Moravec: Nagano bylo extrémně výjimečné, Růža nás stmelil

Čeští hokejisti do 20 let nedávno znovu vyzdvihli Česko, ale světový šampionát nevyhráli, skončili druzí. Co chybělo?

Vy novináři máte rádi, když se říká „takové to pověstné štěstíčko“. Takže trochu toho štěstíčka. Ve skutečnosti si ale myslím, že jsme hráli velmi dobře. Rozhodují detaily, drobnosti. Nám se puk odrazil od plexiskla těsně před tím, než jsme dostali gól, a nebyli jsme schopni toho využít. Kanaďani naše zaváhání proměnili. Nemyslím, že by to bylo o štěstíčku.

 

Je to příslib, že by se český hokej zase mohl vracet na světové výsluní?

To je ošemetná otázka. Jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. A to je přesně tenhle případ. V roce 2014 přivezl tým do osmnácti let stříbro ze světového šampionátu a my se tu začali plácat po ramenou, že už to děláme dobře. Ale pak nic. Teď, v roce 2023, je to stříbrná medaile pro dvacítku – a já doufám, že si spíš řekneme, jak pracovat víc a efektivněji. Na svazu máme kapacity, které by to měly zvládat.

 

Co nejvíc chybí podle vás?

Já se snažím kluky rozvíjet a posouvat. Když zesílí a zrychlí a začnou zvládat těžké zápasy, je to pro mě náznak, že se opravdu posunuli. Když má trenér v týmu velkou fluktuaci hráčů, myslím, že je neposouvá, ale jen „ohrává“. Využívá, možná až zneužívá. Hráči to zrovna jde, tak je pořád na ledě. Pak mu něco jít přestane – a už je to špatně, nehraje. Přitom důvodů, proč mu to zrovna nejde, může být v dospívajícím věku spousta. Kluk může mít problémy doma, ve škole, může se trápit kvůli dívce, je toho hodně.

 

I tak, je stříbro z mistrovství světa pro hráče do dvaceti let jejich „malé Nagano“?

Nerad bych to srovnával. Nagano bylo extrémně výjimečné, povedlo se úplně celé. Věřili jsme si, šli jsme spolu naproti. Pro tyhle mladé kluky je stříbro z mistrovství světa odrazovým můstkem a vstupenkou do profesionálního sportu. Teď musí zabrat, ještě víc pracovat. Dostanou se do velkého trychtýře, kde už to není jenom o dvou třech ročnících. Žádné fňukání, že mě něco bolí.

 

Nagano nám připomínají hlavně novináři

Dobrá, a co tedy vaše Nagano? Letos je to pětadvacet let. Pořád vzpomínáte?
Vy novináři pořád vzpomínáte. Vždycky mi to někdo z vás připomene. Bylo to samozřejmě skvělé, ale z historie se žít nedá. Spíš je důležité analyzovat, proč to tak bylo.

 

Datum 22. února tedy pro vás není speciální den?

Vůbec, já ani přesně nevím, kdy to bylo. Až teď jste mi to připomněla.

 

Jste v kontaktu se zbytkem týmu?

Sem tam se potkáváme, ale jsme rozhození po celém světě. Vidím se s Jardou Špačkem, Dominikem Haškem, s těmi, co jsou tady. Ale není to tak, že bychom se sešli každý rok v hospodě na pivo a říkali si, jak jsme byli dobří.

 

Jaký nejsilnější moment jste si vy osobně z Nagana odnesl?

Že jsem udělal kličku na Wayna Gretzkého a ujel jsem mu.

 

Někdejší trenér Ivan Hlinka do sestavy národního týmu nakombinoval hráče z NHL a Evropy. Kolik svých spoluhráčů jste znal, než jste vyjeli na led?

Skoro všechny. Snad jediný, koho jsem vůbec neznal, byl Petr Svoboda. Jinak jsme se všichni tak nějak potkávali.

 

Vy jste byl v týmu jedním z mála hráčů z české ligy. Nebral jste to jako handicap proti hráčům z NHL, kterých byla většina?

Vůbec ne. Mezi naší tehdejší ligou a NHL nebyl tak velký výkonnostní rozdíl. Naše liga byla velmi kvalitní. Neměli jsme problém taktický, rychlostní, fyzický, bruslařský. Všechno jsme stíhali.

 

Pacient Růža, dlouhý let a velká žízeň

Pamatujete si ještě na nějaká slova, která k vám pronesl kapitán Vladimír Růžička?

To si nevzpomínám. Růža je svým způsobem pacient, Venca Šašek (legendární masér reprezentačního týmu – pozn. red.) to vždycky odnášel, když mu Růža říkal: Venco, zatop, je tu zima teplo, ježíšmarjá netop tolik, je tady teplo. Růža je trochu zvláštní patron, ale vždycky je nabitý energií. To on nás stmelil, dokázal propojit kluky od nás s těmi z NHL, to byl majstrštyk.

 

Na začátku turnaje se českému týmu nedostávalo příliš pozornosti. Byla to pro vás výhoda, že jste nebyli pod tak velkým tlakem?

To nedovedu posoudit. Samozřejmě že světová média viděla hlavně Kanadu a Ameriku a řešila všechno včetně toho, jaké mají vybavení a čím přiletěli.

 

Kdy jste si uvědomili, že byste olympijský turnaj mohli opravdu vyhrát?

Šli jsme postupně. Nebylo to tak, že jsme porazili Ameriku a řekli jsme si, že budeme olympijští vítězové. Aspoň já jsem to tak měl. Šli jsme jeden zápas po druhém a postupně si kladli cíle. V globálu jsme si samozřejmě řekli, že bychom to mohli zvládnout, ale zároveň jsme věděli, že bez jednotlivých stupňů to nejde. Připravoval jsem se na každý zápas a nedíval se na to, co bude dvaadvacátého února.

 

Pamatuje si ještě něco z oslav?

Asi hlavně ten dlouhý let. Ten nekončil. Byl po oslavě, kterou jsme měli v Českém domě. Pak jsme přijeli zboření na letiště, kde otevírali asi až v šest hodin. My jsme přijeli docela brzy, někdy kolem páté, takže jsme tam někde postávali a čekali, až otevřou. Samozřejmě žízeň obrovská, nic nebylo. Pak se oslava zase nakopla v letadle, mezipřistání bylo taky zvláštní. Takže to byl takový mejdan.

 

Je pro vás důležitější Nagano, nebo vítězný gól v roce 2001 na mistrovství světa?

Už jsem se lekl, že se nezeptáte. Každá ta zlatá medaile je výjimečná a já jsem moc šťastný, že jsem to mohl zažít.

 

Ulehčená cesta a chybějící motivace

Čím to bylo, že to u vás vše tak fungovalo a český tým vyhrál olympijské hry?

Bylo to hodně spojeno s motivací. Nechci říct, že dnešní mládež ji nemá, ale má strašně moc – a teď budu trochu nepříjemný na rodiče – ulehčenou cestu. Vzpomínám si, jak jsem každou neděli, když jsme měli tréninky s mladšími žáky, chodil už na šestou hodinu ráno. V sedm skončil trénink, já si vzal zase pytel na záda, odtáhl si ho domů. Dosnídal jsem a v osm začalo Studio kamarád. To byl pro mě svátek. My neměli moc na výběr, pořád jsme něco dělali. Pořád jsme byli venku a trénovali jsme.

 

A jak je to teď?

Dneska mladí sednou do auta a maminka nebo tatínek je dovezou, protože nemůžou jezdit MHD, jelikož tam na ně čeká nějaké nebezpečí. Pak bojujeme s rodiči, kteří říkají, že jejich dítě nedostává prostor. Místo, aby mu řekli, ať víc chodí do posilovny nebo víc běhá, vezmou ho do jiného klubu. Zase mu to ulehčí. Je to i o souhře s trenéry, někteří se nesnaží kluky rozvíjet, ale jen se zviditelnit.

 

 

Proč?

Většina trenérů není dobře zaplacená. Mají dvanáct až dvacet tisíc – kdo za to dneska pracuje? Z toho nejde žít. Většina trenérů se tak soustředí i na jinou práci. Přitom jsme trochu jako učitelé. Vychováváme děti, snažíme se je nasměrovat. Pokud není v klubu akademie, která dostává podstatně větší podporu ze svazu, je to komplikované.

 

Dřina, která za to stála

Někteří vaši spoluhráči se vydali na politickou dráhu nebo politiky podporují. Dostal jste i vy někdy takovou nabídku?

Jo, pokoušeli se, ale vždycky jsem to smetl ze stolu. Já bych tam nemohl.

 

Vloni v prosinci jste byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Řekl jste k tomu: „Je to největší výhra, kterou jsem zpětně získal, a je to super. Těžko se to popisuje, ale je za tím strašně moc dřiny. Všichni vidí jen zlatou medaili a podobné věci, ale to, co tomu předcházelo, se těžko říká, a hlavně by člověk ani neuvěřil, co je potřeba obětovat.“ Co berete jako největší oběť?

Dřina. Asi to byla ta oběť. Ale dělal jsem to s láskou a radostí, takže zase ne tak obrovská. Kluci chodili za školu – a já šel na trénink. Jeli na ryby – já šel na trénink. Ale jak jsem řekl, chodil jsem tam rád. Je to o tom, že když hráči začnou hokej milovat a zblázní se do něj, tak nemusí vždycky všechno vyhrát, ale bude je to naplňovat, posune je to, budou šťastní v kolektivu. Vidím to i teď na svěřencích, jak jsou šťastní. Naplňování a socializace jsou nejdůležitější. Když mi bylo dvanáct, dostali jsme devizový příslib do Jugoslávie, poprvé v životě jsem mohl vyjet k moři. Ale nakonec jsem rodičům stejně řekl, ať jedou sami, že budu trénovat. Byl jsem doma čtrnáct dní se sestrou – a trénoval jsem. Bavilo mě to a byl jsem šťastný.

 

Váš syn také hraje hokej, myslíte si, že by on mohl zažít své Nagano?

To je otázka na něj. Dělá pro to maximum, ale jestli se to povede, záleží i na tom, jaké máte štěstí na trenéry a lidi kolem sebe. Musím zaklepat, že já jsem měl kolem sebe trenéry, kteří měli všech pět pohromadě a snažili se mě posunout. Když už byli někteří jiného ražení, musel se člověk proti nim obrnit a říct si, že všechno zlé je pro něco dobré. A zase ho to trochu víc zocelilo. Jestli něčeho můj syn dosáhne, budu jen rád. Snažím se mu dávat rady, které v apatyce nekoupí. Zbytek je na něm, musí dřít, musí si nakládat víc, musí fungovat, ale zároveň musí dělat školu, není to jen o hokeji.

 

Co vám teď dělá největší nejen hokejovou radost?

Každý nový den. Jak dlouho jsme spolu vlastně mluvili?

 

Dvacet dva minut.

Moje číslo! No prosím, to je typické tohle.