Baťa jako dokonalý podnikatel? Ani náhodou!

7. července 2021

Gabriela Končitíková

foto Martina Crlová

Když Gabriela Končitíková nastoupila na vysokou ve Zlíně, o Baťovi věděla jen to, že vyráběl boty a dodnes tato rodinná firma působí po celém světě. Nemohla samozřejmě tušit, jak jí světoznámý podnikatel a vizionář změní život. Čtrnáct let se věnuje výzkumu baťovského impéria a boří mýty, které o něm kolují. A tvrdí, že spousta nápadů, jak zlepšit pracovní i osobní život, může inspirovat i dnes.

Začátkem července jste vydala desátou knihu o Baťovi, a ten záběr je hodně široký – od podnikání až po kuchařku paní Baťové. Co vás k tématu původně přivedlo?

Pocházím ze Šumic, to je třicet kilometrů od Zlína, takže volba, kam půjdu na univerzitu, byla celkem jasná. Studovala jsem sociální pedagogiku, kde se diskutovalo o nových skandinávských metodách, jak fungují dětské domovy nebo jak se společnost stará o seniory. Ani náhodou mě nenapadlo, že tyhle „novinky“ už tu dávno byly za Tomáše Bati.

Jaké konkrétně?

Baťa říkal, že nemá smysl dávat dohromady lidi, kteří mají stejné stigma, a proto ve Zlíně nechtěl obří dětské domovy nebo domovy pro seniory. Pět nebo šest dětí bydlelo v jednom bytě a staral se o ně jeden manželský pár. Díky tomu mohly vidět, jak vypadá chod domácnosti a jak dospělí řeší každodenní problémy. Podobně se firma starala o seniory, nabízela jim nejen práci, ale také bydlení v menších skupinkách. To všechno jsou modely, které by klidně mohly fungovat i dnes.

Důležité informace o životě v baťovském světě máte od pamětníků. Jak na vás, tehdy dvacetiletou studentku, reagovali?

Byli nadšení, že se zajímám, a vyptávali se na všechno možné. Do té doby jsem nepotkala devadesátileté lidi s takovou energií. Úplně mi spadla čelist, když jsem viděla, že je tu někdo, komu sice zestárlo tělo, ale má oči dvacetiletého člověka a zvídavost jako zamlada. Vyptávali se mě na moderní technologie i na to, jak se změní hodnota akcií po smrti Steva Jobse. Baťovci byli zkrátka zvyklí celý život sledovat, co se děje. Myslím, že jsou takové osobnosti prostě proto, že na baťovské školy brali opravdu jen nejlepší z nejlepších. Hlásilo se dvacet tisíc, vzali tisíc a odmaturovalo padesát. Naučili se nejen to, že je důležité jít za konkrétním cílem, ale taky baťovské: „Když se něco nepovede, tak se z toho neposrat.“

Budoucí baťovci mířili do Zlína ze všech koutů republiky. Čím je tak lákal?

Říkali, že to bylo jako přijet do Ameriky. Město je úplně ohromilo, nejen architekturou, ale také tím, jak to tu vypadalo. Žádné špinavé ulice nebo temná zákoutí, ale čisté město, kde jste na první pohled viděli, jak to tu žije. Natáčela jsem vyprávění Jindřišky Jabůrkové, která bydlela s rodiči v Plzni a do Zlína jeli na výlet, když jí bylo čtrnáct. Zalíbilo se jí tady a řekla, že chce na baťovskou školu. Zaujalo mě, jak se lišily vzpomínky mužů a žen. Pro čtrnáctileté kluky ten polovojenský režim byl náročný, ale s odstupem let říkali, že je bavil, zato dívky se s drilem vyrovnávaly mnohem obtížněji. Paní Jabůrková mi říkala, že ta dřina ale stála za to. Na konci prvního ročníku školy koupila tatínkovi první elektrický holicí strojek a mamince parfém z Paříže, který se nedal sehnat ani v Praze.

O mužích ve firmě se mluví často, ale jak se u Bati dařilo ženám?

Pro většinu dívek baťovská škola znamenala šanci na samostatný život. Hlavně ty z chudších rodin, které musely třeba od třinácti vypomáhat na statku nebo v továrně. Když se dostaly sem do Zlína, mohly získat kvalitní vzdělání a naspořit si slušnou sumu. Co mě hodně překvapilo, že se podepisovala smlouva mezi firmou, studentem a rodiči. Mladí lidé nesměli domů posílat peníze a rodiče je nesměli podporovat, aby se studenti naučili hospodařit. Dívky končily v osmnácti letech školu a měly okolo 50 tisíc korun, za to si mohly koupit domek a v pohodě si našly práci, která je bavila. Nebyly pod takovým tlakem jako jiné, které se musely co nejdříve vdát, aby finančně nezatěžovaly rodinu.

Zatím to zní jako ideální stát ve státě, ale vy přednášíte na školách i ve firmách a říkáte, že Baťa rozhodně dokonalý nebyl.

Podpořte Reportér sdílením článku