Baťa jako dokonalý podnikatel? Ani náhodou!

Když Gabriela Končitíková nastoupila na vysokou ve Zlíně, o Baťovi věděla jen to, že vyráběl boty a dodnes tato rodinná firma působí po celém světě. Nemohla samozřejmě tušit, jak jí světoznámý podnikatel a vizionář změní život. Čtrnáct let se věnuje výzkumu baťovského impéria a boří mýty, které o něm kolují. A tvrdí, že spousta nápadů, jak zlepšit pracovní i osobní život, může inspirovat i dnes.

Začátkem července jste vydala desátou knihu o Baťovi, a ten záběr je hodně široký – od podnikání až po kuchařku paní Baťové. Co vás k tématu původně přivedlo?

Pocházím ze Šumic, to je třicet kilometrů od Zlína, takže volba, kam půjdu na univerzitu, byla celkem jasná. Studovala jsem sociální pedagogiku, kde se diskutovalo o nových skandinávských metodách, jak fungují dětské domovy nebo jak se společnost stará o seniory. Ani náhodou mě nenapadlo, že tyhle „novinky“ už tu dávno byly za Tomáše Bati.

 

Jaké konkrétně?

Baťa říkal, že nemá smysl dávat dohromady lidi, kteří mají stejné stigma, a proto ve Zlíně nechtěl obří dětské domovy nebo domovy pro seniory. Pět nebo šest dětí bydlelo v jednom bytě a staral se o ně jeden manželský pár. Díky tomu mohly vidět, jak vypadá chod domácnosti a jak dospělí řeší každodenní problémy. Podobně se firma starala o seniory, nabízela jim nejen práci, ale také bydlení v menších skupinkách. To všechno jsou modely, které by klidně mohly fungovat i dnes.

 

Důležité informace o životě v baťovském světě máte od pamětníků. Jak na vás, tehdy dvacetiletou studentku, reagovali?

Byli nadšení, že se zajímám, a vyptávali se na všechno možné. Do té doby jsem nepotkala devadesátileté lidi s takovou energií. Úplně mi spadla čelist, když jsem viděla, že je tu někdo, komu sice zestárlo tělo, ale má oči dvacetiletého člověka a zvídavost jako zamlada. Vyptávali se mě na moderní technologie i na to, jak se změní hodnota akcií po smrti Steva Jobse. Baťovci byli zkrátka zvyklí celý život sledovat, co se děje. Myslím, že jsou takové osobnosti prostě proto, že na baťovské školy brali opravdu jen nejlepší z nejlepších. Hlásilo se dvacet tisíc, vzali tisíc a odmaturovalo padesát. Naučili se nejen to, že je důležité jít za konkrétním cílem, ale taky baťovské: „Když se něco nepovede, tak se z toho neposrat.“

 

Budoucí baťovci mířili do Zlína ze všech koutů republiky. Čím je tak lákal?

Říkali, že to bylo jako přijet do Ameriky. Město je úplně ohromilo, nejen architekturou, ale také tím, jak to tu vypadalo. Žádné špinavé ulice nebo temná zákoutí, ale čisté město, kde jste na první pohled viděli, jak to tu žije. Natáčela jsem vyprávění Jindřišky Jabůrkové, která bydlela s rodiči v Plzni a do Zlína jeli na výlet, když jí bylo čtrnáct. Zalíbilo se jí tady a řekla, že chce na baťovskou školu. Zaujalo mě, jak se lišily vzpomínky mužů a žen. Pro čtrnáctileté kluky ten polovojenský režim byl náročný, ale s odstupem let říkali, že je bavil, zato dívky se s drilem vyrovnávaly mnohem obtížněji. Paní Jabůrková mi říkala, že ta dřina ale stála za to. Na konci prvního ročníku školy koupila tatínkovi první elektrický holicí strojek a mamince parfém z Paříže, který se nedal sehnat ani v Praze.

 

 

O mužích ve firmě se mluví často, ale jak se u Bati dařilo ženám?

Pro většinu dívek baťovská škola znamenala šanci na samostatný život. Hlavně ty z chudších rodin, které musely třeba od třinácti vypomáhat na statku nebo v továrně. Když se dostaly sem do Zlína, mohly získat kvalitní vzdělání a naspořit si slušnou sumu. Co mě hodně překvapilo, že se podepisovala smlouva mezi firmou, studentem a rodiči. Mladí lidé nesměli domů posílat peníze a rodiče je nesměli podporovat, aby se studenti naučili hospodařit. Dívky končily v osmnácti letech školu a měly okolo 50 tisíc korun, za to si mohly koupit domek a v pohodě si našly práci, která je bavila. Nebyly pod takovým tlakem jako jiné, které se musely co nejdříve vdát, aby finančně nezatěžovaly rodinu.

 

Zatím to zní jako ideální stát ve státě, ale vy přednášíte na školách i ve firmách a říkáte, že Baťa rozhodně dokonalý nebyl.

Hodně lidí si ho idealizuje. Vnímají hlavně to, jak pozvedl Zlín a co všechno vybudoval. Samozřejmě že Tomáš Baťa nebyl dokonalý podnikatel ani dokonalý šéf. Díky vyprávění pamětníků a materiálům z archivu znám spoustu konkrétních historek z jeho života. Na jednu stranu uměl svoje lidi neskutečně vyhecovat, ale na druhou stranu nesnášel, když se někdo vytahoval nebo neuměl převzít zodpovědnost.

 

Nějaký příklad?

K Baťovi přijel mladý chemik, který nedávno promoval a chtěl pro něj pracovat. Baťa se ho ptal, jaké má pracovní zkušenosti, a když slyšel, že žádné, tak ho seřval: „Vám je šestadvacet a nechal jste se vydržovat od rodičů? To bych se šel pověsit!“ Chemik naštvaně odešel a za dva týdny se Baťa ptal svých kolegů, proč ten mladík nenastoupil, a pak prohlásil: „To začíná být hodně špatné, když lidi odradí i moje hloupé řeči.“

 

 

Dost kontroverzní asi byla i míra kontroly zaměstnanců u Bati. Prý firma sledovala, co dělají po práci?

To je další mýtus. Ano, Baťu zajímalo, jak lidé tráví svůj volný čas, ale rozhodně nikomu neříkal, co smí nebo nesmí. Chtěl inspirovat lidi na vedoucích pozicích, aby se zajímali o dění kolem sebe. Chodili do kina nebo četli knížky, protože když po šichtě sedíte doma a nemáte žádné zajímavé podněty, tak je ani nemůžete předat svým podřízeným. Často si lidé představují, že Baťa lpěl na kolektivních aktivitách, ale je to přesně naopak – povzbuzoval k samostatnosti, aby si každý našel sám, co ho baví. Přesně tohle jsem popsala v nové knize Inspirace Baťa. Spousta firem se mě totiž ptala, jak se přiblížit tomu baťovskému systému. Nemusíte nic otrocky přejímat, ale stačí, když se inspirujete. Říkám šéfům společností, aby se zajímali o své zaměstnance a sdíleli s nimi, co je baví. Není to nic složitého, a přitom vám takováhle aktivita hodně pomůže navzájem se poznat.

 

Co si pod tím systémem představit?

Jsou to nejrůznější hesla, která možná zní dost direktivně. Třeba Služme! Řeknete si, že asi máte sloužit ostatním, ale Baťa to myslel jinak: nejdřív posluž sobě a pak ostatním. V dnešní době se stále řeší, jak najít balanc mezi prací a osobním životem. A o tom to přesně je, že nemá smysl, abyste se pro firmu rozkrájeli. Baťa nechtěl, aby lidé pracovali déle, než je nutné. Tvrdil, že když veškerou energii dáte do práce, tak se vám nic nevrátí. Práce totiž není živý člověk, ta vás neobejme. Měli byste si svůj čas rozdělit, aby byl čas na odpočinek a sebevzdělání.

 

Proč myslíte, že by firmy mělo zajímat něco, co fungovalo před sto lety?

Jeden známý mi řekl, že Baťa je už dlouho mrtvý, ať ho nevykopáváme. To mě zamrzelo, ale zároveň motivovalo, protože mi přišlo, že rozhodně je na co navazovat. Pracuji jako projektová manažerka v Nadaci Tomáše Bati a zvou si mě firmy, které sídlí ve Zlíně, ale i na druhém konci republiky. Vysvětluji jim, že i za Bati se řešilo, jak vybalancovat práci a osobní život. A tenhle problém přetrvává. Všichni máme pocit, že nestíháme, že musíme vše zvládnout na maximum a neumíme si dát tu stopku, kdy přestat a myslet víc na sebe. I Baťa s tím dost bojoval, aby dodržoval osm hodin práce, a pak osm hodin odpočinku a osm hodin spánku.

 

Kde se v té byznys literatuře najednou vzala kuchařka podle receptů paní Baťové?

Na Marii, manželku Tomáše Bati, se docela zapomíná, přitom byla jeho důležitou oporou. Měla mnohem lepší vzdělání než on, uměla čtyři světové jazyky. Její vnučka, Rosemary Blyth-Bata, nám do Nadace Tomáše Bati poslala zhruba 450 ručně psaných receptů v angličtině, vídeňské němčině a francouzštině. V knize je 99 dezertů Marie Baťové, včetně komentářů, co komu v rodině chutnalo. Od lívanečků s parmezánem až po baťovské recepty, kde byly čtyři ingredience, které se dají do trouby a je hotovo. U Baťů se jedly i nejrůznější pochoutky typické pro první republiku, například hlemýždi nebo chřest, ale často si dávali i úplně obyčejná jídla jako zapečené brambory.

 

Zdá se mi, že se vám ten původní koníček hledání v baťovských archivech poněkud rozrostl. Co jste se díky pátrání naučila?

Docela dlouho jsem měla pocit, že musím mít v životě podobný řád a disciplínu, jako měli baťovci. Postupem času jsem ale pochopila, že to kouzlo je někde úplně jinde. Je super mít disciplínu a řád, ale když vybočíte, tak se do toho prostě vrátíte. Ta jeho věta „Abyste se z toho neposral!“ mi zněla v hlavě mockrát, když mi v životě nebylo zrovna nejlíp. Nevadí, když něco pokazíte, ale záleží, jak se k tomu postavíte. A tohle se vám hodí, ať děláte cokoliv.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama