Být ze Sudet je cool, odlišuje vás to, říká historik

Postoj Čechů k sudetským Němcům se postupně mění. „Hlavně mladí Češi chtějí vědět víc o místech, kde se narodili a vyrůstají,“ říká vedoucí historického oddělení Muzea města Ústí nad Labem Martin Krsek.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nedávno skončila výstava nazvaná Hřbitov na ulici. Na uzavřenou ulici jste umístili náhrobky ze zrušeného německého hřbitova. Kde se nápad vzal?

Sešly se dvě zajímavé výzvy. V Zubrnicích začalo letos tamní Muzeum v přírodě se spolkem Omnium vykopávat náhrobky, které v roce 1968 místní národní výbor vyvezl ze hřbitova na skládku za obec. Bylo jich několik desítek a po vykopání se provizorně navezly ke kostelu v Zubrnicích.

 

A druhá výzva?

My jsme ve stejné době řešili dočasné uzavření rušné ulice před muzeem. Vede totiž přímo před hlavním vchodem a byli bychom do budoucna rádi, kdyby byla pro dopravu uzavřená a my získali příjemný nástupní prostor pro muzeum. Rozhodlo se, že se ulice na měsíc zkušebně zavře a uvidí se, co to udělá s dopravou a jaké budou názory veřejnosti. Ale my tu nechtěli mít jen prázdnou ulici, chtěli jsme dokázat, že i takový prostor umíme využít výstavně. A mě napadlo, že by to byl dokonalý prostor právě pro náhrobky ze Zubrnic.

 

Řada hřbitovů na severu Čech je ve špatném stavu. Výstavou jste chtěli upozornit právě na tento fakt?

Ano, idea byla jasná, chtěli jsme upozornit na osudy německých opuštěných hrobů v pohraničí, což je věc, která mě dlouhodobě zajímá. Mám rád místní hřbitovy a vidím, že i když ty hroby přežily do dnešních dnů, pomalu se rozpadají a nemají žádnou perspektivu. Zároveň je to unikátní dědictví, protože ve vnitrozemských oblastech, kde se mluvilo převážně česky, k takovému zakonzervování historie nedocházelo. Proto jsem hledal cesty, jak alespoň v prostoru Ústecka s těmito hřbitovy nakládat, a říkal jsem si, že to je významné téma, které bychom mohli výstavou otevřít. Že bychom nadhodili otázku: Co s opuštěnými hroby po Němcích? Máme je likvidovat? Máme vybrat jen ty zajímavé a pečovat o ně? Máme pečovat o všechny? Je v tom samozřejmě i akcent českoněmeckých vztahů, které jsou stále problematizované.

 

 

 

Jak vznikl nápad instalovat náhrobky na palety, což byla jedna z výtek kritiků výstavy?

Jedna věc byla idea, co měla výstava říct. Zároveň jsme museli řešit technickou část. A protože jsme do toho šli společně s Muzeem přírody v Zubrnicích a tamní kurátor a spoluautor výstavy Karel Konopka je absolventem umění a designu na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, bylo jasné, že půjdeme cestou spolupráce s výtvarníky. Kolega Konopka zvolil dva pedagogy fakulty, kteří přišli s geniálním nápadem umístit náhrobky na palety. Musela se totiž řešit řada věcí. Do náhrobků se nesmí zasahovat, jsou to de facto památkové objekty. Nesmělo se mechanicky zasahovat do silnice. Zároveň jsou náhrobky často torzální, nestojí samy o sobě. Museli jsme proto řešit i bezpečnost návštěvníků, aby na ně něco nespadlo. Vzešla z toho instalace, která byla praktická, výtvarně výrazná a zároveň symbolická. Ukazovala náhrobky jako stavebniny připravené k transportu, což odkazovalo na fakt, že při likvidaci hřbitova byly náhrobky nabízeny k prodeji právě jako stavební materiál.

 

Čekali jste, že přijdou negativní reakce?

Věděli jsme, že je to kontroverzní téma a že forma, kterou používáme, je provokativní. Byl to i trochu záměr. Nebýt negativních reakcí, akce se nedostane do tak širokého povědomí.

Nemám vlastní facebookový účet, reakce jsem tedy sledoval prostřednictvím muzejního Facebooku. A také prostřednictvím mailů, které mi chodily. A jsem přesvědčen, že to bylo přijato převážně pozitivně. Negativních reakcí nebylo tolik, kolik jsem čekal. Spíš jsem byl zaskočen pozitivními reakcemi. Kritici se oháněli hlavně tím, že jde o nepietní zacházení s hroby, a co bychom řekli my, kdyby někdo naše pradědečky takhle vystavil na ulici. Zrovna před pár dny jsem ale dostal dopis od paní Eriky Lischke, starousedlice z německé rodiny, která po roce 1945 zůstala v Ústí nad Labem a její babička byla v Zubrnicích pohřbená. Napsala mi, že hřbitovní ulici, jak to sama nazvala, prošla s obdivem a že její obdiv patří neobvyklému nápadu a jeho prosazení. A ani z Německa jsme neměli negativní reakce.

 

Mluvil jste o tom třeba i s kolegy historiky?

Ano, a i mezi kolegy a dobrými známými byli lidé, kteří mi nápad v počátcích rozmlouvali s tím, že je to na hraně etiky. Říkal jsem jim, ať počkají na samotnou realizaci. Na výstavě bylo textem zdůvodněno, proč jsme se rozhodli jít touto cestou. Osobně výstavu hodnotím jako úspěšnou. Instalace na ulici byla exportem tohoto tématu do veřejného prostoru. Zastavovali se tu i lidé, kteří do muzea nechodí. Negativní reakce ale respektuji. Odpůrci výstavy se dají rozdělit na tři skupiny. První tvoří lidé, kterým stále leží v žaludku téma druhé světové války a neumí koukat na německou menšinu jiným prizmatem než tím, že všichni Němci byli nacisté. Pak to byla čistě ústecká skupina kritiků, které vadilo, že jsme zablokovali pro auta jednu ulici. A třetí skupinu tvořili lidé, kteří vnímají téma smrti jako nedotknutelné. Ale myslím si, že my jako muzeum se tématu smrti musíme věnovat, je to součást života, i když ho řada lidí považuje za tabu.

 

Generační záležitost

Problematice česko-německých vztahů se věnujete od studií, v muzeu pracujete přes patnáct let. Změnil se za tu dobu postoj Čechů k sudetským Němcům?

Skupina, která stále považuje všechny Němce jen za zlo, postupně slábne. Je to samozřejmě hlavně generační záležitost. Ale mění se to i díky tomu, jak se o problematice mluví. Přednáším na univerzitě třetího věku (na Univerzitě J. E. Purkyně – pozn. red.) a moji studenti jsou ve věku sedmdesát plus. Je to generace, která často ještě zažila druhou světovou válku. Přednáším o historii Ústeckého kraje, takže témata související se sudetskými Němci nelze vynechávat. Právě Němci tady byli před rokem 1945 hlavní tvůrčí silou. A při debatách vidím, že čím víc informací se dostane ven, tím víc i starší generace přehodnocuje některé své názory a pohled, který do nich byl čtyřicet let tlačený. Dějiny českých Němců se před rokem 1989 vlastně jen zúžily na hrůzy druhé světové války.

 

Co mladší pokolení?

U nich výrazně sílí skupina těch, kteří mají opravdu velký zájem o historii českých Němců, protože touží poznat místo, kde žijí. Často mi volají lidé, kteří chtějí zjistit třeba to, komu patřil dům, kde žijí, co to bylo za člověka, a snaží se získat i další informace. Prostě pátrají po geniu loci. Což je fajn, protože takhle se budují kořeny. Navíc si myslím, že každý region potřebuje nějakou specifičnost. A je „cool“ být ze Sudet, protože vás to odlišuje.

 

Jak je to u Němců? Vidíte, že se to mění i u nich?

Myslím, že se to mění. Zúčastnil jsem se několika sudetoněmeckých sněmů, prezentovali jsme tam třeba výstavu Naši Němci. A bylo to zajímavé. Němci, kteří pocházeli z Čech, chodili za námi a chtěli si povídat. Bylo vidět, že jsme pro ně my Češi spřízněné duše. Ale zároveň jsme v návštěvní knize k výstavě o německých antifašistech, kterou jsme tam také ukazovali, našli česky psaný nápis: Smrt Čechům! A naproti nám byl stánek Witikobundu, radikálního protičeského spolku, který prezentoval cyklostezku „Po stopách českého vraždění“. Ale příští rok už najednou na sjezd Witikobund ani nepustili. A zároveň jste poslouchal projevy, třeba Bernda Posselta, a říkal jste si, že kdyby někdo takhle smířlivý projev pronesl na české straně vůči sudetským Němcům, tak bude označen za vlastizrádce. Posselt je tu některými lidmi stále vykreslován jako někdo, kdo půjde Čechům brát jejich po válce získaný majetek. Přitom by asi Češi byli zaskočeni, kolik výzev k usmíření od něj zaznívá. A zároveň i výčitek směřovaných do řad sudetských Němců. Řekl třeba, že nacionalismus byla největší nemoc Evropy, samozřejmě myslel jak německý, tak i ten český. To kdyby tu někdo řekl, tak ho čeští vlastenci ukamenují.

 

Vy jste v minulosti připravovali výstavu a knihu o zapomenutých hrdinech, což byli podle vás němečtí antifašisté. Proč zrovna tohle téma?

To souvisí s tím, o čem jsem mluvil. Na české i německé straně se historie vykládala dlouho černobíle. Na té české se o sudetských Němcích mluvilo pouze jako o nacistech a na sudetoněmecké to byli Češi, kteří jen vraždili a vyháněli. A je třeba tenhle pohled rozbít, protože tu nežila společnost, která byla jednobarevně nacistická nebo po válce šovinistická a němcožroutská. Právě proto jsme si vybrali téma, jež některé ze sudetských Němců ukazovalo z jiného pohledu než jako vítače Hitlera. Byť je nutné uznat, že skupina německých antifašistů byla malá, tvořila zhruba deset procent populace. Ale my chtěli ukázat, čemu byli vystaveni ve své komunitě. Často jejich odboj začal už v roce 1933, kdy se Hitler dostal k moci v Německu. Byli terorizovaní dávno před mnichovskou dohodou. Třeba na české území vlítli freikorps, unesli dotyčného antifašistu do Říše, kde československý občan skončil v koncentráku.

 

O ústeckém muzeu je slyšet, a to nejen kvůli českoněmeckým tématům. Letos jste dostali hlavní cenu Gloria musaealis za výstavu o píscích. Čím to je, že se vám daří?

Tu cenu jsme vlastně dostali už podruhé. Poprvé to bylo v roce 2015 za výstavu o konci druhé světové války. Faktorů toho, o čem mluvíte, je několik. Důležité bylo, že tu byl z minulosti položen velmi dobrý základ. Jsou tu kolegové, třeba jako současný ředitel muzea Václav Houfek nebo bývalý ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser a jeho žena, historička Kristina Kaiserová, kteří se českoněmeckým vztahům věnovali důkladně už od 90. let. Navíc jsme k té výrazné aktivitě byli vlastně svým způsobem donuceni.

 

Jak donuceni?

Dřív byla v muzeu stará expozice z 80. let a k tomu malinká místnost, kde se dělaly aktuální výstavy. Pak se podařilo získat evropskou dotaci na opravu celé muzejní budovy, především na připravovanou výstavu o historii českých Němců. Jenže když jsme se po rekonstrukci vrátili, výstava Naši Němci, která měla podle plánu zabrat dvě třetiny výstavních ploch, se kvůli chybějícím financím o několik let zdržela. A my měli před sebou prázdné muzeum, neměli jsme stálou expozici. Proto se spustil maraton výstav. Některá muzea dělají jednu velkou výstavu za rok, my jich měli třeba pět šest. Navíc se to tu generačně obměnilo, vytvořil se super tým, kde si všechna oddělení pomáháme.

 

Aktivně sbíráte věci z bouraných budov. Naposledy jste získali vodíkové kompresory z bývalé slavné továrny na mýdlo Schicht, později Setuza. Proč je to tak důležité?

Myslím, že je to naše povinnost. Muzea by obecně měla mít snahu zachovat před zánikem artefakty, které lze v budoucnu využít pro nějaké výstavy. Přiznávám ale, že je to občas problematické. My toho sbíráme hodně a máme kvůli tomu velké nároky na depozitární prostory, což si každé muzeum nemůže dovolit. Kompresory, které jste zmínil, jsou zatím naší největší akvizicí. Jde o padesát tun železa. Ale je to naprosto unikátní zařízení, které se zastrčené v koutě zachovalo 110 let. To přece nejde nezachránit. Záchrana je ovšem jen jedna fáze, teď musíme vymyslet, jak to v budoucnu vystavovat. Jinak to byla zbytečná práce.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama