S klavírem do poloh běžně nepřístupných

Základní umělecká škola, koncert prvních ročníků. Vystupuje vaše sedmiletá žákyně, která má problém chvíli posedět na židli. Ale když usedne ke klavíru, na moment se zamyslí a pak se do toho opře tak, že ji člověk nestíhá sledovat. O co se jedná?

To byla Valentina Vozňuk. Hrála Toccatinu od Kabalevského a hrála ji velmi, velmi rychle. Valentina má v sobě spoustu energie a ne vždy ji umí ovládnout. Někdy se spíš zdá, že energie ovládá Valentinu.

 

To je obvyklý příběh, který se vám děje?

No tak obvyklý... Je za ním hodně práce. Rodiče přijdou s dítětem, které se chce naučit hrát na klavír, a já vidím, že má určité vlohy. Sama nevím, jak se ten příběh bude vyvíjet, ale když se dítěti daří, zeptám se rodičů, jestli se chtějí scházet častěji než jen jednou týdně.

Jak staré je dítě, když k vám přijde?

Čtyřleté nebo spíš pětileté, ale nebráním se tomu, když přijdou rodiče i s menším dítětem. Děti jsou v útlém věku jako houby, hudbu prostě nasávají, navíc ještě nechodí do školy, nic je netlačí, mají čas, prostě pohoda.

 

Jak se dítě, které ještě ani nechodí do školy, vydrží tak dlouho soustředit, aby se naučilo komplikovanou a relativně obsáhlou skladbu?

Bez soustředění by to nešlo, ale ne všechny děti vydrží být koncentrované dostatečně dlouho. Jsou malé děti, které můžete učit skoro jako dospělé. Něco jim ukážete a ony to po vás udělají. Ale jsou i děti, které jsou hodně dětské. To potom musím sáhnout k úplně jiným metodám a hrát si s nimi, kutálíme míč po klávesách, čímž rozvíjíme pohyblivost zápěstí, a tak podobně. Každé dítě je jiné, má různý temperament a vyžaduje jiný způsob práce.

 

Vy je pozorujete a přemýšlíte, jak s nimi pracovat.

Pro mě není žák jen někdo, koho mám naučit hrát na klavír, pro mě je to osobnost, která má temperament, vrozené vlastnosti, a to všechno se promítá do toho, jak se učí. Také mě zajímají takové ty psychosomatické věci, propojení těla a duše, řekněme. Protože při hraní na nástroj je ze všeho nejdůležitější, aby mysl a tělo – ten hrací aparát – byly v harmonii. Když potřebuji odbourat určité technické problémy, snažím se jít i touto cestou.

 

Co tím myslíte?

Každý člověk má určitý vnitřní motor, různé energie, které ho pohání, a ty se můžou zastavit nebo vydat jiným směrem. Žák potom chce něco přehrát, nejde mu to a já se snažím vypozorovat proč. Možná mám určitý dar empatie, ale já prostě ty problémy, které dítěti brání, aby se do hraní položilo, často vidím.

 

Můžete uvést příklad?

Já sama jsem měla problémy, když jsem začínala hrát na klavír, byla jsem stažená, a proto celý život hledám důvody, které nám brání klavírní hru rozvinout. V dětech i sama v sobě. Velmi mi záleží na tom, aby moji žáci dokázali vyjádřit své emoce bez překážek.

 

Jak na to?

Ideálem je, když si dítě vytvoří svou vlastní vnitřní představu o skladbě, jde za ní, a tělo vlastně jen úplně přirozeně vede, nepřemýšlí o tom. Důležitá je zároveň fantazie, kterou děti dokážou promítat do svých prstů. Čím víc mají fantazie, tím je hra citlivější a barevnější. Ne každé dítě to dokáže, ne každé je tak muzikální a citlivé, ale některé děti skutečně dokážou takovou hudební představu zcela přirozeně uvést v život. Když vidím, že jim v tom něco brání, neřeknu si: Touhle cestou nepůjdu, ale snažím se odstranit co nejvíc problémů. Dětem jde potom spousta věcí lépe, nejen hra na klavír.

 

Co třeba?

Začne se jim dařit i ve škole. Víte, my tím hraním rozvolňujeme určité uzly a stane se, že dětem pak jde lépe třeba i matematika. Měli jsme tu dysgrafiky a dyslektiky a některé jejich problémy jsme hrou na hudební nástroj zmírnili.

 

Dá se říct, čím se hudba pro děti stává?

Můžou se v ní setkat s emocemi, které by jinak neprožily, můžou se dostat do poloh, kterým se běžně neotevřou. To samozřejmě vyžaduje od učitele, aby skladbu prožíval desetkrát víc než ony, a já vždycky říkám, že v tomhle jsem takový blázen. Věřím tomu, že když jsem přesvědčivá a jdu do toho naplno, tak je strhnu. U některých stačí malinko, jindy se do toho musím ponořit strašně moc.

To musíte být docela vyčerpaná.

Příšerně vyčerpaná, ale šťastná. Vyčerpání rovná se u mě štěstí.

 

Do jaké míry se těm skladbám věnujete i teoreticky? Vysvětlujete dětem, za jakých okolností skladby vznikaly?

Když je to skladba technického rázu, třeba ta Toccatina, kterou hrála Valentinka, kde jde o přesnost, tak tam není čas hledat nějaký hlubší obsah. Já ale učím i na hudebním gymnáziu a tam se se studenty zaobíráme obsahem skladeb jiným způsobem. Musíme je rozebrat formálně i harmonicky. Třeba u Rapsodie od Brahmse jim říkám: Podívej se, tady je jedno téma, tady druhé, tajemné, těžko proniknutelné. Ty dvě melodie vytvářejí pnutí, první je v sopránu, druhá v tenoru, a ty je musíš obě vnímat. Doplňuje je bas, který je klidný. Se staršími studenty už se o tom bavíme daleko více do hloubky.

Je něco, o co klavíristé s věkem naopak přicházejí?

Pro ty mladší je to do určité doby hra, neznají strach nebo trému. Jasně, říkají mi: Já mám trému, ale já na nich vidím, že vůbec nevědí, o čem mluví. Slyší to okolo sebe, tak mají taky trému. Ti starší už ale cítí obrovskou zodpovědnost. Rozhodují se, jestli se klavíru budou věnovat profesionálně, budují si kariéru, vědí, že soutěže jim můžou otevřít cestu dál. Navíc už mají vlastní názory, chodí na koncerty, shánějí si literaturu.

Těch, kteří se budou moci věnovat klavíru profesionálně, ale bude strašně málo.

Je to tak. Nevím, jestli budou mít všichni uplatnění, a jde z toho na mě smutek. Vychováváme je, snažíme se, aby byli co nejlepší, namotivujeme je tak, že se tomu chtějí věnovat celý život, ale uplatnění najdou jen ti nejlepší. Úroveň hudebních soutěží jde totiž strašně nahoru. Skladby, které dnes hrají děti v nejmladší kategorii, hrály dříve děti ve třetí kategorii, ve čtvrté.

Jak je to možné? Říká se, že i vlivem digitálních technologií děti spíše ztrácí schopnost se učit.

V klavírních soutěžích je tomu přesně naopak.

 

Čím to je?

Spousta věcí se sešla dohromady. Učitelé začínají už s daleko menšími dětmi, což dřív kvůli osnovám nešlo, také mají víc zkušeností, mohou si přečíst různé zahraniční materiály, na YouTube si poslechnout, jak hrají děti venku. Také jsem se svými žáky byla několikrát součástí programu MenART, v rámci kterého jsme měli hodiny s profesorem Kahánkem. Všechny nás to velmi obohatilo. Tyto možnosti jsme dřív neměli, i proto jde úroveň ohromně nahoru.

Kolik tak nadaných mladých klavíristů v Česku je? Desítky?

Daleko víc! V poslední soutěži, kterou jsme absolvovali, bylo pět kategorií, v každé z nich řada dětí, všechny byly vynikající a rozdíly mezi nimi opravdu nepatrné.

 

Jak moc vám záleží na tom, jak se v těchto soutěžích umístí vaši žáci?

Moje představy jsou, aby žáci zahráli co nejlépe, a samozřejmě nebudu říkat, že nechci, aby se umístili hezky vysoko. Proto to dělám a dávám tomu naprosté maximum. Když výsledek nedopadne podle mých představ, tak o tom vždycky hodně přemýšlím.

 

Mají vaši žáci čas i na něco jiného než jen na klavír?

Vůbec svým dětem nechci brát dětství – to zdůrazňuji. Vždycky mi velmi záleželo na tom, aby běhaly venku a měly zájmy zcela opačného rázu. Musejí mít i jiné zájmy, protože je klavír třeba neuživí. Teď jsem měla na jedné soutěži osm dětí, všechny se umístily, ale já vím, že profesionálně se klavíru budou věnovat třeba jen dva z nich. Ale na druhou stranu se naučí, že nic nemají zadarmo, že za vším musí být práce, zodpovědnost, a to se jim bude v životě hodit.

 

V jakých profesích končí vaše děti?

Jdou třeba na medicínu. Pro doktora je přece úžasná věc, když si po tom všem vypětí sedne ke klavíru a zahraje si.

Navíc má šikovné ruce.

To je přesně ono, hbité, šikovné, citlivé prsty, komu by se to hodilo víc než chirurgovi. Tomu já taky věřím.

Má hra na nástroj smysl i pro děti, které nejsou zvlášť muzikální, které nemají velký hudební talent?

Samozřejmě, že ano! Proměňuje jim to osobnost. Stávají se krásnějšími, to v jejich tvářích úplně jednoznačně vidím, obohatí je to a to obohacení se projevuje i navenek. Navíc je učíte i empatii. Vy s nimi hrajete čtyřruční hru a ony se učí vám v té hře naslouchat. I v životě budou muset umět hrát čtyřhru. Ať už v manželství, nebo v práci. Já jsem v manželství čtyřicet let, jsem šťastná a svého manžela stále miluju, to můžu říct úplně klidně.

 

Mezi vaše slavné žáky patří dnes jedenáctiletá Klára Gibišová, se kterou jste získaly různá ocenění…

… a pak jsem měla ještě výborného žáka Honzu Čmejlu, toho jsem měla snad sedm let, od malého kluka. Krásně se mu daří, to mám taky velkou radost. Honzík se klavíru věnovat určitě bude, jde za tím naplno a je vynikající. Měl v tom vždycky jasno, byl pracovitý a houževnatý. U Klárky je to jinak, ona má obrovský talent, ale je to jiná osobnost, živel. Hledá se a já si vůbec nejsem jistá, jaký to nakonec nabere směr. Uvidíme, kam se vydá. Ona miluje lidi, kontakt s obecenstvem.

Nepoznamená děti ten kontakt s obecenstvem, ten obrovský úspěch?

Obávám se, že ano. Ono to tak prostě přijde, je to souhra mnoha náhod. Dostanete zajímavé nabídky, tak do toho jdete naplno a snažíte se naplnit očekávání. No a jedna nabídka přinese druhou a vy zas chcete být dobře připraveni a odvést práci co nejlépe. Nese to s sebou ale určitá rizika.

 

Jak to zvládnout?

Záleží hodně na tom, jakou má dítě povahu, jaké je jeho okolí, zkrátka všechno dohromady. Já z nich rozhodně nedělám víc, než jsou. Říkám jim: Musíš na sobě pracovat. To, že se něco podařilo, ber tak, že jdeme dobrou cestou, ale přináší to další výzvy, bude se od tebe víc očekávat. Očekávání je totiž obrovský tlak, který si nikdo neumí představit.

 

Vzbuzovat vysoká očekávání musí být dlouhodobě skličující.

Je to tak, dítě se vyvíjí a vy nemůžete předem říct, jakou cestou půjde. Má období, kdy ho klavír baví víc, a období, kdy hrát z nějakého důvodu nechce vůbec. Je tolik okolností, které lidé zvenku nevidí. A pak vám někdo řekne: Vy to máte snadné, vy máte kolem sebe samé talentované žáky. A já mu na to odpovím, že kolem sebe vidím mnohem víc talentovaných žáků, kterým se jen nikdo dostatečně nevěnuje.