Pracuji s příběhy těch, kterým je upírán hlas

Říkala jste mi, že vám nyní většinu vašeho času zabere nový projekt, jehož jste součástí. Jmenuje se Futuropolis – škola emancipace a projekt vzniká ve spolupráci dvou organizací, Institutu úzkosti, jehož jsem členkou, a organizace NaZemi, jež se dlouhodobě zabývá globálním vzděláváním. Povězte mi o něm víc.

Cílem projektu je vnést do základních škol, konkrétně na druhý stupeň, aktuální témata a pomoci učitelům skrze novou vznikající metodu v tom, jak je můžou s žáky kriticky a kreativně otevírat. Škola by podle nás měla být aktivním aktérem, kolektivním prostorem, který se neodděluje od problémů odehrávajících se mimo školu. A žáci by měli mít možnost spoluutvářet to, čemu se ve škole věnují. Důležité je, že tým tvoří nejenom lidé z oblasti metodiky a umění, ale i pedagogové, kteří jsou cílovou skupinou i spolutvůrci.

O jakých tématech chcete s žáky diskutovat?

Témata budeme řešit s pedagogy a jejich žáky a společně je formovat. V současné chvíli se zabýváme tématem genderu, pak pravděpodobně přijde na řadu klima a zdraví. Ve zdraví se budeme zabývat i současnou pandemickou situací. Materiály plánujeme umisťovat na náš web – živou učebnici Futuropolis a tím je zpřístupnit i ostatním pedagogům. Učitel si bude moci vybrat, jestli téma s žáky otevře sadou obrázků, skrze sesbíraná fakta, animací, nebo reálnými příběhy lidí se zkušeností, zachycenými v podobě audionahrávek. Chceme také různými způsoby aktivovat celé tělo žáků, které jinak zůstává v hodinách často pasivní, „vypnuté“, zatímco hlava je přeplňována informacemi.

Co dalšího ještě připravujete?

Máme také materiály, kterým pracovně říkáme kauzy. Jsou to události, které byly často hodně medializované. Jsou v nich jasně definovaní aktéři s jejich promluvami, včetně například xenofobních hlasů. Fungují v podstatě jako jakési scénáře, kterým se žák může pokoušet porozumět, zanalyzovat je a zaujmout a argumentovat vlastní postoj. Jindy zase mohou sloužit jako prostředek, jak vyvolat emoce. Chceme také používat konkrétní díla z oblasti literatury, hudby, filmu nebo výtvarného umění, která řeší některé z témat, kterými se zabýváme.

Výchova a vzdělávání jsou dlouhodobě tématem vaší vlastní umělecké práce. Jeden z vašich starších projektů se jmenuje Cesta do školy. Několik měsíců jste každé ráno zamířila do školy, do níž jste jako dítě chodila. Měla jste na zádech aktovku, na sobě pletený svetr. Co vás na tom lákalo?

Byl to způsob, jak se vyrovnávat s tím, co jsem sama jako dítě ve škole zažívala, i čas k přemýšlení za chůze, během performance. Škola je první větší strukturované společenství, do něhož je dítě vrženo, a tento přechod může být přirozený, ale někdy taky velmi násilný. Je to prostředí, kde hledáte vlastní pozici, identitu, jste nálepkováni, jsou na vás vyvíjeny různé druhy tlaků a očekávání, navykáte si na specifickou hierarchii a její pravidla.

Jak jste školu jako dítě vnímala?

Já osobně jsem měla ve škole pocit odpojenosti od toho, co se děje venku, byl to zvláštní izolovaný svět za zdí, se svými vlastními pravidly. Škola, do které jsem chodila, připomínala velkochovy. Byla to veliká sídlištní škola, ve které učitel neměl šanci věnovat se žákům individuálně, ani vymýšlet cokoliv aktivizujícího mimo osnovy, což bylo frustrující pro obě strany.

Máte tedy na školu špatné vzpomínky?