Při zásahu téměř zemřel, od hasičů ale odejít nechtěl

Speciální tým českých hasičů USAR byl jedním z prvních, který 5. srpna odletěl do Bejrútu, aby tam po obřím výbuchu pátral po lidech uvízlých v troskách. Spolu s kynology se psy prohledávali prostor o rozloze 85 tisíc čtverečních metrů. „Překvapila mě síla té exploze,“ říká velitel týmu v Bejrútu Jiří Čmakal. Zkušený pražský hasič slouží již téměř 25 let. V minulosti přitom při jedné z akcí málem přišel o život. Při hašení rozsáhlého požáru na střeše objektu v tržnici Sapa se totiž propadl do plamenů a měl popáleniny třetího stupně na padesáti procentech těla.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Z Libanonu jste se vrátil teprve před pár dny, v čem to bylo jiné než vaše předchozí mise?

Moje předchozí mise byla v roce 2015 pomoc Nepálu po zemětřesení. Tam to ale bylo trošku jiné, protože tam jsme byli jako zdravotnický tým, kdežto tady jsme byli jako tým určený pro vyhledávání v sutinách. V tom byl rozdíl. Zatímco zdravotnický tým pomáhá, řekněme, až tak po týdnu, tak ten vyhledávací tým pomáhá hned.

 

Jak byste tu zkázu v Bejrútu popsal?

Dá se to trošku připodobnit k tomu zemětřesení. Akorát je tam jiný směr působení těch sil. Při zemětřesení se to většinou sype seshora dolů, budovy se sesunou, kdežto tady tlaková vlna působila z boku. Byl v tom drobný rozdíl, ale ve finále to zas tolik jiné nebylo. Ten výbuch byl sice obrovský, ale na rozdíl od zemětřesení byla zničena jen část města u místního přístavu. Při zemětřesení přitom bývá většinou postižená celá lokalita.

 

Co vás nejvíc překvapilo?

Určitě síla té exploze, musela být obrovská. Nic podobného jsem v našich podmínkách ještě nikdy neviděl. Když jsme stáli přímo u toho zničeného obrovského železobetonového sila, to byla asi šedesát metrů vysoká stavba, dominanta přístavu, tak to určitě zanechalo dojem.

 

Jedni z prvních na místě

V čem spočívala vaše práce v libanonské metropoli? Jak byla náročná?

Naše práce spočívala ve vyhledávání případných obětí. Byli jsme jeden z prvních týmů na místě, takže jsme se zapojili do prací relativně brzy. Byla tam jen taková chvilková prodleva od našeho příletu do zahájení těch prací, kdy se musely nastavit nějaké funkční vazby s libanonskou armádou, která ty záchranné práce prováděla a zároveň koordinovala i ostatní týmy. Když tohle všechno proběhlo, byl nám přidělený sektor, který měl téměř 85 tisíc čtverečních metrů. Byla to velká plocha, kde jsme prováděli vyhledávání, jestli tam nejsou někde nějaké oběti.

 

 

Jak ten prostor vypadal?

Bylo to rozčleněné mezi stavby typu skladiště, dílny na opravu lodí, nějaký autoservis, zároveň tam byla skladovací plocha, kde byly desítky nových vozů, které byly rozházené a zničené. Pak tam ještě byla nějaká stará administrativní budova. Takže tohle všechno jsme museli projít, s pomocí ať už psů, nebo našich technických prostředků propátrat a potvrdit libanonské straně, že tam nikdo není. Že tady je to bez obětí, že ty síly se mohou soustředit na jiné oblasti a že tady může nastoupit těžká technika a začít provádět obnovovací práce.

 

Jak vypadal váš běžný den?

My jsme standardně připravení na to, že se při vyhledávání a té záchraně pracuje 24 hodin denně, naše skupina se dokáže rozdělit na dvě družstva, která se mohou neustále střídat. V podmínkách Libanonu to bylo trošku jiné, tam se z bezpečnostních důvodů pracovalo pouze do setmění.

 

Nebáli jste se zranění?

Riziko tam vždycky hrozí, snažíme se tomu ale předcházet. Volíme zásahové cesty s ohledem na stabilitu trosek. Zbytečně se neleze do nějakého prostoru, kam není vidět. Hodně nám v tom pomáhají psi, kteří vlastně i chrání životy hasičů. Pes je rychlejší a hlavně výkonnější na to propátrání, takže naše práce je taková kombinace psí a lidské síly.

Prioritou je bezpečnost

Co je na takových zásazích nejdůležitější? Co je potřeba dodržovat, čím se řídit?

Prioritou je určitě bezpečnost. A dále je to splnění toho úkolu – najít, popřípadě zachránit někoho. Takže je důležité zvolit si správně tu taktiku, tedy jestli se půjdeme prokopat sutinami nebo jestli je tam někde nějaký přirozený prostor, je třeba využívat mezer v těch blocích nebo v těch troskách. Je to taková kombinace všeho možného, ale jak říkám, priorita je bezpečnost s cílem co nejrychleji a nejšetrněji těm osobám pomoci a zachránit je.

 

Když se zeptám obecně: kolik dní tak bývá naděje, že se podaří v troskách najít někoho živého?

Je to strašně individuální. Nedokážu říct. Může to být tři dny, čtyři dny, to se stává. Ale záleží na podmínkách. Třeba v Libanonu byly vysoké teploty, vyšší než 30 stupňů, podobně jako teď tady u nás. Ale je tam vyšší vlhkost, takže vnímání toho tepla je jakoby intenzivnější, což je horší.

 

Je to tak, že když pátráte po přeživších, potřebujete velké ticho, abyste případně slyšeli nějaké zvuky v troskách?

Je to tak. Je běžné, že se používá signál Ticho, kdy všichni přeruší práce a naslouchá se, jestli je tam nějaká odezva na tu naši činnost, na naše volání. To se běžně dělá, že všichni na chvilku zkamení a poslouchá se.

 

Vy jste v sutinách nikoho neobjevili. Našly někoho ty další přítomné týmy?

Přesně tak, my jsme tedy nikoho nenašli. Ve finále je to ale spíš dobrá zpráva, že jsme jim mohli říct, že tam nikdo není, že se mohlo hledat někde jinde. Co vím, tak francouzský a ruský tým našly v těch prostorách toho sila pravděpodobně jeho obsluhu, šest obětí.

 

Každý zásah je jiný

Jak jste se vlastně dostal do USAR týmu? Je na to potřeba mít nějaký speciální výcvik?

Já jsem to zdědil s funkcí. A speciální výcvik? Vyloženě že by na to byla škola, to ne. Ale samozřejmě cvičí se, tady v Čechách nebo jezdíme na různá mezinárodní cvičení, kde se trénují různé postupy a koordinace týmu. Ono se to nasazení dá rozdělit na dvě části. Jednou je ta samotná práce na sutinách, která se dělí na další dvě části – na vyhledávání a záchranu –, a druhou pak začlenění toho týmu do struktury místního krizového managementu a zároveň koordinace těch týmů navzájem. Je to nezbytné, aby se ty činnosti nepřekrývaly, aby se to dalo dobře koordinovat a delegovat úkoly.

 

Kdy jste se vlastně stal hasičem? Bylo to vaše vysněné povolání?

Hasičem jsem se stal 1. srpna 1996, teď jsem tedy začal sloužit pětadvacátý rok. A musím říct, že v podstatě ani nevím, jak jsem se k tomu dostal. Nikdy jsem k tomu neměl žádnou vazbu.

 

Takže jste od malička nechtěl být hasičem?

To ne.

 

Když se podíváte zpětně na těch pětadvacet let, dá se říct, který zásah byl pro vás nejtěžší? Existuje něco, co už nejspíš nevymažete z hlavy?

Těch událostí je určitě víc. Každý zásah je trošku jiný. Někdy to bylo více technické, někdy tam bylo, řekněme, víc emocí. Pokaždé z toho ale vyplynula určitá zkušenost, kterou doufám, že si pamatuju a budu aplikovat propříště tak, aby se třeba něco dalo udělat jinak a lépe.

 

Máte nějaký způsob, jak si naopak hlavu vyčistit? Jak se vám daří vypořádat se se vzpomínkami na některé tragické zásahy?

Že bych na to měl nějakou zvláštní techniku, to asi ne. Nedá se to takhle říct. Možná že už se za těch pětadvacet let takovéto nadšení změnilo více v profesionalismus. Takže beru věci takové, jaké jsou.

 

Už si to tolik nepřipouštíte?

Ano, je tam určitě takový nějaký blok, sebecenzura, kdy se člověk musí soustředit na tu práci a nevnímat ty souvislosti, to, co se kolem děje. Řešit to spíš jako technický problém.

 

Vždycky je to adrenalin

To znamená, že když jedete k nějakému zásahu, tak už se vám nesvírá žaludek? Už jste za ty roky zvyklý?

Ale tak vždycky je to adrenalin. Tak to prostě je. Každý ten zásah je jiný, je to jiná událost. Někdy jsou to věci pro radost, až by se dalo říct, někdy je to lidská tragédie, takže to člověk nemůže nějak přejít.

 

 

V minulosti jste při jednom ze zásahu – při požáru tržnice Sapa – málem zemřel. Při hašení střechy jste spadl přímo do plamenů, do míst, kde teplota dosahovala až k 900 stupňům. To se stalo kdy?

Na konci roku 1999, takže něco přes tři roky poté, co jsem nastoupil k hasičům. Silvestra 1999/2000 jsem trávil v nemocnici.

 

Vzpomenete si ještě na tu samotnou událost, na ten zásah?

Je fakt, že tady platí to pořekadlo, že čas léčí. Nicméně člověk si vzpomene často, jsou určité věci, které jsou vidět každý den. Ty připomínky si s sebou nesu stále, ale že bych o tom nějak cíleně přemýšlel, to už určitě ne.

 

Nechybělo málo a mohl jste být mrtvý. Co vám tehdy proběhlo hlavou?

No, že mám namále. Já si to relativně pamatuju víceméně všechno, ale je to taková zajímavá skládačka vjemů. Není to, jako že bych zpětně viděl obraz jako v televizi, nejsou tam žádné jakoby fyzické pocity. Pamatuji se, že jediné, co jsem vnímal, tak byl proud vody, když na mě kluci začali stříkat. To jsem věděl, že je šance na záchranu. Ale že to trvalo minutu a půl, tak to jsem nevnímal.

 

Jaká jste utrpěl zranění a jak dlouho trvala léčba?

Měl jsem popáleniny třetího stupně na 50 procentech těla a v nemocnici jsem byl asi čtyři měsíce. Prosinec až duben. Takže skoro pět.

 

Zanechalo to na vás nějaké následky?

Jojo, určitě. Plavky už předvádět nikdy nebudu. Podobné popáleniny se léčí autotransplantací, takže z částí těla, které zůstaly zdravé, se berou kožní štěpy a transplantují se do těch částí, kde byla ta kůže spálená.

 

Neměl jste potom strach? Neříkal jste si, že už se k hasičům nevrátíte?

O tom, že bych se už nevrátil, jsem nijak neuvažoval. Měl jsem obrovské štěstí v přístupu kolegů, vedení sboru, ale také rodiny. I když ta to asi tak úplně ráda neviděla. Nebo nevidí dodneška. Ale prostě to byla taková automatická volba.

 

Dáváte si od té doby větší pozor?

Je to bezpochyby vzpomínka nebo zkušenost, která se mě drží.

 

Autorka je redaktorka ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama