Černý humor? My jsme vlastně byli strašně hodní

Proč vlastně Sorry před třiceti roky vzniklo?

Protože tady takový časopis nebyl. Sice ještě vycházel Dikobraz a potom nějakou dobu i Podvobraz. Josef Kobra Kučera taky začal vydávat týdeník KUK, který byl spojený s Českou unií karikaturistů, a rozjel i měsíčník ŠKRT. Ale protože patřil ke generaci šedesátek, bylo to dost zaseklý někde v minulosti. Výběrem autorů i zlomem. U KUKu to zase bylo vymyšlený tak, že tam mohli vydávat všichni členové unie karikaturistů. Což je sice super nápad, ale je to zároveň i blbý, protože nemůžeš někoho odmítnout a udělat dobrý výběr.

 

Ty jsi tam ale taky působil, pokud se nepletu.

Jo, to jo. Já jsem se tam tehdy nějak vnutil a dělal jsem tam redaktora. Ale když potom už nebyly peníze na honoráře, postupně to skomíralo. Odešla i největší esa, jako byl třeba Vladimír Jiránek. No a my jsme se tehdy dali dohromady s Michalem Hrdým a začali po hospodách dělat KUK trochu pirátsky.

 

To muselo být zajímavé.

Bylo to fajn. S Michalem jsme si nabrali špígly, obrázky a pravítko, které se dřív používalo k lámání časopisů. Výběr jsme měli, řekl bych, hodně přísnej. Ale hlavně když nám vyšlo místo, tak jsme to nepřelomili, ale rovnou v hospodě dokreslili. Se zlomem jsme se moc nemazali.

 

A název Sorry vznikl jak?

Počkej, to ještě není celý.

 

Aha, pardon.

My jsme samozřejmě nebyli s Michalem Hrdým sami. Vlastně se postupně vytvořila taková partička rebelantů, pokud se to tak dá říct. Do Škrtu nosili Záškrt — Fámyzdat Fefík a spol. A já s nimi začal chodit na pivo. Domluvil jsem pak s nějakou buchtou výstavu v Blansku, kam jsme se vypravili všichni. Probrali jsme tam všechny možný nápady, chtěli jsme prostě začít dělat něco, co tu ještě nebylo. Hrozně jsme se přitom zrubali burčákem. A pak v Praze kluci z Fámyzdatu, kteří tehdy dělali sporťáky ve Večerce (deník Večerní Praha, pozn. red.) u Fidelise Schlée, řekli, že za ním zajdou a ten nový časák s ním domluví. No a on řekl, že jo, že to bere.

 

A ten název?

Fíďovi se líbilo všechno, jenom ne název. Řekl, že Prdel je neprodejný titul. Takže jsme se zase vrátili do hospody a do noci hledali nový název. Furt jsme byli upnutý na Prdel, takže jsme se točili kolem svěračů a dalších podobných kokotin. A mě pak napadlo, že chceme být trochu jako francouzské Hara Kiri, který mi půjčil Jiránek (z HK vzniklo později Charlie Hebdo, pozn. red.). V Německu zase vycházel Pardon a od toho byl jednoduchý skok k Sorry. Petr Urban se nechtěl Prdele vzdát, tak rovnou vymyslel akronym Pravá demokratická legrace, takže zůstala alespoň v nadtitulu časopisu.

 

Dost punkové období…

To jo. Ale na druhou stranu jsme měli zázemí v profesionálním vydavatelství a měli jistotu, že se časopis vytiskne. Taky jsme ale měli jistotu, že asi nedostaneme nikdy žádný prachy. Ale to nebyl ani motiv, proč jsme do toho šli, prostě jsme to chtěli dělat. Nicméně Fidelis nám asi po půl roce něco platit začal.

 

Mladí a neklidní

Říkal jsi, že inspiraci pro název jste našli u francouzského Hara Kiri. Kde jste hledali inspiraci, co bude Sorry tvořit? Rovnou jste si řekli, že budete dělat tvrdý černý humor?

To ne. Takhle jsme si to nikdy neřekli. Ono to ale souviselo s tím, o čem jsem už mluvil. Nic jako Sorry v Československu v té době nebylo a my chtěli dělat něco jiného. Tenkrát jsme asi byli progresivní, ale dneska by to řada lidí považovala za nudné. Taky je to třicet let a kontext byl jiný.

 

Takže jak to vznikalo?

Byli jsme mladí a neklidní, zkoušeli kdeco, parodovali reklamy, nic nám nebylo svatý. Jeden z důvodů, proč Sorry vzniklo, byl Michalův vtip, který souvisel s hladovkářem Marečkem (známý hladovkář z 90. let, pozn. red.). Detaily si ale už nepamatuju. No a já měl vtip, kde kluk stojí u dveří rodičů cizí holky a říká: „Dobrý den, přišel jsem vás požádat o kundu vaší dcery.“ S Michalem jsme ty vtipy donesli do redakcí tehdy fungujících časopisů. Oni se smáli, ale říkali, že to nemůžou otisknout. A i proto vzniklo Sorry. Ale nebylo to, že jsme chtěli být drsní za každou cenu. My jsme vlastně byli strašně hodní.

 

Z té otázky mi neutečeš. Skutečně jste nezkoušeli, kam až se dá zajít?

Fakt ne. Nám přišly ty věci docela normální. Na Facebooku je teď skupina s obrázky Míši Hrdého a mně ty věci vlastně nepřipadají ani moc vtipný, protože takhle jsme prostě mezi sebou komunikovali. Navíc si myslím, že náš humor nebyl brutálně černý. Ale je fakt, že třeba Karel Vrána (novinář, který nyní pracuje v pořadu Reportéři ČT, pozn. red.) měl hodně tvrdý věci typu „zimmerfrei Lidice“ a podobně.

 

Vzpomeneš si, že jste něco zamítli?

Pokud něco neprošlo, tak to bylo kvůli tomu, že to bylo moc blbý. Jinak my jsme se kvůli časopisu tenkrát scházeli hodně často. Nebyli jsme víceméně ženatí, neměli jsme moc dětí, ještě se nerozjelo podnikání jednotlivých lidí. S Fefíkem jsme se viděli denně. Mívali jsme pravidelný schůzky v Karlíně, nejdřív v hospodě Riva a pak jsme se přesunuli k Vovsům do galerie Mimo, kde se všechny obrázky hodily na stůl, obešlo se kolečko a nějak se to vybralo. Taky se stávalo, že jsme něco i rovnou dokreslili, jak jsem říkal. Občas jsme měli soustředění, pařili celý víkend a přitom vymýšleli věci. Třeba nový ksicht časopisu. To jsme ještě nevěděli, že se říká layout!

 

Sorry nyní dál vychází, ale mělo víc než roční přestávku, když ho Fidelis Schlée na konci roku 2013 přestal tisknout. Pak bylo jen na internetu. Proč?

Sorry, jak říkáš, pořád existuje. Ale myslím, že už není tím, čím bylo a chtělo být. Jinak těch důvodů, proč to před lety zkolabovalo, bylo víc. Velkou roli hrálo vyhoření. A také to, že umřel Míša Hrdý, který byl geniální a pořád to tlačil dopředu. Pak Fidelis celý vydavatelství včetně Sorry prodal. Už nevím, kdo to koupil, ale šlo to zugrunt. Já to ale už tehdy moc nesledoval, byl jsem už na venkově (na Šluknovsku – pozn. red.) a několikrát jsem se s klukama, který to vedli, i pohádal.

 

Důvod?

No, bylo to takový zvláštní. Kluci se sice sešli, ale obrázky tam spíš naházeli vidlema. Potom se stalo, že jeden obrázek vyšel v jednom čísle dvakrát, a pak dokonce i třikrát. To už je takový hodně neprofesionální. Byl tam trochu mus a ne chuť a radost.

 

Takže současné Sorry už nesleduješ?

Z profesionálního zájmu občas kouknu, obrázky jsou někdy asi v pohodě, ale to, co dělalo ten časopis, alespoň pro mě, zajímavým, bylo to, že prezentoval názor. A teď už je to opravdu jenom prdel. A to mě zase tak nebere, přeci jenom jsem už dědoušek.

 

Myslíš, že některé věci z 90. let by dnes už nemohly vzniknout? Třeba u České sody se říká, že by ji nikdo nepovolil…

Je to jiný. Doba je jiná. Technologie jsou jiné. Tenkrát, když bylo něco v trafice, tak už to mělo svou váhu, a když to bylo v televizi, tak teprv! Na jednu stranu existuje spousta kanálů a možností, což je super. Na druhou ale chybí dramaturgové a editoři, kteří tu tvorbu korigují, a se kterými můžeš třeba nesouhlasit a vymezit se proti nim, což samo o sobě je skvělý, protože to ten výsledek kultivuje.

 

Nesnáším je všechny

Jak se dneska vlastně uživí kreslíř na volné noze?

Já jsem sice na volný noze, ale zároveň jsem naštěstí kmenový autor Reflexu. Už je to skoro třicet let, takže oni už asi nevědí, jak by se mě zbavili (smích). Myslím, že si mě drží, protože možná už nejsem tak strašně vtipnej, ale jsem rychlej. Tím, že jsem dělal v novinách, vím, že nesmí nikde vyjít prázdné místo. Když třeba nemají fotku, tak mi zavolají a já jim něco rychle nakreslím.

 

A někdo jiný se kresbou uživí?

Noviny zrušily sobotní stránky s kresleným humorem už dávno. V Respektu je ještě Pavel Reisenauer, v Právu Mirek Kemel. Mirka Bartáka tiskne a živí švýcarský Nebelspalter a Jirka Slíva je taky pořád aktivní. Jinak moc nevím. Ale zase jsou kreslíři na netu. Třeba ve Šťastném pondělí na Seznamu, tam toho nakreslí fakt hodně. To je strašná dřina, myslím.

 

Do Reflexu často kreslíš politiky, máš jich hodně i v knížce, kterou jsi vydal před rokem. Máš nějakého oblíbence?

Ne, já je jenom nesnáším všechny (smích). Ale já nejsem ten, kdo by kreslil moc ksichty. To uměl Jiránek, který měl tu zkratku geniální. To já neumím. Pořád kreslím panáky s frňákama. Jsou stejní. Když je to holka, má dlouhý vlasy a prsa. Obličeje nakreslím, když to vyžaduje ta věta, která u obrázku je.

 

Pokud si pamatuju, tak jsi bydlel v Praze. Proč ses přestěhoval na Šluknovsko?

Byl jsem v Praze asi patnáct let, ale potom se stalo, že jsme chtěli vyměnit jeden velký byt za dva menší. Bylo to všechno domluvené rukoudáním, ale když jsme jeden ten byt opravili, tak si to majitel rozmyslel. Takže my jsme se odstěhovali do Leopoldky, což je součást Velkého Šenova, kde bydleli moji rodiče. Původně to bylo jen na půl roku a už je to skoro třicet let.

 

Provozuješ několik webů, které mapují dění nejen na Šluknovsku. To vzniklo jak?

Ty weby vznikly proto, abych přestal pít. Kreslení vtipů mi zabere asi tak pět minut týdně a pak jsem se nudil a pil rum! Takže jsem založil vybezek.eu a psal takový vlastivědný pindy. Pak ale v roce 2011 začaly ty slavné sociální bouře na Šluknovsku a kromě toho, že jsem dělal horského vůdce kolegům žurnalistům z Prahy, začal jsem o tom taky trochu seriózně psát. Přeci jenom jsem měl tu místní znalost. A to místní psaní mi zůstalo, i když jsem ho později trochu rozšířil, protože tady to objedeš dvakrát a už je to trochu moc nuda. Takže jsem si přidal Ústí, Liberec, Českou Lípu a třeba i Drážďany. A pak jsem si začal kupovat domény. Třeba kurvafix.cz, tam občas něco dám, ale nemám úplně čas, protože objíždím města, o kterých jsem mluvil. Ale koupil jsem třeba i doménu luxusniživot.cz! A to je jediná luxusní věc, kterou mám.

 

Nevadí ti, že jsi odříznutý od života ve městě?

Měl jsem takový cukání, že bych třeba měl být někde jinde, než mi došlo, že jsem v celým lese u potoka se psem úplně sám, svítí sluníčko a nic mi nechybí. A i když jsou u nás momentálně lesy úplně v hajzlu a je to spíš k pláči, do města se mi nechce. Planiny zarostou, to je vidět už teď, když jaro vybouchne a není k zastavení. A když to nemůžu vydržet, skočím do Drážďan na kafe nebo do ústeckýho Činoheráku na divadlo. A pak se pokorně vrátím.