Hrozila mu amputace, přežil karanténu. Cyklista Bábek se těší na olympiádu

Právě touto dobou jste měl závodit na olympiádě v Tokiu, ta byla ale kvůli koronavirové pandemii odložena na příští rok. Jak jste to prožíval?

Je pravda, že jsem do poslední chvíle věřil, že se olympijské hry konat budou. Třeba i za nějakých provizorních podmínek. Nepřipouštěl jsem si to, tak asi jako většina sportovců. Proto jsem si dal i kratší volno po mistrovství světa a hned jsem začal s docela tvrdou přípravou. Když nakonec přišlo rozhodnutí, že se hry odsouvají, bylo těžké to přijmout. Přece jen jsem celé té kvalifikaci obětoval poslední dva roky. Ale sedl jsem na kolo a jel jsem se projet do lesa, s rouškou. Tam jsem se na chvíli zastavil a zamyslel, co dál. Snažil jsem se na tom vidět to pozitivní.

A k čemu jste dospěl?

Mohl jsem se z toho složit a říct si: Prostě skončím kariéru dřív, už mám taky nějaký věk. Ale já jsem se na to podíval i z druhé stránky. Poté, co jsem to rozdýchal. Řekl jsem si: Tak to je vlastně teď super, protože mám rok navíc připravit se pořádně. Protože stále závodit na nějaké vysoké úrovni a do toho trénovat, to nejde úplně dohromady, takže jsem byl docela zhuntovanej po celé té sezoně. Teď jsem získal rok navíc, takže to beru jako výhodu.

Jak jste tedy toho odkladu využil?

Najednou, po deseti letech, jsem teď měl čtyři měsíce, během kterých jsem necestoval, byl jsem doma, měl jsem čas na trénink a mohl jsem zvolnit. Ze začátku té krize jsem začal doma i vařit, začal jsem si to prostě užívat. Byla to taková – ze začátku těžká, ale pak taky vítaná – pauza, spíš od toho tlaku než od tréninku, protože jsem dál trénoval naplno. Mě to tak baví a mám to rád. Ještě jsme toho využili s mým kolegou Robinem Wagnerem a konečně rozběhli náš projekt, který máme naplánovaný už asi rok. Akademii dráhové cyklistiky. Nakoupili jsme nějaká kola, podpořil nás Jihomoravský kraj a začali jsme lidi učit jezdit na dráze. A lidé tady v Brně chodí, jsou nadšení. Za měsíc a půl, co to děláme, nám už rukama prošlo asi 35 lidí.

Již dříve jste zmiňoval, že olympiáda měla být vrcholem vaší kariéry a že pak byste uvažoval i o možném konci. Tím pádem se to o rok posouvá?

Ano, všechny moje plány se o rok posouvají. Měl jsem přitom takový krásný plán, i když nevím, jak moc reálný, že bych se po olympiádě příští rok vrátil do Japonska, kde budou startovat novou ligu keirinu. Ale najednou se to celé odsouvá a kdoví, jak to bude příští rok. Navíc i ten věk je neúprosný, je mi už třicet tři let, i když mi vedení Dukly řeklo, že by byli rádi, kdybych pokračoval ještě do další olympiády. Nechtěl jsem tedy úplně skončit, ale po olympiádě si tak rok dva jen cyklistiku hodně užívat a nehnat se za nějakými kvalifikacemi a za splněním limitů.

Keirin je nevyzpytatelný

Na jakou medaili si na olympiádě věříte?

Keirin je dost nevyzpytatelná disciplína, což jsem si potvrdil i na posledních světových pohárech, které jsem jel. Opravdu stačí jedno špatné rozhodnutí a celý závod, na který se čtyři roky připravujete, je pokažený. Ta nevyzpytatelnost je právě i důvod, proč se na něj v Japonsku sází a je tak oblíbený. Každopádně já vím, že na olympiádě budu bojovat jako lev a pojedu se tam porvat o to, abych se zase dostal do finále. Nechci úplně říkat, na jakou medaili si věřím. Ale když bude to štěstí, když se všechno sejde, tak se může podařit i zlatá.

Jste úspěšný, chystáte se na olympiádu, původně to ale vypadalo, že vaše kariéra brzy skončí. V roce 2011 jste měl vážnou nehodu, přežil jste srážku s automobilem, když jste si šel v noci zaběhat. Několik dní jste bojoval o život. Co se tehdy stalo?