Statistiky sebevražd v covidovém roce překvapily odborníky

Psychiatrické ordinace jsou přetížené, mnohde se čeká na termín i tři měsíce. Pandemie narušila životy každého z nás a prověřila naše fyzické i psychické síly. Přesto byl loňský rok, co se týče počtu sebevražd, druhý nejpozitivnější od konce devatenáctého století. Svůj život se rozhodlo dobrovolně ukončit 1 224 lidí. „To nikdo nečekal, všichni jsme se obávali, že se ten zátěžový rok odrazí na výrazném zvýšení jejich počtu,“ říká Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Český statistický úřad vydal v prosinci statistiku počtu sebevražd – překvapila vás nová data?

Velmi. Když si srovnáte posledních sledovaných pět let, tedy 2016 až 2020, a předchozích pět let, zjistíte, že počet sebevražd klesl v průměru o 244 ročně. Trend tak stále klesá už padesát let. V letech 1966 až 1970 spáchalo každý rok sebevraždu v průměru kolem 1 400 lidí. A i když se počet zvedl oproti roku 2019 o 33 případů, je to stále druhý nejlepší rok, co se týče počtu sebevražd v historii republiky. A to nikdo nečekal, všichni jsme se obávali, že se ten zátěžový rok odrazí nejen počtem pacientů s psychickými problémy, ale také počtem sebevražd. To se naštěstí neukázalo.

 

Čím si to vysvětlujete?

Na to zatím nikdo nemá interpretaci. Maďarský psychiatr Zoltán Rihmer, který se fenoménem sebevražednosti dlouhodobě zabývá, publikoval zajímavou práci, v níž porovnával počet sebevražd s různými faktory, například s rozvodovostí, nezaměstnaností či množstvím předepisovaných antidepresiv. A ukázalo se mu, že nejvyšší míra korelace počtu sebevražd je s množstvím předepsaných antidepresiv. Čím více se daný rok předepsalo antidepresiv, tím méně lidí spáchalo sebevraždu. Je to ale samozřejmě jen jeden úhel pohledu, velkou roli hraje také politická situace, protože počet sebevražd roste v době politických změn, ale také v době ekonomických krizí.

 

Je možné, že je to jen klid před bouří? Že v době, kdy bojujeme a musíme se starat o druhé, zmobilizujeme psychické síly, které nás ale po krizi opustí?

Může to tak být. Statistiky ukazují, že například v období války klesá počet sebevražd. Naopak v letech těsně po jejím skončení jejich počet prudce narůstá. Možná je to i takový fenomén doby. Pak je ale důležité takové případy včas podchytit a případné psychické poruchy korigovat antidepresivy. Uvidíme také, jak se projeví vzrůstající inflace, ekonomické problémy a další věci.

 

 

Nápor na psychiatrické ambulance

A naopak: Nemohla paradoxně řadě lidem s psychickými problémy ta nucená covidová izolace pomoci?

To určitě ano. Omezení sociálních kontaktů u řady lidí snížilo stresovou zátěž. Ve své ambulanci mám spoustu pacientů, kteří uvádějí, že je jim v tomto covidovém období lépe než předtím, protože můžou cestovat tramvají, která není narvaná, můžou chodit po městě, které není přeplněné turisty, a nemusí každý den koukat na šéfa, který na ně křičí. Když jsme s kolegou Radkem Ptáčkem provedli průzkum a s pomocí agentury STEM oslovili 1 050 náhodně vybraných osob s otázkami na dopad pandemie na jejich život, ukázalo se, že lidé často nezaznamenali vůbec žádnou změnu v oblasti práce, vztahů či situace v rodině. A zhruba dvacet procent uvedlo, že se jejich situace zlepšila. Nic není jednobarevné. Zároveň však máme statistiky například z linek domácího násilí, kterým se zvyšují počty volajících, nebo zvýšený nápor na psychiatrické ambulance.

 

Může za to covid?

Covid jen zdůraznil dlouhodobé problémy v oblasti psychiatrické péče, a to je dlouhodobě vysoká přetíženost psychiatrických ambulancí. Za posledních deset let narostl počet pacientů téměř o 80 procent. V necelé tisícovce ambulancí ošetříme v současnosti 640 tisíc lidí ročně, přičemž ti lidé přicházejí opakovaně. To je ohromný počet vyšetření. A zatímco počet pacientů se zvyšuje výrazně, počet psychiatrů se nijak zásadně nezvýšil. Jednoduchou matematikou tak vychází, že máme na jednoho pacienta daleko kratší dobu. V některých oblastech republiky musejí pacienti mnohdy na ošetření čekat i tři měsíce, což je úplně nemyslitelné.

 

Týkají se stejné problémy i dětských pacientů?

Dokonce větší. Dětských psychiatrů je ještě daleko méně. Celý rok nám tak volají a píší lidé, u jejichž dětí se objevily příznaky psychických poruch, a snaží se zařídit, aby se dostali na vyšetření co nejrychleji. My jsme dokonce jako psychiatrická společnost v oblasti dětské psychiatrie sáhli k tomu, že jsme do kompetencí lékařů pro dospělé, které byly nyní schváleny ministerstvem zdravotnictví, zařadili, že můžou akutně ošetřovat i pacienty od patnácti let. To pedopsychiatrům částečně uleví, ale definitivní řešení to není.

 

Jaké diagnózy se objevují kvůli covidu nejčastěji?

Největší počet pacientů je ze spektra úzkostně-depresivních poruch. Většinou to tak naštěstí nejsou pacienti s těžkými duševními chorobami, ale ty mírnější formy.

 

 

U dětí je to stejné?

Vlastně ano. Úzkosti a depresivní stavy. S čím jsem se nikdy nesetkával tak často jako nyní, jsou obsedantně kompulzivní úzkostné poruchy. Jeden chlapec například myl celou domácnost, protože se bál špíny a infekce. Dělal to celý den a nebyl schopný se věnovat ničemu jinému, zažíval velmi silnou míru úzkosti. Medikací se to pak podařilo naštěstí rychle vyřešit.

 

Můžeme podobným případům zabránit? Jsou na vině rodiče?

Rodiče se můžou spolupodílet, už životním stylem, jaký dětem předávají. Ať už v dobrém, či ve zlém. Pokud oni jsou sami ve stresu, přenášejí ho i na děti. To je jednoznačně prokázáno z řady studií. Na děti ale také výrazně působí nedostatek sociálního kontaktu, na který byly zvyklé. Vyvíjející se mozek prostě potřebuje kontakt s jinými mozky a vrstevníky. U nás doma to sice v době lockdownu vypadalo jako ve škole, protože mám tři děti, ale ne každý má sourozence a ne každý má větší rodinu, se kterou se schází. Jsou tak děti, které byly úplně izolovány, rodiče v práci. A i když je maminka s dítětem doma, a přitom musí vydělávat peníze, které potřebuje na elektřinu, tak je to prostě zdroj stresu, který se v rodině projeví. Rodina je uzavřený systém, který rezonuje.

 

Děti jsou jako houby

Myslela jsem spíš na to, že se někdy neudržíme a před dětmi mluvíme o obětech, o opatřeních a podobně…

To je také jedna z věcí. Ale s tím se dá poměrně lehce pracovat. Když naopak rodiče dají dětem rámec situace, můžou ovlivnit vnímání celého kontextu. Pokud sedí doma v respirátorech, mají na rukou rukavice a bojí se otevřít okno, aby tam nevnikl koronavirus, tak to je samozřejmě zdroj úzkosti, který se přenáší i na děti. Děti jsou jako houby, které nasávají chování rodičů a odečítají si, jak by se měly chovat ke světu. Rodiče jsou pro ně vzor. Existuje spousta studií, které ukazují, že děti neléčených depresivních matek mají daleko větší pravděpodobnost projevení se psychických potíží než děti matek, které se s depresí léčí.

 

Co má ale dělat rodič, který u dětí vidí problém, ale lékař jej přijme až za tři měsíce?

První instancí je stejně jako u dospěláků praktický lékař pro děti a dorost. Sice to není psychiatr, ale má zkušenost s populací, dokáže poradit v základních oblastech a případně zasáhnout první volbou léčby či doporučením. A když by lékař viděl, že je stav závažný, jistě by neváhal a dojednal hospitalizaci. Jeho doporučení je pak určitě intenzivnější, než když se objednáte přes telefon do ambulance. A pokud je stav dítěte vážný, mluví například o sebevraždě, tak samozřejmě sednout do sanitky a jet do nejbližšího zdravotnického zařízení.

 

Proč v posledních deseti letech tak výrazně narostl počet pacientů? Přestávají být psychiatrická onemocnění takovým stigmatem?

Částečně ano, lidé jsou více ochotní k nám přijít. A samozřejmě se na tom podílí i relativní nedostatek prvostupňové psychoterapie nebo vyšetření klinických psychologů. S jejich pomocí by řada lidí psychiatra vyhledat nemusela a například zmíněnou úzkost by mohli dokázat podchytit už v zárodku. A v poslední době se na tom podílí také přetížení praktických lékařů, kteří jsou našimi vydatnými pomocníky. O čemž svědčí to, že píší polovinu antidepresiv v republice.

 

Je to dobře?

Určitě ano. Je to celosvětový trend, který má sice v některých zemích daleko propracovanější systém, ale u nás také funguje. V 80., 90. letech minulého století čelil svět relativně vysokému nárůstu počtu sebevražd. Zjistilo se, že počty sebevražd souvisí s tím, kolik pacientů trpí depresí, a ukázalo se, že téměř padesát procent lidí, kteří si sáhli na život, zrovna prožívalo neléčenou depresivní epizodu. Dánové udělali na švédském ostrově Gotland studii. Poučili praktické lékaře, jak detekovat příznaky deprese a včas nasadit antidepresiva. Tím na tom ostrově stáhli počet sebevražd na nulu. Má to tedy smysl a praktiční lékaři často znají celou rodinu, znají její sociální poměry, medicínskou historii a dokážou tak i v oblasti duševního zdraví navázat kontakt mnohem lépe.

 

Nezůstávat sám

Přesto neměl by antidepresiva předepisovat specialista?

Farmaceutický průmysl už léta dodává relativně velmi dobře účinné a velmi dobře snášené léčivé přípravky, které lze použít v základní linii léčby. A přínos rychlého zásahu je neoddiskutovatelný. Ale samozřejmě bychom byli rádi, kdyby se daleko šířeji využívala psychoterapie. Problémem je zde však její dostupnost. V době covidu Všeobecná zdravotní pojišťovna vnímala tuto potřebu a vytvořila mimořádný program nabídky psychosociální pomoci a využít i odborníky, kteří nemají smlouvu se zdravotní pojišťovnou.

 

Asi to není v popisu práce přímo psychiatra, ale co dělat, abychom se k vám vůbec nemuseli objednávat?

Budete se divit, ale je. I na to existuje řada studií a my o tom mluvíme s pacienty. I když jsme v současné době často nuceni k izolaci, neměli bychom zůstávat sami. S použitím ochranných prostředků a respektováním hygienických opatření bychom měli zůstávat v kontaktu s ostatními lidmi. Důležité je také dělat něco pro své zdraví fyzické i duševní. Například pohyb působí výrazně proti depresím. Nezanedbávat stravu, jíst zdravě a stejně, jako to dělali už naši předci v době zimních měsíců, jíst ryby a třeba ořechy, které obsahují důležité látky pro mozek. A co se nyní často děje, neodkládat léčbu svých fyzických nemocí. Pokud se totiž neléčí, vede to nejen ke komplikacím fyzickým, ale negativně se to může podepsat i na zdraví duševním.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama