Africe bude chybět ukrajinské obilí, Západ tam politicky nahradila Čína

Historik a politolog Jan Klíma je jedním z mála českých expertů na portugalsky mluvící země. V rozhovoru vysvětluje, proč bychom vlastně měli věnovat pozornost portugalským dějinám, v čem se uspěchala dekolonizace nebo proč je nebezpečné, že podceňujeme vliv Číny v Africe. „Některé africké státy dnes volají po tom, aby Čína, a nikoli Západ, uspořádala poměry v Sahelu,“ říká.

Jako jeden z mála historiků u nás se specializujete na portugalsky mluvící země, tedy i Brazílii a část Afriky. Proč zrovna tenhle kout světa?

Kdysi, zamlada jsem se neprozřetelně věnoval jazykům a naučil se portugalsky. Přičemž to tehdy nemělo žádnou váhu a kontakt s Portugalskem byl minimální. Přesto mě právě jazykový základ vedl k velkému zájmu o portugalsky hovořící země. Nakonec jsem se díky portugalštině dostal na dvě důležitá místa svého života.

 

Která?

V roce 1985 jsem se dostal jako překladatel na dva roky do Mosambiku a v roce 1992 jsem se dostal s českou diplomacií Jiřího Dienstbiera staršího na rok do Angoly. Skončilo to oboje celkem špatně, protože v obou zemích zuřila občanská válka, ale uvědomil jsem si, jak je ta portugalská oblast široká, zajímavá a důležitá, a odhodlal jsem se jí se natrvalo věnovat.

 

Proč se u nás relativně málo lidí zajímá o Portugalsko – ve srovnání třeba se Španělskem?

Je to tím, že dnes se Portugalsko zdá být malé a nedůležité. Důležitá je však jeho historie. Kdysi Portugalci de facto Evropě otevřeli cestu do světa. Tohle dědictví je dnes stále zřetelné. Vezměte v potaz, že z desetimilionového dnešního Portugalska je 200milionová Brazílie, jejich řečí pak hovoří i části Afriky a Asie. Tam vidíte, jak obrovský význam měla kulturní jazyková a křesťanská portugalská expanze do světa.

 

Ve svých knihách jste se věnoval i Salazarovu režimu, což byla u nás spíš méně známá diktatura, která v Portugalsku přežila od meziválečného období až do 70. let minulého století.

Ano, to je zajímavá záležitost i z politologického hlediska. Příčinou nástupu diktatury v Portugalsku byl naprostý kolaps demokracie. Přitom už v roce 1910 byla v zemi ustanovena republika, když tamní elita svrhla monarchii. Portugalská republika byla bohužel nesmírně slaboučká. V následujících letech bylo Portugalsko zoufalou zemí, kde se každého půl roku střídaly vlády a nikdo neřešil problémy země.

 

 

Čtyřicet let diktatury

A Portugalci chtěli vládu tvrdé ruky.

Přesně. Lidé chodili po ulici a křičeli: „My chceme diktaturu!“ V tom smyslu, že diktátor musí udělat nějaký pořádek. V roce 1926 proto nastoupila vojenská vláda, ale ani ta si nevěděla s budoucností rady. Proto k sobě armáda povolala o dva roky později civilistu – ministra financí Antónia de Oliveiru Salazara. To byl člověk, který pochopil, že se musí vypracovat úplně nový systém moci, protože Portugalce demokracie zklamala. Byl to navíc katolík, tradicionalista, antidemokrat, ale taky antikomunista.

 

Jeho odpor ke komunismu mu, předpokládám, pomohl přežít období po druhé světové válce.

Ano. V meziválečném období byl režim vnímán jako záchrana portugalského národa. Do války se Portugalsko, stejně jako Španělsko, nezapojilo. Po válce se pak nedokázala dohodnout opozice, zda se chtějí spojit s Američany, anebo se Sověty, a tak Salazar všem vypálil rybník tím, že v roce 1949 vstoupilo Portugalsko do NATO. Občas zapomínáme, že Portugalsko je zakládajícím členem této organizace. Tím si Salazar upevnil svou mezinárodní pozici, a navíc on sám neměl skutečného politického konkurenta. Takže tu ten staromilský režim po druhé válce v klidu přežíval.

 

Portugalsko se však jako jediná evropská země odmítlo vzdát po válce svých kolonií. Proč?

Musíme pochopit, že Portugalci byli ve svých državách staletí. Kupříkladu takoví Němci byli v Africe pouze mezi lety 1884 až 1918. Portugalci prakticky od časů Kolumba. Navíc existuje bonmot, který říká, že „Bůh stvořil člověka, Portugalci míšence“. Na rozdíl od Britů se Portugalci často mísili s indiánkami, Asiatkami, Afričankami, což dalo jejich kolonizaci zvláštní charakter, neboť mezi koloniemi a kolonizátory existovalo kromě kulturního i silné krevní pouto. Salazarovu režimu, mimochodem, tlak na dekolonizaci pomohl, protože diktátor sám a s ním i většina národa vnímali udržení kolonií jako vlasteneckou povinnost. I proto se nakonec Salazar udržel u moci až do roku 1968, tedy rovných čtyřicet let, což je pomyslný evropský rekord ve 20. století.

 

Čínská Afrika

Jaký máte vlastně názor na dekolonizaci?

Svoboda je skvělá věc a dosáhnout jí je vrcholným cílem každého národa. Bohužel se zpětně ukazuje, že mnohé státy, především ty africké, nechali Evropané jednoduše napospas osudu. Navíc se často jedná o umělé státy v nesmyslných etnických hranicích. Přitom to šlo i jinak, Belgičané třeba v 50. letech navrhovali, aby Kongo sice získalo samostatnost, ale Brusel aby nad ním vykonával třicet let mandátní správu a na nezávislost je za pomoci různých veřejných programů připravil. Všichni se jim vysmáli, jenže když Kongo v roce 1960 získalo samostatnost, téměř okamžitě se propadlo do krvavé občanské války. Jinými slovy dnes už víme, že to byl proces uspěchaný a tam, odkud odešli Evropané, přišli Sověti, Američané a nadnárodní podnikatelé, aby tu prosadili své zájmy. Kolonialismus byl vystřídán různými druhy neokolonialismu. Dnes totéž dělá Čína.

 

V jakém smyslu?

Peking chce logicky nahrazovat vliv USA a Sovětského svazu. Čína si všimla, že když nebude klást žádné politické podmínky, fakticky si v Africe může dělat, co chce. Na začátku tohoto roku se v Senegalu konal summit Afrika–Čína. Zazněl tam například požadavek, aby Číňané uspořádali poměry v Sahelu. To by znamenalo, že by skončila francouzská mise v Mali, v Nigeru a dalších zemích a celá krizová oblast by spadala pod čínský vliv.

 

Pošle tam Peking armádu?

 

Asi ne, ale pro nás by mělo být varování, že se Afričané vůbec s něčím takovým na Čínu obracejí. Čína si vybudovala v Africe fantastické pozice, je pro mnoho afrických států už největším obchodním partnerem. My máme přítomnost Číny v Africe spojenou často s nevýhodnými smlouvami, ale není to vždycky tak. Oni často bývají velmi velkorysí.

 

Můžete uvést nějaký příklad?

Rád jezdím na Kapverdy, což je malá zemička, kde se mluví portugalsky. Mají tam sluníčko, sůl, jinak nic moc. Číňané tam postavili většinu budov pro státní instituce, minulý rok zbudovali v hlavním městě celý nový kampus státní univerzity. Přitom Kapverdy jsou země, která jim fakticky nic dát nemůže. Ale Peking ví, že když bude dělat taková gesta, tak tenhle konsolidovaný demokratický stát bude propagovat jejich moc v územích, kde se jim to vyplatí mnohem více.

 

Máme se bát toho, že si Čína z Afriky v budoucnu udělá surovinovou základnu?

Ale vždyť totéž z toho kontinentu dnes dělají mezinárodní koncerny. Zlobíme se na Čínu, že uzavírá pro lokální vlády nevýhodné smlouvy, ale totéž dělají nadnárodní společnosti v Angole, Kongu a jinde. A Evropa nedokáže ani oněm korporacím, ani Číně konkurovat. Je jen otázkou času, než si uvědomíme, jak velký problém to je. Po Africe pak přijde na řadu Jižní Amerika. Brazílie, další portugalsky mluvící stát, má už více než dekádu vyšší obrat zahraničního obchodu s Čínou než se Spojenými státy.

 

Obilí z Ukrajiny

Na Afriku tvrdě dopadne také válka na Ukrajině, neboť spousta zemí dováží z Ruska a Ukrajiny takřka všechno své obilí.

Tohle je pro Afriku obrovský problém. Nemluvě o tom, že situace s výživou se na kontinentu posledních deset let jenom zhoršuje. Ukrajina byla obilnicí Afriky už dlouho, ale v posledních deseti letech se právě přidalo i Rusko. Tuhle mezeru se pokusí zaplnit svými dodávkami země jako Brazílie, ovšem severní Afrika je dnes na obilniny chudá oblast. A Egypt se svými více než sto miliony obyvatel bude neschopností Ukrajinců dodávat obilí hluboce zasažen. Ostatně i proto už zakázali export některých potravinářských výrobků.

 

Může tedy kvůli válce na Ukrajině vypuknout v Africe hladomor?

Jistě. V některých etiopských a jiných afrických regionech se hladomor periodicky vyskytuje stále. Jen to nevnímáme. Hladomor prostě doprovází africkou ekonomickou slabost. Středoafrická republika vede světový „index hladu“. Konsekvence konfliktu budou v Africe celkově obrovské. Ono například v Nigeru je několik evropských armád, ale nikdo už v zemi, která má tak obrovskou porodnost, neřeší otázku výživy. Což vyvolává nejen hlad, ale i migraci – a opět to pociťujeme v Evropě. Náš nezájem o Afriku se nám vždy hodně rychle vrátí.

 

Jaká je v Africe mocenská pozice Ruska?

Po rozpadu Sovětského svazu samozřejmě ochabla. Ale dodnes si Moskva drží přátelské vazby v severní či východní Africe, což je dáno historicky počínaje krizí na Sinaji v roce 1956. Rusko ale už není velmoc, takže bude pronikat vlivově jen tam, kde jí nebude konkurovat tlak USA, EU nebo Číny.

 

Někteří afričtí žoldnéři na různých videích slibují Rusům pomoc ve válce na Ukrajině. Proč by to dělali? Tohle přece není jejich válka.

Přebírají narativ o tom, že Rusko půjde vždy proti zájmům Západu. Nesmíte se jim divit, když jde třeba o lidi žijící v oblasti Sahelu nebo v Libyi, což jsou regiony postižené západními intervencemi. Francouzi jsou v Mali, Američané bojují proti Boko Haram v Nigérii. Vojensky sice vítězí, ale nejsou schopni řešit strukturální problémy daných zemí. Proto se radikálové stále a pořád vrací. Ale vraťme se zpět k otázce. Že by šli Afričané masově bojovat za Rusko? To si neumím představit. Budou to malé skupinky, nikoli masová záležitost.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama