Z New Yorku do Znojma, zpívat a rozlévat víno

Je to vynikající operní zpěvák, ale svou vášeň věnuje i jiným věcem. Třeba moravskému vínu. Světoznámého umělce můžete v létě vidět ve Znojmě nejen na některém z festivalových vystoupení, ale i za barem, jak rozlévá víno. Občas také vypomáhá kamarádům ve vinohradu, byť profesionálním vinařem být nechce. „Vím, že to jiní lidé umějí líp, a tak vinohradničení rád outsourcuju,“ říká.

Je letní večer a v jednom vinařství nedaleko Znojma je zábava v plném proudu.

Hraje cimbálová kapela, hosté popíjejí víno a za barem právě vypomáhá náš nejžádanější český operní pěvec Adam Plachetka. „On je duší barman, děsně ho to baví,“ vysvětluje mi kamarád, v jehož sklepě operní pěvec právě rozlévá po skleničce, jak se tady říká.

Tahle scéna se odehrála loni na jedné z mnoha afterparty Znojemského hudebního festivalu, na němž Adam Plachetka vystupoval. Stejně jako letos.

Adam Plachetka sice procestoval půlku světa a v současné době hostuje v newyorské Metropolitní opeře, jeho srdce je však na Znojemsku, kde si před časem dokonce pořídil sklípek coby chalupu a trávil tady covidový čas. Během něho vypomáhal kamarádům vinařům – a k tomu zjistil, že nebýt pořád v zápřahu je o. k.

„Vždycky jsem měl pocit, že každý den, kdy nepracuju, je ztracený a že je všecko špatně. Teď se naopak snažím fungovat efektivněji a udělat co nejvíc práce za co nejmíň času – a pak se věnovat dcerám,“ říká Adam Plachetka.

 

Občas vypomáháte kamarádům vinařům ve vinohradu. Kdy naposledy jste se k téhle práci dostal?

Někdy v únoru, když se stříhalo. Vytahovat staré větve z drátů chce sílu a není na to třeba příliš mnoho vědomostí, takže ideální práce pro mě, nedá se na tom nic zkazit.

 

Které práce jste si ve vinohradu vyzkoušel?

Loni během covidu jsem absolvoval celou sezonu od stříhání až po sklizeň. Nebyl jsem samozřejmě vždycky u všeho, ale ve všech těch fázích jsem se aspoň na chvilku zapojil.

 

Co z toho vás nejvíc baví dělat a co naopak vůbec?

Baví mě většina prací, protože vím, že je můžu dělat, jen když se mi chce. To je zásadní, protože když se člověk stará o vlastní, vinohrad se neptá, jestli má čas a náladu. Prostě roste a žádá si neustálou pozornost.

 

A věděl jste do té doby něco o pěstování a výrobě vína?

Částečně ano, protože do Znojma jezdíme už od roku 2005, takže k té práci člověk trošku přičichne, ale spíš teoreticky. Třeba mi vůbec nedošlo, že vinohrad se každoročně stříhá úplně do nuly. Že se nechává kmínek a jeden dva tažně (výhony – pozn. red.), jinak že je všechno každý rok nové.

 

 

Od baroka k vínu

Jak jste se vlastně ve Znojmě původně octl?

Bylo to v roce 2005, na začátku mé kariéry. S prezidentem Znojemského hudebního festivalu Jirkou Ludvíkem jsme se pár let předtím potkali na Letní škole barokní hudby u dirigenta Romana Válka. Pro mě to byla určující akce, ač jsem to tehdy ještě vůbec netušil. V té době mi baroko nic neříkalo, ale pan profesor z konzervatoře mě tam vyslal s tím, že by mi to mohlo prospět. A já se do baroka okamžitě zamiloval, zároveň mi z barokní školy zbylo mnoho kamarádů a nasměrovala mě v kariéře, minimálně pro koncerty. Operu jsem sice tehdy dělal víceméně jenom v Praze, ale koncerty na začátku kariéry jsem častěji zpíval s Romanem Válkem na Moravě než v Čechách. A díky tomu jsem se dostal právě na ten Znojemský hudební festival (Roman Válek je jeho programovým ředitelem – pozn. red.). Poprvé jsem tam vystupoval v letech 2005 a 2006, kdy jsem zpíval Dona Giovanniho; poté znovu až v roce 2016, kdy vznikla myšlenka udělat Dona Giovanniho po deseti letech.

 

A v letech mezi těmi vystoupeními jste do Znojma jezdil?

Moc ne, protože jsem neměl čas jezdit někam jenom tak z plezíru. V tom mě pandemie hodně změnila. Před ní jsem měl vždycky pocit, že každý den, kdy nepracuju, je ztracený a že je všecko špatně. Teď se naopak snažím fungovat efektivněji a udělat co nejvíc práce za co nejmíň času – a pak se věnovat dcerám. Teď už si udělám čas na to, zajet si někam jen tak, ale minimálně deset let předtím jsem byl v laufu.

 

Kdy se to zlomilo?

V roce 2016, když jsme si s Jirkou Ludvíkem řekli, že budeme znovu dělat Dona Giovanniho, se vše změnilo. Tehdy jsme také řešili, kde budeme během účinkování na festivalu bydlet, protože jsme už měli dceru a moje žena v opeře také účinkovala…

 

Připomeňme čtenářům, že vaší ženou je sopranistka Kateřina Kněžíková.

A když jsme společně hledali, kde se ubytujeme, Jirka nám tehdy nabídl, jestli nechceme bydlet u něj ve sklípku nedaleko Znojma. Tak jsme si řekli, že to zkusíme, a prostředí nás naprosto nadchlo. Hned potom jsem začal zjišťovat, jestli by se poblíž nedal sehnat podobný sklípek a přestavět na bydlení. Ženě se tam sice taky líbilo, ale ze začátku byla docela proti. Bála se, že nebudeme mít čas tam jezdit, ale když jsme dostavěli, okamžitě se do toho bydlení zamilovala. A ještě se nám to podařilo v docela dobrou dobu, takže jsme měli kde trávit pandemii. Rozhodně to bylo mnohem lepší útočiště než pražský byt.

 

Jak dlouho jste sklípek sháněli? Bylo to obtížné?

Bylo to těžké, už o ně rostl zájem. Ale byli jsme v takové poslední šťastné vlně. Naskytla se možnost koupit sklípek, který už majitelé neměli sílu opravovat. Chtěli, aby se o něj někdo postaral a dal ho dohromady. Stavěli jsme dva roky. Trvalo, než prošel projekt a než se domluvily všechny detaily. Nesnažili jsme se postavit repliku historické stavby, ale přiznaně nový dům ve stylu, který do sklepní uličky patří. A výsledek se povedl líp, než jsme sami čekali.

 

 

Pod obytnou částí máte i opravdový sklípek s lahvemi. Jsou všechny od místních vinařů?

Z naprosté většiny ano. Mám tam jen asi 200 lahví. Většinou vína, která by se měla vypít ještě letos, nebo už se dokonce možná vypít měla. Mám radši čerstvější, mladší víno, takže během léta budu muset zapracovat, abych uvolnil místo pro nové lahve.

 

Neuvažujete sám o roli vinaře? Láká vás to?

Do toho se pouštět nechci. Mám to podobné jako s vařením – vím, že jiní lidé to dovedou líp, tak ho rád outsourcuju. Na zahradě mám asi deset hlav rýňáku, ale jen na jídlo.

 

Letos jste opět vystupoval na hudebním festivalu ve Znojmě. Je z vašeho pohledu ten festival něčím unikátní?

Myslím, že především atmosférou. Znojmo je autentické a neformální. K tomu to spojení s vínem, kdy můžete přijet okoštovat a při tom si poslechnete koncert. To se mi líbí. Boří to předsudky, že vážná hudba je nuda.

 

Přiznám se, že jsem si to taky myslela. A hlavně že když chci jít na koncert vážné hudby
nebo na operu, musím tomu rozumět.

Americký operní pěvec Thomas Hampson na tohle téma řekl moc hezkou věc – že na tenis taky můžeš koukat, aniž o něm něco víš, ale víc si to užiješ, když znáš pravidla. A to je velká pravda, protože hudba funguje na dvou úrovních. Jedna je taková ta první signální, kdy se přenášejí nějaké emoce a energie, což vnímá každý. Když bude v hledišti půlroční děcko, bude na něj skladba nějak působit a je úplně jedno, že o ní nic neví. Druhá úroveň je exaktní. Ta jde hluboko a vždycky mě fascinuje, jak velký je rozdíl mezi dobrým amatérem a profíkem. Když si třeba vezmu sebe a víno, myslím, že vím výrazně víc než většina lidí, ale stejně – když si stoupnu vedle vinaře, vidím, že nevím nic.

 

 

A stejné je to v muzice?

Ano, je spousta poučených diváků, kteří mají srovnání, slyšeli třeba jednu symfonii s deseti dirigenty a s pěti orchestry a vědí, co kde čekat, znají tu muziku. A pak jsou profíci, kteří mají přečtenou partituru a vědí, že tady housle zahrály čtvrtku místo půlky. Pak je zajímavé srovnávat a člověk se tím může bavit ještě úplně jinak. Muzika se musí dělat se zodpovědností pro lidi, kteří jí rozumí, ale tak, aby to něco řeklo i člověku, jenž přijde poprvé a jenom ji chce na sebe nechat působit. Já to neberu ani jako dilema, je třeba obojí. Člověk nesmí povolit z vlastní přípravy a z úrovně, kterou dělá pro zlomek publika, ale stejně by měl být schopen komunikovat s těmi, kdo se jenom přišli podívat a poslechnout si hezkou muziku.

 

Chodí do opery jiní diváci než na koncerty? Třeba víc těch opravdových znalců?

Nikde nejsou jen znalci. Velká část publika jsou turisté, hlavně v těch populárních místech typu Státní opera v Praze, kam vždycky chodili především zahraniční návštěvníci. Do Národního divadla chodilo spíš domácí publikum, protože se tam hraje víc českého repertoáru. Je to vidět i na prodejních výsledcích. Státní opera dříve prodávala výrazně líp než Národní divadlo – a pak to najednou bylo naopak, protože domácí návštěvníci se už začali vracet, ale turistů bylo pořád málo. Jenže v hledišti bude vždycky sedět minimálně osmdesát procent diváků, kteří o dílech nevědí skoro nic, pak možná osmnáct procent poučených a dvě procenta opravdových znalců. Stejné je to i ve Vídni nebo v New Yorku.

 

Jak velký pracovní výpadek jste vlastně zažil v uplynulých dvou covidových letech?

Prvních šest týdnů nebylo na práci vůbec nic, pak se začalo točit a já byl vlastně strašně spokojený. Mám pocit, že jsem ten čas využil dobře.

 

Co jste točil?

Buď přenosy, které se začaly dělat, anebo nahrávky třeba i do šuplíku. Já tak nějak zjistil, že mi stačí jít do práce dvakrát za měsíc, že mi zase tak moc nechybí. Zpomalil jsem hodně a vlastně si myslím, že do předchozího tempa se už nevrátím. Teď se snažíme nějak vybalancovat mou přítomnost, protože příští sezonu mám hodně vystoupení v Americe. Budu pryč dva měsíce na podzim, dva měsíce v zimě a dva měsíce na jaře...

 

Je teď newyorská opera vaší domácí scénou?

Já tam hostuji, ale dalo by se to tak říct, protože tam zpívám nejčastěji. Většinou dvakrát za sezonu, což se jinde nestává. A když už jsem takhle dlouho pryč, doma si pak udělám trochu víc volna. Teď mám více méně tak jeden projekt za týden, takže dva dny někde pendluju a jinak mám klídek. Ne že bych nic nedělal, ale můžu se učit doma a stíhat věci v časech, které mně vyhovují.

 

Co vlastně pro operního pěvce znamená zpívat v newyorské Metropolitní opeře? Je to třeba prestižnější záležitost než vídeňská opera, kde jste působil předtím?

Marketingově je Met asi nejprestižnější působiště. Jestli je opravdu nejlepší, to se těžko poměřuje. Každopádně tam zpívám rád a těší mě, že se můžu pravidelně vracet. Jen by bylo fajn přestěhovat New York někam k Berlínu, aby byl člověk blíž domovu.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement

Mohlo by Vás zajímat

Reklama
Advertisement