Panebože, já už nechci žít, říkala jsem si asi tisíckrát

S kamarádkami vylezla na odstavený vagon. Bylo jí sedmnáct. Fotily se tam a Simona Riedlová si najednou stoupla. Pak už si nic nepamatuje. Po úrazu proudem od elektrické trakce utrpěla popáleniny druhého a třetího stupně na 48 procentech těla, proud jí rovněž skalpoval hlavu. Kolikrát to tenkrát chtěla vzdát? „Ježíš, asi tisíckrát,“ říká. I po třinácti letech následky úrazu stále cítí, po těle má jizvy a nosí paruku. Rozhodla se ale pomáhat druhým a spolu s další popálenou dívkou Martinou Půtovou založily projekt Burn Fighters.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Projekt Burn Fighters jste založily v roce 2018. Jak se mu daří fungovat nyní během koronavirové pandemie?

Je to velmi těžké. Zakládali jsme si totiž na tom být v kontaktu s popálenými, zejména osobním. Nic se nemění na tom, že nám popálení mohou kdykoli napsat, mohou se nám ozvat jejich rodiny, přátelé či známí, ale chybí nám setkávání, kdy uspořádáme nějakou akci, kde si lidé mohou přímo promluvit s někým, kdo je na tom stejně. Nebo kam mohou jít, když potřebují slyšet, že to bude v pořádku – od někoho, kdo je také popálený, a ne od někoho, kdo je naprosto zdravý.

 

S lidmi teď komunikujete hlavně přes sociální sítě, na co se vás ptají?

Teď lidé samozřejmě řeší spoustu jiných věcí, ale zároveň se chtějí vypovídat. Mluvit s někým, kdo je nebo byl na tom stejně, a ujistit se, že se to dá přežít.

 

Vaše kolegyně Martina Půtová v jednom z rozhovorů popsala život s popáleninami jako „nelítostný běh na dlouhou trať“. Jak to vnímáte vy?

Určitě to není tak, že se člověk popálí, odejde z nemocnice a tím to všechno hasne. Je to každodenní boj s jizvami. Od mého úrazu uplynulo již 13 let, ale o jizvy se musím starat pořád. Je to opravdu běh na dlouhou trať. Hlavně to zasáhne i vaši psychiku. Takže i když ty popáleniny třeba nejsou vidět, tak člověk ví, že je má.

 

 

Naštvaná a uvázaná na lůžku

Co lidem, kteří utrpěli taková zranění, pomáhá?

To je těžká otázka, protože každý člověk je jiný. Většinou to s vámi myslí dobře rodina, když říká: Všechno bude v pořádku, to zvládneme. I moje mamka mi, když jsem ležela v nemocnici, říkala: Všechno bude dobrý. Já jsem na ni ale byla naštvaná, protože ona byla zdravá, ona mohla kdykoli odejít, ale já jsem tam byla zavřená a uvázaná na lůžku.

 

 

Jak s tím ale bojovat? Kdysi jste uvedla, že to byla právě vaše máma, která vám hodně pomohla...

To určitě. Protože mamka byla ten člověk, který na sebe nechal řvát. Věděla, že frustrace z toho, že jsem na jednom místě a nemůžu nikam, se musí někde ventilovat. Já jsem primárně nechtěla být zlá, ale člověk je vzteklý a naštvaný. Navíc jsem byla s mamkou v nemocnici měsíc a už tam byla i nějaká ta ponorka. Pokud jde ale o nějakou radu, tak důležité je tam pro toho člověka být. Myslím, že nic moc jiného se dělat nedá. Protože dokud o tom člověk nechce sám mluvit, nedonutíte ho.

 

Kdy se to u vás zlomilo? Ten vztek a naštvání na celý svět...

Ono to asi odcházelo postupně. Nejdřív, když jsem se probrala, tak jsem nevěděla, co se děje. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem naštvaná na všechny a na všechno. Pak člověk musí pomalinku docházet k tomu, že vlastně nic jiného se ale dělat nedá. Protože tam máte na výběr buď cestu toho, že se budete celý život litovat a říkat si: Proč zrovna já? Anebo se prostě vzchopíte a řeknete si: Fajn, něco se stalo, ale já chci žít dál, chci si tím projít a chci žít, jako by se nic nestalo. Což je samozřejmě v uvozovkách, protože celý váš život je tím poznamenaný.

 

Hlavně žádná lítost

Jak tedy mohou rodina a přátelé popáleným pomoci?

Mně strašně pomáhalo, že mě vzali mezi sebe a nelitovali mě. Samozřejmě zpočátku tam lítost je, ale když někoho dlouho litujete, tak on se v tom zacyklí. Já jsem měla stejný problém. Dokud mě někdo litoval, tak jsem se v tom cyklila a dostávala jsem se zpátky do toho stavu – Ježiš, já jsem taková chudinka. Pak jsem si ale řekla: Ne, nejseš chudinka. A lidé to začali vnímat úplně stejně a říkali mi: Bojuj, nic jiného ti nezbývá.

 

Co je pro popálené nejtěžší?

Pro mě bylo nejtěžší nejdřív to pochopit. Pochopit to, že jsem si to udělala sama, že to na nikoho nemůžu svést a že se s tím musím vyrovnat. Že za to prostě můžu jenom já. Pak bylo pro mě také těžké vrátit se do normálního života. Očekávala jsem, že navážu tam, kde jsem skončila. Najednou jsem ale zjistila, že všichni už šli za ten rok, co jsem tam nebyla, dál. Že už jsou někde jinde a zajímají je jiné věci. A já byla tak trošku vyčleněná z okruhu a ze života svých přátel. Protože v těch sedmnácti letech se to přece jen rychle mění.

 

V rámci projektu se zaměřujete i na osvětu ve školách. Co dětem říkáte?

Pravdu, hlavně pravdu. Vyprávím o vlastní zkušenosti a navazuji na kampaň Vagonáři, která varovala mladé před lezením na vagony. Lidé tam totiž lezou, aniž by si uvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí, co všechno se může stát a jak mohou zničit život nejen sobě, ale i těm, které milují. Protože pro mě bylo třeba příšerné vidět mamku, jak trpí. Ona to sice nechtěla dát na sobě znát, chtěla být silná a chtěla být mou oporou, ale člověk si všimne, když ten druhý trpí.

 

 

Na co se vás třeba děti ptají?

Jedna z prvních reakcí jednou byla: Ale na vás nic není vidět. Tak jsem jim vysvětlila, jak jsou ty následky děsivé, že jsem přišla o vlasy, že většina povrchu mého těla je pokryta jizvami, což změnilo i termoregulaci těla, kdy jizvy nemají póry na ventilaci a tepelnou výměnu, takže trpím jak v zimě, tak i v létě. A že to není jen o tom, co vidí, ale také o tom, co je uvnitř. Protože každý úraz má následky celkové, tedy nejen na těle, ale i na duši. A ono potýkat se dva roky s tím, že se nesnáším, to je strašně dlouhá doba, navíc v životě mladého člověka.

 

Žízeň a hrozná zima

Popáleniny jste utrpěla, když vám bylo sedmnáct. Co se tenkrát stalo?

Je to už 13 let zpátky. Tenkrát jsme se s holkama nudily, šly jsme se projít a náhodou jsme narazily na odstavené vagony. Dalo se tam docela dobře dostat, teď už je to tam trošičku více chráněné. Procházely jsme se tam, myslím, že mě bolely nohy a nenapadlo mě nic lepšího než říct, že vylezeme na jeden z těch vagonů a dáme si tam cigáro. Seděly jsme tam asi půl hodiny, možná déle, a fotily jsme se tam. Nevím proč, jestli jsem chtěla zamachrovat, člověk nad těmi věcmi nepřemýšlí, tak jsem si stoupla, a to byla poslední věc, kterou si pamatuju.

 

A pak si tedy pamatujete co?

Pak si pamatuju pípání přístrojů a to mi tak nějak, ani nevím jak, docvaklo, že jsem asi v nemocnici. Přišla sestřička a já jsem jí říkala, že mám hroznou žízeň a že je mi hrozná zima. A ona říkala, že mám nastavenou postel na nějakých 40 stupňů a už to nejde zvýšit, takže by mi mělo být teplo. Ale po tom tepelném šoku je to logické.

 

 

Kdo vám poté řekl, co se stalo?

Já myslím, že to byli doktoři. Řekli mi, že jsem utrpěla úraz elektrickým proudem. Pak mi to vyprávěla mamka a sestřenka, která byla se mnou na tom vagonu a zavolala tehdy záchranku, i když byla sama popálená, za což má můj obrovský obdiv. Nejsem si jistá, že bych dokázala v tom šoku to samé.

 

Jaká všechna zranění jste měla?

Byly to popáleniny druhého a třetího stupně na 48 procentech těla. Tím, že jsem se toho drátu dotkla přímo hlavou, tak mi to skalpovalo hlavu a téměř celou polovinu levé strany těla, takže mi chybí vlasy, chybí mi ucho, také kousek svalu na levé ruce, chybí mi kůže na krku, kterou mi transplantovali, stejně tak i kůži na levém boku. Na té levé straně těla se to všechno muselo transplantovat do hloubky.

 

12 dní v umělém spánku

Jak byla ta zranění vážná?

Bylo to velmi vážné, 12 dní jsem byla v umělém spánku. Lékaři říkali, že jestli se neproberu dvanáctý den, hrozí těžké poškození mozku a že to vypadá velmi špatně. Táta s mamkou se rozhodli, že nechtějí čekat déle než ten dvanáctý den, abych se probrala a byla nepoužitelná, a že mě v takovém případě mají odpojit, za což mají můj obdiv. Já bych to chtěla stejně, protože kdybych měla mít poškozený mozek kvůli své blbosti, tak bych asi nechtěla, aby byla celá moje rodina uvázaná u mého lůžka a starala se o mě 24 hodin denně. A když jel právě ten dvanáctý den táta do nemocnice, byl zrovna u Plzně, tak mu volali, že jsem se probrala.

 

Byla léčba náročná? Co všechno jste musela absolvovat?

Bylo to nespočet převazů a operací i reoperací, protože všechno samozřejmě nejde hned. U těch popálenin třetího stupně se používá autotransplantace, to znamená, že vám odeberou kůži z nepoškozených míst a dají ji na ta postižená místa, aby se zacelila. Na hlavě mám kožní náhradu, které se říká integra, tam je základem hovězí a vepřový kolagen, na to se dal kožní štěp a hezky to zarostlo, je to hladké. Poprvé, po úrazu jsem v nemocnici ležela nějakých šest nebo sedm měsíců, což je pro sedmnáctiletou holku fakt dlouhá doba. Zpočátku byly ty převazy v narkóze, to ale nejde donekonečna, takže pak jsem to protrpěla, probrečela a provztekala. Vždycky jsem si ale zase říkala: Musíš to podstoupit, musíš to vydržet, protože stejně nemáš na výběr.

 

Jaké následky vám zůstaly?

Nosím paruku a musím každý den pečovat o jizvy, protože jsou hluboké a stahují se, takže to chce masírovat a tlakovat, aby byly měkčí. Pokud jde o jizvy na krku, tak tam jsme se s panem doktorem již domluvili, že by byla asi dobrá další reoperace. A také jak mě ten proud zasáhl do hlavy, tak mám narušenou nejen termoregulaci, ale také rovnováhu.

 

Co té sedmnáctileté dívce dávalo sílu to zvládnout, nevzdat se?

Asi nejvíc rodina. Tím, že jsem je měla kolem sebe a brali mě takovou, jaká jsem. Protože po čase ta rodina přestane už jizvy vnímat, já to mám taky. Když se na sebe podívám do zrcadla, už nevnímám jizvy, ale vnímám to, že jsem přibrala další kilo, jako každá normální ženská. Když to velká část lidí kolem vás přestane vnímat, vy na to také zapomenete. A to je důležité, mít kolem sebe lidi, kteří na ty jizvy nebudou upozorňovat.

 

Napadlo vás někdy, že se na to vykašlete, že takhle nemá smysl žít?

Ježíš, asi tisíckrát. Byl to hodně těžký boj, kdy si říkáte – Panebože, já už nechci žít, tohle prostě nedám. V sedmnácti přijdete o vlasy, chcete se líbit a teď je z vás panenka, kterou nechali někde u ohně. Tehdy mi ale hodně pomohl i psycholog, který za mnou chodil. A když kolem sebe máte lidi, kteří se vás snaží podpořit, třeba právě tím, že vás berou úplně normálně, to vám dává strašnou sílu, se z toho vyhrabat a ukázat nejen sama sobě, ale i jim, že na to máte.

 

Co teď v rámci projektu chystáte? Říkala jste, že je to překvapení...

Máme toho teď rozdělaného hrozně moc a čekáme jen na to, až to budeme moci spustit. Určitě ale chceme jít vždycky tou pozitivní cestou. Říkat lidem, že jsou silnější, než si myslí, a že to zvládnou, než takové to: Ach, chudinky popálené.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama