Statistiky sebevražd v covidovém roce překvapily odborníky

Český statistický úřad vydal v prosinci statistiku počtu sebevražd – překvapila vás nová data?

Velmi. Když si srovnáte posledních sledovaných pět let, tedy 2016 až 2020, a předchozích pět let, zjistíte, že počet sebevražd klesl v průměru o 244 ročně. Trend tak stále klesá už padesát let. V letech 1966 až 1970 spáchalo každý rok sebevraždu v průměru kolem 1 400 lidí. A i když se počet zvedl oproti roku 2019 o 33 případů, je to stále druhý nejlepší rok, co se týče počtu sebevražd v historii republiky. A to nikdo nečekal, všichni jsme se obávali, že se ten zátěžový rok odrazí nejen počtem pacientů s psychickými problémy, ale také počtem sebevražd. To se naštěstí neukázalo.

Čím si to vysvětlujete?

Na to zatím nikdo nemá interpretaci. Maďarský psychiatr Zoltán Rihmer, který se fenoménem sebevražednosti dlouhodobě zabývá, publikoval zajímavou práci, v níž porovnával počet sebevražd s různými faktory, například s rozvodovostí, nezaměstnaností či množstvím předepisovaných antidepresiv. A ukázalo se mu, že nejvyšší míra korelace počtu sebevražd je s množstvím předepsaných antidepresiv. Čím více se daný rok předepsalo antidepresiv, tím méně lidí spáchalo sebevraždu. Je to ale samozřejmě jen jeden úhel pohledu, velkou roli hraje také politická situace, protože počet sebevražd roste v době politických změn, ale také v době ekonomických krizí.

Je možné, že je to jen klid před bouří? Že v době, kdy bojujeme a musíme se starat o druhé, zmobilizujeme psychické síly, které nás ale po krizi opustí?

Může to tak být. Statistiky ukazují, že například v období války klesá počet sebevražd. Naopak v letech těsně po jejím skončení jejich počet prudce narůstá. Možná je to i takový fenomén doby. Pak je ale důležité takové případy včas podchytit a případné psychické poruchy korigovat antidepresivy. Uvidíme také, jak se projeví vzrůstající inflace, ekonomické problémy a další věci.

Nápor na psychiatrické ambulance

A naopak: Nemohla paradoxně řadě lidem s psychickými problémy ta nucená covidová izolace pomoci?

To určitě ano. Omezení sociálních kontaktů u řady lidí snížilo stresovou zátěž. Ve své ambulanci mám spoustu pacientů, kteří uvádějí, že je jim v tomto covidovém období lépe než předtím, protože můžou cestovat tramvají, která není narvaná, můžou chodit po městě, které není přeplněné turisty, a nemusí každý den koukat na šéfa, který na ně křičí. Když jsme s kolegou Radkem Ptáčkem provedli průzkum a s pomocí agentury STEM oslovili 1 050 náhodně vybraných osob s otázkami na dopad pandemie na jejich život, ukázalo se, že lidé často nezaznamenali vůbec žádnou změnu v oblasti práce, vztahů či situace v rodině. A zhruba dvacet procent uvedlo, že se jejich situace zlepšila. Nic není jednobarevné. Zároveň však máme statistiky například z linek domácího násilí, kterým se zvyšují počty volajících, nebo zvýšený nápor na psychiatrické ambulance.

Může za to covid?

Covid jen zdůraznil dlouhodobé problémy v oblasti psychiatrické péče, a to je dlouhodobě vysoká přetíženost psychiatrických ambulancí. Za posledních deset let narostl počet pacientů téměř o 80 procent. V necelé tisícovce ambulancí ošetříme v současnosti 640 tisíc lidí ročně, přičemž ti lidé přicházejí opakovaně. To je ohromný počet vyšetření. A zatímco počet pacientů se zvyšuje výrazně, počet psychiatrů se nijak zásadně nezvýšil. Jednoduchou matematikou tak vychází, že máme na jednoho pacienta daleko kratší dobu. V některých oblastech republiky musejí pacienti mnohdy na ošetření čekat i tři měsíce, což je úplně nemyslitelné.

Týkají se stejné problémy i dětských pacientů?