Mezi vedlejší škody pandemie patří i rozpadlé rodiny

Některým rodičům posloužil nouzový stav jako výmluva, proč nepředat děti bývalému partnerovi. Kde bylo domlouvání na péči problém už dřív, pandemie konflikty ještě vyhrotila. „Střídavka někdy připomíná zákopovou válku. Rodiče dítě po převzetí od expartnera rychle převlékají do ‚svého‘ oblečení, vozí na ‚své‘ kroužky a odmítají, aby dítě u sebe mělo mobil od toho druhého,“ popisuje rodinná advokátka Petra Andršová.

Jak se odráží rok trvající covidová situace v praxi rodinného advokáta? Přibyla vám práce, nebo naopak ubyla?

Pozoruju nárůst klientely, domácího násilí, agresivity a vyhrocenějších rozvodových situací. Klienti mě oslovují s tím, že už to dál nejde a chtějí se rozvést, že druhá/třetí karanténa byla poslední kapka. „Byli jsme spolu tři týdny doma, vylézali nám kostlivci ze skříní. Nebyli jsme schopni skloubit home office s online výukou, jen jsme se hádali. Už je to neúnosné, chceme jít od sebe.“ Tohle slýchám opakovaně. Partnerské krize eskalují, pandemie slouží jako katalyzátor. Průzkumy ukazují, že obvykle je největší nárůst žádostí o rozvod po Vánocích a letních prázdninách. Rodičům odpadnou pracovní povinnosti a najednou mají dva týdny strávit 24 hodin denně společně. A tehdy zjistí, že spolu nedokážou vycházet a pořád se hádají.

 

Z tohoto pohledu máme Vánoce kvůli covidu celý rok.

Ano. Panuje nejistota, nouzový stav se neustále prodlužuje, vláda dokola opakuje: „Čekají nás teď krizové týdny.“ Nikdo není schopen říct, kdy se situace vrátí do normálu, nevidíme světlo na konci tunelu. Pro rodiče – a ženy obzvlášť – je situace náročná, protože kromě svých zaměstnání se staly učitelkami, kuchařkami, uklízečkami a celodenními pečovatelkami. Napětí a nejistota se projevuje i ve vztazích.

 

Mezi kolaterální škody koronavirové epidemie tedy patří i rozpadlé rodiny?

Určitě, s tím souhlasím.

 

Přináší covidová situace nové problémy i do už rozvedených rodin?

Ano, nejčastěji řeším specifickou situaci kolem distanční výuky. Děti se učí doma, tudíž se doslovně neuplatňují soudní rozhodnutí o stycích s předávkami skrze školy. Někteří rodiče se nejsou schopni dohodnout na nových pravidlech. Ne všichni jsou ochotni druhému rodiči umožnit širší kontakt s dítětem, když se i druhý chce zapojit do online výuky. Přitom podle mě tato doba nahrává tomu zkusit si střídavku, aby si dítě zvyklo na plnění školních povinností v domácnostech obou rodičů. Střídavá péče na zkoušku má ale i své odpůrce. Tvrdí, že děti nejsou pokusní králíci. Vidím nicméně posun oproti loňskému březnu. Rodiče, kteří mají dítě v hlavní péči, vidí, že jim předání dítěte druhému rodiči může významně ulehčit, a řada z nich obrátila. Kde ale dochází k bránění kontaktu běžně, nouzový stav to ještě zhoršuje.

 

 

Funguje jako výmluva, proč dítě nepředat?

Bohužel, i s tím se setkávám. Bylo to nové i pro soudy. Musely se vypořádat s otázkami, jestli je nouzový stav a uzavření škol z hlediska rodinného práva změnou, která odůvodňuje odlišnou úpravu péče o dítě, nebo důvod, proč dítě druhému nepředat. Padají předchozí soudní rozhodnutí? Musí rodič předávat dítě druhému rodiči? Může se rodič dostat do jiného okresu pro dítě? Máme děti svěřovat k druhému rodiči na delší dobu?

 

Rozmlouváte klientovi kroky, které se vám lidsky nepozdávají – třeba použít nouzový stav jako důvod dítě nepředat? Nebo děláte to, co vám klient řekne?

Snažím se vystupovat jako advokát, který konflikt vnímá očima dětí a hájí jejich zájmy. Klient důvěřuje mému úsudku a zkušenostem, za to mě platí. Partner vás zklamal, podvedl, ublížil vám, už s ním nechcete nic mít. Ale pro vaše dítě je to pořád táta nebo máma, kterého milují. To je na rozvodech nejtěžší – skončit jako partneři, ale umět spolu dál vycházet jako rodiče. To, že někdo stojí jako partner za nic, neznamená, že je špatný rodič.

 

Poslední roky se mluví o trendu rozvodů z důvodu smyšleného domácího násilí a zneužívání, které má sloužit jako zbraň v „boji o děti“. Setkáváte se s tím?

Zastupuji oběti domácího násilí, nicméně jsem měla i klienty z něj obviněné, u kterých se ale neprokázalo. Typicky to jsou klienti, kteří byli vykázáni ze společné domácnosti v průběhu rozvodového řízení. Vykázání je podle mě velmi efektivní nástroj pro ochranu před domácím násilím. Zároveň je ale velice snadno zneužitelné. Už několikrát jsem měla případy, kdy jsme později prokázali, že vykázání bylo neoprávněné. V téměř všech se partneři, kteří spolu stále bydleli, zároveň soudili o děti. Údajná oběť vykázání zneužila, aby získala lepší pozice v rámci tzv. boje o děti v rámci opatrovnického řízení a vykázaného partnera z péče o děti vyloučila.

 

Děje se to často?

Ne, stává se to mimořádně, většina vykázání je oprávněná. Teď kvůli lockdownu ti dva spolu musí trávit ještě více času než jindy. Konflikty eskalují. Když vás z bytu vyvede policie, vidí to sousedi, okamžitě dostáváte nálepku kriminálníka, domácího a sexuálního násilníka, které se pak velice těžko zbavujete. I když máte v ruce soudní rozhodnutí prokazující, že se nic takového nestalo, v rozvodovém řízení se s tím neustále operuje: „On mě týral. Pokusil se mě znásilnit, byl vykázán.“ Stokrát zopakovaná lež se stává pravdou.

 

Sama ale říkáte, že s důkazy to je těžké, protože oběť je často jediným svědkem.

Právě proto to je velice těžké hodnotit. Z toho důvodu je pro mě jako rodinného advokáta nejdůležitější od sebe ty dva co nejrychleji dostat – aby se rozestěhovali, vypořádali majetek a nastavili péči o děti. Čím déle konflikt probíhá, tím menší je šance, že se rodiče budou schopni domluvit. Mým úkolem je klienty krotit, ne položit druhou stranu na lopatky a rodinu úplně rozvrátit.

 

 

Spousta lidí namítne, že přece není v zájmu advokáta konflikt ukončit, protože v ten okamžik přichází o klienta, a tedy o peníze.

Když to s klientem nemyslíte dobře a využíváte ho, vyjde to najevo. Měla jsem klientku, soudila se o péči o dceru v pubertálním věku, která se rozhodla odejít k otci. Matka byla důsledná – dohlížela na školní docházku, doučování z angličtiny a matiky, do osmi večer musela být dcera doma. Zkrátka vychovávala. Otec byl benevolentnější, dceři se u něj líbilo více. A před soudním řízením jí posílal vysoké částky kapesného. Měla u něj pohodu, nikdo ji nehonil, a tak se rozhodla k němu přestěhovat. Protože už byla náctiletá, soud se jí zeptal na názor, který v tomto věku už musí respektovat. A na tom jsou občas biti ti rodiče, kteří to s dětmi myslí dobře, jsou důslední a něco po nich vyžadují. Přitom to občas znamená, že se dítě zhorší ve škole nebo přejde z gymplu na učňák. Ale to se u soudu příliš neřeší.

 

Jak to s dcerou dopadlo?

Tehdy jsem klientku přesvědčila, ať ji nechá jít k otci, byla to předem prohraná bitva, emočně velmi vyhrocená. Byla to jediná klientka, která mi kdy vypověděla plnou moc pro narušení důvěry. Měla pocit, že jsem ji dohodu s otcem podepsat donutila. Jenže já jsem věděla, že čím víc jdete proti vůli dítěte, tím větší odpor v něm vyvoláváte a zapovídáte si k němu cestu. Dcera se nakonec po několika měsících vrátila k mámě a klientka mi pak poděkovala. Myslím, že v dlouhodobém horizontu vám smírčí přístup klienty přináší, protože ti bývalí to ocení a dají vám dobré reference.

 

Zmínila jste zájem dítěte. Jak a kdo ho určuje? Všichni o něm mluví, ale každý ho vidí jinak a mám pocit, že dítě se z toho občas úplně vytratí.

To jste vystihla přesně. Zastánci Cochemské praxe vám řeknou, že nejlepšími odborníky na zájem dítěte jsou jeho rodiče. S tím souhlasím. Vy jako rodič musíte vědět, jestli vaše dítě zvládne stěhování mezi dvěma domácnostmi, případně i střídání dvou školek atd. Jenže ve chvíli, kdy jdou rodiče od sebe, mají mezi sebou problém, začnou pod rouškou zájmu dítěte prosazovat své zájmy. To je lehce zneužitelný pojem. Nikde není definován. Jen je řečeno, že je třeba ho posuzovat individuálně v každém jednotlivém případě.

 

Říkáte, že když u soudu zastupujete rodiče, jednáte v zájmu jeho dítěte. Jak ho tedy zjišťujete vy?

Vycházím z toho, že v jeho zájmu je péče obou rodičů. Jinak druhého rodiče rozvodem ztrácí. Nesouhlasím s modelem, kdy je dítě v péči druhého rodiče jen na jeden víkend za dva týdny. To dříve bylo bráno za „běžnou formu styku“. To ale, většinou z otce, dělá víkendového, ne plnohodnotného rodiče.

 

Vidíte, já si zase říkám, jaké štěstí, že když se rozváděli moji rodiče, střídavka nebyla. Pro mě i ty dva víkendy v měsíci s macechou byly opravdu za trest. Přitom dnes by soud rozhodl o střídavé péči v „mém zájmu“.

Je to těžké. Sama nevím, jestli jsem střídavé péče zastáncem, nebo odpůrcem. Je to jediný model, který zajistí stejnou péči obou rodičů. Otázkou ovšem je, jestli má přednost právo rodičů na stejný podíl výchovy, nebo právo dítěte na spokojené dětství. Protože ne pro každé dítě je střídavka vhodná.

 

Je střídavá péče dnes nejčastějším modelem péče o děti?

Je to model protežovaný především ze strany Ústavního soudu a odvolacích instancí. Soudy bohužel rozhodují o střídavé péči i tam, kde to podle mě naprosto nereflektuje zájem dítěte. A naopak jsou případy, kdy by střídavka byla pro dítě ideální, ale rozhodnuto o ní není. Jeden z rodičů dělá neuvěřitelné peklo a všemožně dítěti brání být spokojené i u druhého rodiče.

 

Jak se pozná, pro které dítě je vhodná a pro které ne?

Z praxe vidím, že je vhodná, když jsou rodiče schopni spolu komunikovat. Už se smířili s tím, že jejich partnerství je minulost, a řeší spolu už jen péči o dítě. Pro některé rodiče je ale nepředstavitelný problém se při předávání dítěte pozdravit a předat si základní informace třeba o tom, že je dítě nemocné nebo co se dělo ve školce. I takoví rodiče střídavku mají. Ústavní soud totiž rozhodl, že na překážku střídavé péči není, že spolu rodiče nejsou schopni komunikovat.

 

Vy si to evidentně nemyslíte.

Protože to vidím dennodenně v praxi. Střídavka pak vypadá jako zákopová válka. Rodiče se ani nepozdraví, ještě v autě děti převlékají do svého oblečení, aby nebylo v oblečení od ex. Dítě má dvoje zimní boty, zimní bundy, dvě školní aktovky, dva penály a rodiče si ho přehazují jako horký brambor. Tak si hlídají můj a tvůj týden, že v „mém týdnu chodí dítě na mé kroužky a ty si ho ve svém týdnu voď na svoje“. Z takových dětí pak vyrůstají sociopati, neurotici a labilní osobnosti.

 

Některé děti prý mají mobil jen jeden týden ze dvou a nemohou pak zavolat druhému rodiči.

Ano, nebo mají dva mobily se dvěma čísly. A některé děti se druhému rodiči bojí říct, co v minulém týdnu dělaly, aby si ho nerozzlobily nebo nezradily toho prvního. Jiné se v tom naučí časem velice dobře chodit, začnou být vychytralé. Využívají toho, že spolu rodiče nekomunikují. Nebo říkají, co chcete slyšet, a profitují z vaší zloby vůči bývalému partnerovi.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama