Pracuji s příběhy těch, kterým je upírán hlas
14. prosince 2020
Je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň. Osmatřicetiletá Eva Koťátková tvoří zejména performativní instalace, které se často stávají třeba divadelními představeními. Zajímají ji témata, která rezonují ve společnosti – jako je útlak, restrikce, outsideři či bezmoc zvířat. Své zkušenosti z tvorby chce nyní přenést i do škol. „Důležitá je pro mne imaginace, beru ji jako prostředek změny. Když je člověk schopen představit si jiné podoby světa, je pak i schopen svět proměnit,“ konstatuje.
Cílem projektu je vnést do základních škol, konkrétně na druhý stupeň, aktuální témata a pomoci učitelům skrze novou vznikající metodu v tom, jak je můžou s žáky kriticky a kreativně otevírat. Škola by podle nás měla být aktivním aktérem, kolektivním prostorem, který se neodděluje od problémů odehrávajících se mimo školu. A žáci by měli mít možnost spoluutvářet to, čemu se ve škole věnují. Důležité je, že tým tvoří nejenom lidé z oblasti metodiky a umění, ale i pedagogové, kteří jsou cílovou skupinou i spolutvůrci.
Témata budeme řešit s pedagogy a jejich žáky a společně je formovat. V současné chvíli se zabýváme tématem genderu, pak pravděpodobně přijde na řadu klima a zdraví. Ve zdraví se budeme zabývat i současnou pandemickou situací. Materiály plánujeme umisťovat na náš web – živou učebnici Futuropolis a tím je zpřístupnit i ostatním pedagogům. Učitel si bude moci vybrat, jestli téma s žáky otevře sadou obrázků, skrze sesbíraná fakta, animací, nebo reálnými příběhy lidí se zkušeností, zachycenými v podobě audionahrávek. Chceme také různými způsoby aktivovat celé tělo žáků, které jinak zůstává v hodinách často pasivní, „vypnuté“, zatímco hlava je přeplňována informacemi.
Máme také materiály, kterým pracovně říkáme kauzy. Jsou to události, které byly často hodně medializované. Jsou v nich jasně definovaní aktéři s jejich promluvami, včetně například xenofobních hlasů. Fungují v podstatě jako jakési scénáře, kterým se žák může pokoušet porozumět, zanalyzovat je a zaujmout a argumentovat vlastní postoj. Jindy zase mohou sloužit jako prostředek, jak vyvolat emoce. Chceme také používat konkrétní díla z oblasti literatury, hudby, filmu nebo výtvarného umění, která řeší některé z témat, kterými se zabýváme.
Byl to způsob, jak se vyrovnávat s tím, co jsem sama jako dítě ve škole zažívala, i čas k přemýšlení za chůze, během performance. Škola je první větší strukturované společenství, do něhož je dítě vrženo, a tento přechod může být přirozený, ale někdy taky velmi násilný. Je to prostředí, kde hledáte vlastní pozici, identitu, jste nálepkováni, jsou na vás vyvíjeny různé druhy tlaků a očekávání, navykáte si na specifickou hierarchii a její pravidla.
Já osobně jsem měla ve škole pocit odpojenosti od toho, co se děje venku, byl to zvláštní izolovaný svět za zdí, se svými vlastními pravidly. Škola, do které jsem chodila, připomínala velkochovy. Byla to veliká sídlištní škola, ve které učitel neměl šanci věnovat se žákům individuálně, ani vymýšlet cokoliv aktivizujícího mimo osnovy, což bylo frustrující pro obě strany.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás.