Proboha, neřekl jsem před tím Zdeňkem Svěrákem nějakou blbost?!

Pokřtil nový singl své kapely, zašel na premiéru „svěrákovského“ filmu Betlémské světlo, kde hraje jednu z hlavních rolí, a pak se čtyřiatřicetiletý Vojta Kotek zastavil i v redakci Reportéra, kde hovořil mimo jiné právě o svém celoživotním vztahu ke Zdeňku Svěrákovi. Celé hodinové povídání si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

O tobě se, Vojto, obvykle až na posledním místě řekne, že jsi hudebník – hraješ na basu v kapele TH!S…

... no jo, snažíme se o poctivý sedmdesátkový hardrock.

 

A mně připadá zajímavé, že ses kapelu nikdy nesnažil tlačit přes svoji hereckou popularitu. Proč to neděláš?

Hrajeme s kamarády ještě z dětství, a na první turné jsme vyrazili coby předkapela muzikantům, kteří natočili úspěšný soundtrack ke Snowboarďákům: což byli Roman Holý, Dan Bárta, Matěj Ruppert, Lenka Dusilová a podobně. Celé to turné bylo fantastické – až na nás.

 

Vám to nešlo?

V našich zhruba sedmnácti letech jsme byli marní, ale paradoxně měli u fanynek často větší úspěch než skvělá kapela hrající po nás: trapas. Vzápětí za mnou začali chodit lidi z hudební branže s tím, že bych měl natočit desku, že mi seženou lepší muzikanty, uděláme to pořádně, a já k tomu ucítil odpor, protože o nic takového jsem nestál. Tehdy jsme se s kluky zařekli, že tudy rozhodně ne, že ani nechceme být tlačení přes jméno Vojta Kotek, a následujících deset let jsme vystupovali jenom s coververzemi, díky čemuž jsme se snad naučili trošku hrát.

 

Potom se stalo co?

Pak přišel náš bubeník s tím, že jeho kamarádka dělá manažerku Wohnoutům, kterým teď vypadla předkapela, tak jestli s nimi nechceme jet. Došlo nám, že je to možná správný moment, kdy se začít chovat jako dospělá kapela, zopakovali jsme si, že se nebudeme promovat jako skupina Vojty Kotka, protože tak to opravdu není, ale přece jen jsme se aspoň přejmenovali z původního Zevláky na TH!S.

 

Rozhovor je k poslechu ve formě podcastu zde:

 

 

Byla to dobrá změna?

Úplně hloupej nápad, pochopitelně můj, protože s takovým názvem nás třeba nemáš šanci vygooglovat... Od té doby na české rockové scéně docela standardně fungujeme, ale s tím, že nepotřebujeme vyprodávat velké sály, nechceme se hudbou živit a úplně nám stačí, jak to je.

 

Co je hlavním motorem vašeho hraní?

Čím jsi starší, tím míň obvykle vídáš kamarády z dětství, ale my máme skvělý důvod i výmluvu, proč jednou za čas strávit s klukama společný víkend – a popít. První dva roky pod názvem TH!S jsme odehráli vždycky snad sedmdesát koncertů, ale došlo nám, že tím narážíme na limit, a že jich stačí do třiceti, pokud nemá skončit zábava. Za sebe mám dokonce pocit, že muzika je ze všech věcí, které dělám, tou nejzábavnější – jediným úkolem je udělat s kámošema bordel. Případnou chybu v té změti hluku obvykle nikdo nepozná, takže nemáš trému ani stres. Je to prostě výlet dodávkou, přičemž nám vůbec nevadí, když třeba přespíme pod stanem; naopak.

 

Strejda Zdeněk

Už týden je v kinech film Betlémské světlo, ve kterém hraješ jednu z hlavních rolí. Máš rád premiéry a veškeré šaškování okolo nich?

Spíš to vnímám jako povinnost, ale co se týče Betlémského světla, tak tam jsem se těšil nejen na natáčení, ale i na premiéru v kině, protože účast na tomhle projektu vnímám spíš jako osobní než jako kariérní. Nebo takhle – málokterý herec si nechce zahrát ve filmu u oscarového režiséra Honzy Svěráka, ale pro mě to bylo osobnější třeba z toho důvodu, že jsme natáčeli nedlouho po smrti mého táty, který většinu života strávil v Divadle Járy Cimrmana.

 

Jak se postupně vyvíjel tvůj vztah ke Zdeňku Svěrákovi?

Když jsem byl malej kluk, nedocházelo mi, o jakou osobnost jde, co všechno dokázal a umí. Tohle jsem neřešil a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych k němu občas byl i drzej. S divadlem jsme každoročně začátkem ledna jezdívali na zájezd do Janských Lázní, přes den lyžovali, večer hráli dospělí divadlo po okolních městech, no a já mám 8. ledna narozeniny. Vzpomínám na jeden rok, kdy jsme se toho dne sešli ve společenské místnosti; byl tam pro mě dort, všichni gratulovali a pak jsme se Zdeňkem odstartovali dlouhou přestřelku vtipů. On je jejich legendárním vypravěčem, ale já si jich tehdy taky spoustu pamatoval, takže jsme se hecovali a Zdeněk dodnes říká, jak tehdy pochopil, že ze mě možná něco bude. Pak ale plynul čas. Vtipy jsem si přestal pamatovat, takže i vyprávět. Dostával jsem první filmové role, a ještě chvíli byl třídním šaškem, ale pak už ani to ne. Uzavíral jsem se.

 

 

Dobře, ale jakou to má souvislost se Zdeňkem Svěrákem?

Cítím v tom paralelu, protože čím jsem starší, tím svázanější si připadám i v jeho přítomnosti – určitě to je respektem a úctou. Občas si promítám v hlavě, o čem jsme si povídali, a vyčítám si: Ty vado, cos to zase plácal za blbosti?! Celé je to naprosto iracionální, protože Zdeněk v lidech tyhle pocity aktivně nevyvolává, je vřelej a vlídnej.

 

Jak dlouho se znáte jako kolegové?

Před jedenácti lety jsem začal hrát roli praktikanta Hlaváčka v představení Vražda v salonním coupé, ale bylo to asi čtyři dekády od premiéry, takže jsem naskočil do něčeho, co už bylo pevně dané, jednoduše jsem přibyl. I proto jsem se tak těšil na Betlémské světlo – když se točí film, můžeš do spousty věcí i jako herec zasahovat, tvarovat výsledek, a něco takového jsem se Zdeňkem zažil poprvé.

 

A dojmy?

On je i normálně velmi skromnej, ale tady byl obnaženější, někdy mi připadal až bázlivej. Najednou jsem byl v situaci, kdy mu beze všeho můžu říct, hele, Zdeňku, a nebylo by ještě lepší, kdybychom to zahráli takhle? Ale úcta z mé strany je taková, že mi to šlo strašně těžko z pusy.

 

Za co přesně si ho tolik vážíš?

Kromě autorské geniality? Zdeňkovi je pětaosmdesát let a poslední dobou jsme měli v divadle zase nějaké covidové trable. Miloň Čepelka, který ho alternuje, na tom zdravotně nebyl nejlíp, do toho premiéry s Betlémským světlem, a ke všemu se mělo jet s Cimrmany na zájezd směr střední a severní Morava – což jsou fajn štace, ale dálka. Moje máma, která po tátovi převzala organizaci zájezdů, už to nevydržela a řekla: Zdeňku, nechceš to zrušit? A on bez přemýšlení odpověděl: Vždyť ti lidi se tam na nás těší! Den po návratu do Prahy jsem s ním hrál a on hned začal vyprávět, jak to tam bylo výborné a lidi nadšení. Zdeňka prostě baví rozesmávat, dojímat diváky a zároveň chce udržovat v dobrém duševním zdraví svoje kamarády a dávné kolegy. Během covidu spousta herců zjistila, jak je někdy fajn zůstat doma, protože svět se nezboří, když večer nebudou hrát, ale Zdeněk je jiný. Ten bude hrát, kdykoli to půjde.

 

Už víš, na co jednou budeš v souvislosti s Betlémským světlem vzpomínat?

Nejvíc asi na to, že šlo o setkání celé rodiny Svěráků. Kromě Zdeňka a Honzy na filmu pracovali i Honzovi synové – Franta stříhal a Ondra dělal na place zvukaře, plus ještě výborně nadaboval Martina Polišenského, herce s Downovým syndromem. Často jsem na ně koukal a měl radost spojenou se zvláštním osobním smutkem, že u toho není i můj táta. Svěrákům podle mě nešlo na prvním místě o výsledek, ale o to, že tráví čas spolu, jsou spokojení, často se smějí, vůbec nehádají. Do toho tam byla Tereza Voříšková, kterou jsem Zdeňkovi v osmnácti představil jako svoji tehdejší holku, ale ona s ním pak začala hrát filmy mnohem dřív než já, i tím se hezky uzavřel kruh, a já si připadal, že jsem jeho součástí. Že do té rodiny patřím tak nějak taky.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama