Odložil jsem běžky a nasedám do formule, říká Kryštof Hádek

Jako herec zažil neplánovanou roční přestávku, během níž se stal potřetí tátou – opět má syna. Teď už je ale Kryštof Hádek v zápřahu, na který byl zvyklý od doby, kdy jako osmnáctiletý natočil hlavní roli v Tmavomodrém světě. V březnu se naučil lyžovat na předpotopních běžkách, teď proniká do tajů formule 1, a o tom všem mluví v rozhovoru, jehož úplnou verzi najdete v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Máš se, předpokládám, skvěle.

Nestěžuju si.

 

Což mě nepřekvapuje: oba starší bratři, lékař Ondřej i herec Matěj, tě označují za „lucky boye“.

To jsou takové jejich představy... Mezi námi je osmiletý, respektive sedmiletý rozdíl, takže bratři s oblibou říkají, že jsem se narodil v době, kdy už oni dva byli dávno kámoši. Že prý jsem byl takovej vejškrabek. Děcko na stáří pro rodiče.


Lékař Ondřej mi vyprávěl, jak tě jednou poslali vykopat na chalupě pařez!

Jo, chtěli si dát s Matějem a tátou v klidu pivo a mysleli, že se prcka zbaví třeba na šest hodin, jenomže já se vrátil po pár minutách, což jim pak léta leželo v žaludku. Okolo totiž projížděl laskavý traktorista, a když spatřil nebohé dítě s krumpáčem v ruce, zastavil, přivázal k pařezu řetěz, vyrval ho ze země, a já se vítězoslavně vrátil dovnitř...

 

V bílé tmě

Dnes jsme se sešli brzy po ránu, ale vypadáš velmi svěže, ve formě. Je pravda, že se otužuješ?

Jak to víš?

 

Možná taky od bráchů. Ale dnes je stejně otužilcem každý druhý, tak jsem se možná jen trefil...

Mě začalo otužování přitahovat tři a půl roku zpátky a nedám na to dopustit. Teď už se sice voda otepluje, ale ještě ujde, občas si do ní skočím. Možná si zaklepeš na čelo, ale mně vlastně vyhovuje, jak byl celý letošní duben chladný… Ono to je fakt osvěžující, když chodí pejskaři v péřovkách po nábřeží, ale ty se svlékneš a vlezeš do Vltavy; nabudí tě to energií, a o blahodárných účincích na lidské zdraví už snad ani nikdo nepochybuje.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde:

 

 

 

 

Hodilo se ti někdy otužování při práci?

Letos koncem zimy, když jsme natáčeli skoro měsíc v Krkonoších film Poslední závod, ve kterém hraju Hanče.

 

Ano, nebohého Bohumila Hanče, který ten slavný závod o Velikonocích roku 1913 nepřežil.

V tom filmu nehrajeme hlavní roli ani tak my herci, jako spíš počasí. Často jsme potřebovali mordor: čili mráz, prudký vítr a mlhu. To se totiž přihodilo právě v onom roce třináct – závodníci ráno startovali za oblevy v deseti stupních, ale najednou teplota snad o dvacet stupňů klesla a bylo zle.

 

 

Teď je rok 2021 a vy jste se každou chvíli mohli někde ohřát, ne?

Ani ne, hlavně štáb byl obdivuhodný. My herci jsme se opravdu po nějakých čtyřech hodinách venku chodívali na směny ohřát do boudy, ale třeba kameramani byli venku pořád, často už měli rampouchy ve vousech. Ale ony se ty přesuny do tepla ani moc nevyplácely, protože například mě vždycky úplně vypnuly. Musel jsem si dát studenou sprchu, abych okamžitě neusnul hlubokým spánkem. Na druhou stranu mě ale taková náročná natáčení baví mnohem víc než třeba interiéry.

 

To říkáš teď, když je po všem!

To říkám teď, máš pravdu. Když jsem musel coby Hanč omdlít a obličejem se zabořit do sněhu, trojklaný nerv jsem trošku cítil.

 

Zalyžoval sis hodně?

Skvěle, někdy to byl skoro až kýč. Kvůli lockdownu jsme byli v Krkonoších sami, a když třeba zapadalo slunce a nebe se měnilo z růžové do ruda, tak jsem si říkal, že tak nádherné běžkování nejspíš už nikdy nezažiju.

 

Musel jsi před natáčením hodně trénovat?

To ani ne, běžkuju odmalička, jen jsem si potřeboval zvyknout na více než sto let staré lyže, které jsou dlouhé a těžké. Zvyknout se na to dá, ale stejně mi došlo, jak skvělou museli mít tehdejší závodníci fyzičku, když zvládali padesát kilometrů v těžkém terénu.

 

Pochopil jsi, proč tehdy Bohumil Hanč nevzdal závod v nesmyslných podmínkách včas?

Úplně nejlíp by udělal, kdyby poslechl manželku, která byla v osmém měsíci a nikam ho nechtěla pustit. Hanč ale šel, a důvod byl možná ten, že šlo o první lyžařský souboj mezi Čechy a Němci, přičemž bez jeho účasti by určitě zvítězil Němec. No a potom si pořád myslel, že do cíle nějak dojede. To se může stát, protože já až letos pochopil, jak rychle se v zimních Krkonoších mění počasí. I na místech, která už zdánlivě důvěrně znáš, se zničehonic můžeš ztratit v bílé tmě – a potom třeba i zařvat.

 

Lákala by tě třeba Jizerská padesátka?

Docela jo, ale na těch starých lyžích by to bylo těžké. Na moderních běžkách jsem už čtyřicet kilometrů zvládl, takže kdybych jel svým pohodovým tempem, k večeru se snad do cíle dostanu.

 

Na kdy plánujete premiéru Posledního závodu?

Na únor – pokud to nepřekazí nějaká padesátá mutace.

 

Taky jde o to, jestli se někdejší pravidelní návštěvníci budou chtít vracet do kin…

Snad jo, i když návyky se teď samozřejmě změnily, zvykli jsme si na Netflix a HBO. Pro mě je ale kino pořád zážitkem a věřím, že takových je nás spousta. Před deseti lety jsem mnohokrát slyšel, jak čtečky vytlačí papírové knihy, a nakonec se to nestalo.

 

A teď do Barcelony!

Jeden film jsi dotočil, do dalšího se hned vrháš. Oč přesně jde?

O Grand Prix režiséra Honzy Prušinovského, je to krásnej příběh. Dva bratranci ze severočeského Cvikova, fandové do aut, z nichž jednoho hraje Robin Ferro a druhého já, vyhrají lístky na velkou cenu formule 1 v Barceloně. Na cestu do Španělska se k nim přidá místní podvodníček a zloděj aut v podání Štěpána Kozuba, a začne spanilá road movie přes půl Evropy… Strašně už se těším, a taky dlouho. Letos mám tři krásné projekty, z nichž na každý jsem čekal nejmíň pět let – tím třetím je minisérie Volha s režisérem Honzou Pachlem.

 

 

Jaký máš vztah k formuli 1?

Čím dál lepší. Dřív jsem ze závodů přepínal, ale teď začínám sledovat výbornou dokumentární sérii o formuli na Netflixu a zjišťuju, že to je zajímavý sport. Tohle je na mé práci perfektní: každý další projekt mě něčím obohatí… K úplné spokojenosti mi teď opravdu chybí hlavně ta otevřená kina a divadla – připadá mi nefér, jak se na ně zapomíná, a věřím, že nejpozději v létě se do nich lidi zase nahrnou. Teprve potom bych možná přece jen souhlasil s bratry, že jsem celkem „lucky boy“.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama