistila, že radiofarmakum na myšce funguje, jaká byla vaše reakce?

Tak samozřejmě, že jsem si řekla wow, to je paráda. Ale vůbec, ani v tom nejlepším snu mě tehdy nenapadlo, že by to mohlo mít tak obrovský dopad, a že by to dokonce mohlo skončit u pacientů. Jsem z toho nadšená, ale stále to nejsem schopna nějakým způsobem pochopit a zpracovat, jak velký ten dopad je.

 

Hlavně když si uvědomíte, že to není jen o nějakém pracovním úspěchu, ale o tom, kolika lidem může váš objev zachránit život...

Právě. Jeden z nedávných článků napsal, že PSMA-617 a klinická fáze III Vision představují jedny z největších úspěchů v celé historii nukleární medicíny, což zní samozřejmě úplně neskutečně. Dostávám rovněž obrovské množství zpráv, telefonátů a e-mailů od různých pacientů, zejména ze slovanských zemí, kteří se nějakým způsobem snaží získat právě terapii s PSMA-617 v rámci klinických fází i mimo ně. Kontaktuje mě tak padesát pacientů měsíčně. Člověk se k tomu snaží přistupovat s odstupem, většinou to píšou děti svých otců, a když si ty zprávy čtu, tak je to pro mě neskutečně náročné. Naštěstí máme takzvanou službu informací o rakovině, která koordinuje veškeré terapie v Německu a mám od nich různé linky a informační detaily. Takže se vždycky snažím všechny ty pacienty nějakým způsobem přesunout na tuto službu. Všem se snažím otevřeně říct, že nejsem doktor medicíny, ale doktor radiofarmaceutické chemie a do klinických studií nemůžu nějakým způsobem zasahovat. Vždycky se ale snažím pomoct.

 

Ozývají se vám hlavně Češi?

Převážně Češi, relativně hodně Slováci a čas od času Poláci. Někteří pacienti jsou ze starší generace a nemluví ani anglicky, ani německy a ti se mě ptají, jestli jim nemůžu pomoct něco přeložit, tak občas pomáhám i jako tlumočník, což vzhledem k mému pracovnímu nasazení, které je přibližně čtrnáct až šestnáct hodin denně, o víkendech i svátcích, je už neskutečná zátěž. Ale dá se to zvládnout. Teď mi ulevil fakt, že fakultní nemocnice v Olomouci započala klinickou fázi s PSMA-617, takže je dost možné, že se většina pacientů začne obracet přímo tam. Navíc doufám, že po schválení od EMA už začnou terapii nabízet i další zdravotní střediska v Česku a okolních zemích.

 

O radioaktivitě hovoříte i v pořadu Audiotéky – v jednom díle popularizační show Audioskop s názvem Záře. Čím vás tak fascinuje? Co vás na ní přitahuje?

Fascinuje mě především to, že ji nemůžeme vidět, cítit, vnímat, ale že tam je pořád, prakticky záleží jen na poločasu rozpadu. Navíc je mnohem senzitivnější než cokoli jiného. A množství radioaktivity pro terapii je neskutečně malé, ale na druhou stranu má obrovský biologický efekt. Takže úžasný je pro mě zejména ten poměr velmi malého množství a té neskutečné síly, která není vidět. A ještě důležitým faktorem je i reputace radioaktivity, která je veskrze velmi špatná kvůli jaderným bombám, nehodám v jaderných elektrárnách a podobně. Pro mě je tak celoživotním posláním nějakým způsobem veřejnosti ukázat i tu dobrou tvář radioaktivity.

 

Dá se PSMA-617 využít i při vývoji léku na rakovinu jiného typu?

Momentálně se se svou výzkumnou skupinou snažím vyvinout podobné radiofarmakum, které bude fungovat na rakovinu prsu. Věřím, že i díky úspěchu s PSMA-617 bude aplikace nukleární medicíny mnohem více růst, rychleji než kdy jindy. A co je důležité zmínit, PSMA-617 teoreticky funguje i na jiné typy rakoviny než na prostatu. Momentálně provádíme testy, pokud jde o rakovinu slinných žláz. Ona není příliš častá, na druhou stranu ale napadá velmi mladé lidi a je neskutečně smrtelná. Dle mého má smysl se tím zabývat, protože radiofarmakum už máme a ve výsledku jde vždy o toho konkrétního pacienta, tu konkrétní rodinu, ten konkrétní případ, a i kdyby to byl jen jeden pacient, tak to podle mého má stále obrovský smysl.

 

Množství času a energie

Co vás na vaší práci baví?

Teď mě nejvíc baví výchova nových vědců. Mám spoustu studentů a je skvělé vidět mladou generaci, která je stejně zapálená a motivovaná jako já. Baví mě i práce v laboratoři, u ní se mi hrozně dobře přemýšlí, bohužel už jí je méně a méně, protože mám velké množství další práce, musím shánět peníze, vypisovat lejstra, psát reporty. Ale kdykoli si urvu čas, tak jsem v laborce hrozně ráda.

 

A co je na ní nejtěžší?

Asi bych řekla to množství času a energie, které má práce zabírá. Je to práce od nevidím do nevidím, kdy mám jen velmi málo volna. A musím říct, že to všechno je jedině možné díky tomu, jakého mám partnera. Martin pracuje také v Německém centru pro výzkum rakoviny, není můj zaměstnanec, ale jsme spolupracovníci. A chápe to množství času a energie, které do své práce investuju, a podporuje mě. Bez něj bych nemohla dělat to, co dělám. U mě jsou práce a soukromý život opravdu nevybalancované, na druhou stranu vždycky je to nějaká fáze. Teď v květnu se bereme, po třech letech odsouvání svatby, tak doufám, že potom přijde i rodina a s ní se to nějakým způsobem vybalancuje.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama