Naivitu zahrajete. Zamilovanost musíte nejdřív prožít

Julii ještě není čtrnáct, když se zamiluje do Romea. Ale takhle mladá dívka by roli zatančila jen velmi těžko. Protože zatímco naivitu zahrajete, absolutní zamilovanost těžko, myslí si Nikola Márová, první sólistka baletu Národního divadla. Rolí Julie si splnila sen a pomyslně zkompletovala svou úspěšnou baletní kariéru. Všechno, co přijde teď, už bude čistě pro radost.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdy jste si poprvé připadala jako skutečná baletka?

To bylo ještě v přípravce. V momentě, kdy jsme si měly koupit své první špičky a obouvaly si je, jsem si už rozhodně připadala jako úplná baletka.

 

Jakou nejnáročnější roli jste kdy tančila?

Asi to pořád bude Odetta/Odilie z Labutího jezera. Jsou sice asi náročnější role, ale tahle je specifická. Kromě náročné techniky je totiž unikátní tím, že jde o labuť a ne každý dokáže tančit, aby to tak vypadalo. Když se to snažíte udělat opravdu dobře, vezme vám to strašně síly. I uchopit roli za správný konec. Je to takový trochu oříšek pro všechny.

 

Je vůbec nějaká část těla, která vás nebolí?

Asi není. Zapojujeme opravdu úplně všechny svaly včetně očí, které také musí hrát. Na řasy si zase lepíte umělé řasy, takže i ty řasy vás bolí.

 

 

Teď tančíte svou vysněnou roli Julie v baletu Romeo a Julie. Jak moc se do té postavy dokážete vžít?

Naštěstí mi bylo dáno do vínku, že role prožívám. Myslím, podobně to mají i herci, Jiří Kodet vyprávěl, že když se v roli rozčílí, jeho tělo se rozčiluje doopravdy, není to hrané. Mám to na jevišti stejně. Možná zní zvláštně, že se role dá prožít, i když nemluvíme. Ale snad je to tak, že o to víc prochází naším tělem. Každé představení, ty dvě a půl hodiny, co jsem na jevišti, mám pocit, že se mi to, co se děje na jevišti, děje i v těle. Je to vyčerpávající, hlavně u rolí jako Taťána z Oněgina nebo Julie, kde je tragický konec.

 

Naivitu zahrajete, zamilovanost hůř

Ptám se i proto, že je to příběh o první zamilovanosti, Julii má být necelých čtrnáct, když potká Romea. Propadá romantickým představám o lásce, ale nemusí řešit vystřízlivění, každodenní rutinu, stárnutí, životní změny a podobně. Nedíváte se na roli Julie i očima ženy, která už má nějaké životní zkušenosti?

Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale podle mých zkušeností čím mladší Julie, tím méně věrohodný výkon. Pro hodně mladé tanečnice, skoro ještě děti je hodně těžké, aby to zvládly se všemi těmi pocity a aby to působilo herecky opravdově. Díky tomu, že už jsem starší, mám zkušenosti, mám dítě a prožila jsem si první lásku dávno, se všechno strašně zúročí a na jevišti můžu všechny své opravdové životní prožitky podat přirozeně.

 

Tam mířila i moje další otázka: mohla by roli zatančit dívka ve věku Julie?

Osobně si myslím, že ne. Určité scény u mladé dívky rozhodně vypadají naivně, ale naivita se dá zahrát. Těžko zahrajete absolutní zamilovanost, když je pro vás za hranicí představivosti. Na to je potřeba zkušenost. Neříkám, že to úplně nejde, ale v tom dítěti musí být obrovský talent, aby zahrálo i scény jako smrt, když už Julie není jen naivní holka. Nikdo taky nechodí na jeviště, aniž by předtím roli zkoušel, takže když vás vede někdo zkušený a umí to dobře podat a dostat z vás roli herecky, tak to asi taky jde.

Být baletkou je sen mnoha holčiček. Předpokládám ale, že reálný život na špičkách tak snový není.
Představy holčiček jsou vždycky hezké, měla jsem stejné. Ale realita je samozřejmě úplně jiná. Je v ní sice ta hezká sukýnka, kostýmy, nalíčené obličeje, ale dřina, která tomu předchází, je úplně nepředstavitelná. V baletním kroužku to možná ještě není tak znát, ale na konzervatoři dítě okamžitě prozře a pochopí, co to obnáší.

 

Jaká je úspěšnost na konzervatoři a jak se odhalí, že některé děti na balet přece jen nejsou stavěné?

Jednak to zjistí samotné děti. Škola je tak tvrdá, že děti, které se nehodí na klasiku, přeřadí na modernu. To může být problém, protože téměř všechny dívky chtějí dělat klasiku, a když je škola vyřadí, těžko to snášejí a odchází samy. Nebo rodiče pochopí, že to na velkou kariéru není, a chtějí to včas řešit, aby pak nestáli před problémem, co s dítětem bude, až školu dodělá. Dětí, které školu dokončí, je docela málo a jejich úspěch je pak završený konkurzem do divadla, ve kterém může uspět třeba jen jeden člověk ze třídy.

 

Jak se dá tak náročný program na denní bázi zvládat?

Na režim najedete už ve škole, kde jste od nevidím do nevidím. Pamatuji si, že v posledních ročnících jsem měla program od osmi do osmi. A k tomu dlouhá cesta domů, dlouhá cesta ráno do školy, pokaždé skoro za tmy. To už byla předzvěst toho, co nás čeká. V divadle už to bylo jen takové pokračovaní. Mluvím ale hlavně o těch, kteří hrají hlavní role. Ne každý musí mít tak náročný program, je to individuální. U sólistů je to ale nepředstavitelná dřina, neustále jste jen v divadle a z něj jen odbíháte domů.

 

V médích se objevily zprávy o drsných praktikách na některých baletních školách. Děje se tam něco, co by se z vašeho pohledu mělo řešit?

Co bylo řečeno, například v knize Baletky, je podle mě jeden úhel pohledu. Mám spoustu studentů z konzervatoře a znám jejich pohled, stejně jako pohled řady pedagogů, takže to mám z obou stran. Ano, praktiky některých profesorů jsou na mě moc a nesouhlasím s nimi, ale na druhou stranu dnešní doba je úplně jinde a děti jsou taky jinde. Když si vezmu, co si všechno dovolí a jakým způsobem fungují mladí lidé, je hrozně těžké je ukočírovat. Na druhou stranu mám za to, že pedagog musí za jakýchkoli okolností zachovat chladnou hlavu.

 

Tlak na štíhlé tělo ale z nepsaných osnov baletních škol asi nezmizí?

Dobou se všechno mění. Samozřejmě baletka nemůže být kulatá. Na druhou stranu, děti jsou ve vývinu, v pubertě. Znám spoustu svých spolužaček, které měly až o dva stupně sníženou známku za postavu, i když se snažily dělat všechno. Pak v momentě, kdy jim bylo devatenáct, vypadaly úplně jinak než na škole. Nemám ráda, když se tyhle věci hrotí a dává se to dětem extrémně najevo. Mohou z toho mít psychické trauma. Znám ale zase i případy studentů, kteří byli moc štíhlí a naštěstí se to řešilo, protože škola si toho všimla a nenechala to být.

 

Občas slýchám, že to mají v baletu jednodušší muži, protože jich je míň a jsou hýčkanější, platí to?

Platí, že kluků je míň, takže v tom to mají jednodušší. Když vám přijde na konkurz tři sta holek a padesát kluků, je logické, že kluk má větší šanci se dostat. Ale v každodenním divadelním provozu už to pak jednodušší nemají. Sice si tolik neničí nohy, protože nemají špičky, na druhou stranu nás zvedají, takže si totálně ničí páteř. Je to fifty fifty.

 

Nedávno diváci měli možnost zhlédnout dokument od Martina Kubaly, který zachycoval rok vašeho života. Jak náročné bylo, pustit si někoho tak blízko k tělu?

Někdy to bylo složitější. Ne vždycky máte náladu mít u sebe kameru, ale věděla jsem, že to nejde zrušit, protože kamera se objednává několik dní dopředu a stojí to peníze. Můj hlavní cíl byl, abych v dokumentu byla taková, jaká jsem. Odmítla jsem se třeba víc namalovat, protože nechodím do divadla s make-upem. Vždycky jsem byla přirozená. Když jsem neměla den, tak jsem to tam řekla. Když se stalo něco dramatického pro divadlo, také jsem to řekla. Můj šéf nechtěl třeba natáčet, když mému partnerovi zrovna rupla záda a bylo jasné, že nebudeme tančit Romea a Julii, a já řekla, že tenhle moment bude v dokumentu zajímavý, protože tam budou naše emoce a za týden by to bylo úplně jiné.

 

Takže vaše hranice byly hlavně o tom, aby dokument nepůsobil stylizovaně?

Přesně tak. Když jsme na to koukali před uvedením, byla jsem připravená, i kdyby se všichni měli zbláznit, vystříhat věci, kde bych to nebyla já. Martin Kubala mě ale poznal natolik, že přesně vystihl moji osobnost a nevystřihli jsme ani jednu větu.

 

Prestiž českého baletu

Láká český balet tanečníky ze zahraničí?

Rozhodně, máme tady zhruba osmdesát členů v souboru a minimum z toho je Čechů. Což mě vlastně mrzí, ale je pochopitelné, že si na konkurzu vyberete toho, kdo je lepší.

 

Peněz je v české kultuře obecně málo. Proč sem zahraniční tanečníci míří a hlavně proč tu zůstávají?

Chtějí zůstávat, protože máme kvalitní soubor. Ale vzhledem k finanční situaci jsme pořád úplně na ocásku Evropy. I v Polsku a v Maďarsku mají v národních divadlech platy daleko vyšší než my.

 

 

Založila jste baletní školu, kde učíte amatéry i profesionály. Liší se jejich přístup k baletu?

Výhodou vlastní baletní školy je to, že vám tam chodí jen lidé, kteří chtějí. Na kurzech mám starší děti z konzervatoře, s nimi je spolupráce úplně skvělá. Nejradši mám ale dospělé amatéry nebo pokročilé, protože ti chodí jen pro radost, jsou nadšení baletní diváci a chtějí na vlastní kůži poznat, co balet obnáší. Z nich nasávám ten jejich chtíč dělat balet.

 

Technika versus umělecký výkon

Jak moc se balet za vaši kariéru proměnil? Jsou větší nároky na fyzické výkony tanečníků?

Nároky jsou vyšší, technika se pořád posouvá, zdokonaluje. Někdy mě to mrzí, protože technika občas převyšuje umělecký výkon, to nemám ráda. My nejsme sportovci, nejsme akrobati, abychom vyskočili co nejvýš, byť je to také důležité. Pořád je u nás hlavní příběh a v provedení by to mělo být znát. Ano, doba jde dopředu i s námi, ale člověk to musí mít pod kontrolou, aby se z toho nevytratilo umění.

 

Balet pro diváka působí velmi elegantně, ladně, stane se občas na jevišti něco, kdy máte problém udržet vážnou tvář?

V podstatě na každém představení se něco stane. Ať už je to vtipné, nebo se například lekneme, když se rozsype nějaká rekvizita, například rýže po celém jevišti. Vy máte nervy, protože když na to stoupnete, letíte až do zákulisí.

 

Neskutečné štěstí, mít to kompletní

S baletem jste začala v šesti letech, byla to láska na první pohled. Hned po škole jste tančila v Labutím jezeře, dnes jste sólistkou Národního divadla a máte dvě ceny Thálie. To zní jako popis dokonalé kariéry. Nebo byste tam ráda ještě nějaký zářez dodala?

Ne. Nedávno, když jsem dokončila Julii, mě moje baletní mistryně Tereza Podařilová objala a povídá: Tak to máš kompletní, viď. A já si říkala, že vlastně jo. Je to úplně neskutečné štěstí, že mohu říci, že nemám za tu kariéru vůbec nic, co bych tam chtěla doplnit, změnit nebo udělat jinak. Prostě nic. Mám to uzavřené. A když teď tančím a budu ještě nějakou dobu tančit dál, je to už jen pro radost. Je pořád hodně rolí, co jsem nedělala, ale ty opravdu hlavní jsem tančila, takže už to mám jen jako takové hezké zpříjemnění kariéry.

 

Máte naplánováno, kdy byste chtěla skončit?

Nemám. Řekla jsem si, že když ucítím, že už tělo odmítá, tak už to nepůjde. Nebo když technika půjde dolů, už to nechám. Ale zatím necítím, že by to nešlo. Hlavně jsem ráda za reakce lidí, kteří chtějí, abych ještě vystupovala, takže půjdu dál. Nechám to na osudu a samozřejmě taky na mém šéfovi. Až mi jednoho dne řekne, že příští sezona bude moje poslední, tak bude moje poslední.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement