Boby. Česká formule na ledě už chce medaili

Čeští bobisté přepisují dějiny. V této podivné sezoně skončili celkově třetí ve světovém poháru a o víkendu je čeká mistrovství světa na německé dráze v Altenbergu u českých hranic. Dosáhnou zde na historickou medaili? A kde se ukrývají tajemství formule na ledě, sportu siláků s týmovým duchem? O tom vypráví úspěšné kvarteto.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak se vám podařilo dosvištět až ke špičce?

Dominik Dvořák (dále DD): Zasloužili jsme se o to všichni, je to týmový výsledek, že to takhle dopadlo. Nikdo před námi to ještě nedokázal, je to výsledek celého týmu včetně trenéra i sponzorů.

Dominik Suchý (dále DS): Byla to opravdu dlouhá cesta, vždyť já jezdím už třináct let a pamatuju konec éry taky úspěšného pilota Iva Danileviče. Cesta to byla trnitá, zlepšujeme se krok za krokem. Jezdíme spolu v téhle sestavě už roky jako jeden tým s jedním trenérem a zvedáme se postupně.

 

Trochu vám nahrála i současná „korona“ situace, kdy kompletní seriál světového poháru i mistrovství Evropy absolvovalo jen málo posádek.

Jan Šindelář (dále JŠ): Jen čtyři piloti odjeli všech dvanáct závodů. Oba nejlepší Němci, kteří obsadili první dvě místa, a Ital Baumgartner, ten zůstal za námi. Ale k téhle sezoně to prostě patřilo, stejně jako že jsme celé dny trávili zavření na hotelích a mohli vyjít jen na dráhu, že jsme podstoupili snad třicet testů. Všichni měli buď problémy s covidem, byli nemocní, nebo nemohli cestovat, anebo třeba trénovali jinde. Každý tým si zvolil priority. Ano, v dobrém slova smyslu jsme toho využili.

 

Jak hodnotíte výkony i z pohledu toho, že jste se střídali na pozici brzdaře ve dvojbobu?

Jakub Nosek (JN): Zajeli jsme dobré výsledky se čtvrtými místy, ale i mimo desítku. Někdy nám to nesedlo, třeba typem dráhy, přišly i nějaké zdravotní problémy. Ale v součtu jsme prokázali konstantní kvalitu. Měli jsme štěstí na Innsbruck, tam nám to tradičně jede, vystřídali jsme se a zajeli 4., 5., 8., 9. a znovu 4. místo. V Siguldě na začátku to bylo taky dobré, i když jsme se prali s nastavením nového bobu i s noži.

 

Už loňský rok proběhl s omezeními, jakou jste měli letní přípravu, pracovali jste víc čistě na fyzické kondici?

DS: Trénink jsme měli prakticky stejný, tam problémy nebyly. Měnily se jen plány, nejelo se na předolympijský test do Číny. To se zrušilo už na jaře, pak znovu na podzim. Pak se překopala celá termínová listina výrazně ve prospěch dvojbobů oproti čtyřbobům, na které jsme se víc těšili i chystali.

 

 

Jistě za sebou máte méně jízd než minulé roky, což je složitější především pro pilota, že?

DD: Počítám vždycky až po sezoně, ale odhadl bych zhruba o třetinu míň. Navíc jsem na podzim prodělal covid, takže jsem odjel na první tréninkové jízdy později. Na dvojbobu jsem se do toho postupně dostal. Ale projevuje se to ve čtyřbobu, tam jsme toho odjezdili opravdu minimálně, tam je to znát. Před mistrovstvím světa to snad ještě dostanu do rukou.

 

Naopak jste mohli poprvé využít letního trenažéru, který vám postavili za víc než šest milionů korun na Olympu ve Stromovce. V čem vám pomohl?

JŠ: Ulehčilo nám to hlavně v cestování, nemuseli jsme do Liberce, kam jsme jezdili na ten starý v minulých letech jednou týdně a zabralo to vždycky půl dne. Teď jsme získali velký benefit. Obecně tréninkové podmínky na Olympu byly skvělé, když se všude zavíralo, my jsme mohli jako zaměstnanci chodit do posilovny, využívat regeneraci.

 

Vylepšuje se i materiál – loni jste dostali nový čtyřbob, letos si pronajali na sezonu kvalitní lotyšský dvojbob, nože vám začala vyrábět česká firma TOS Varnsdorf. To všechno tvoří důležité kamínky do mozaiky?

DD: Samozřejmě, díky tomu se cítíme mnohem líp. České nože vnímáme jako patrioti, ale taky jako finanční úsporu. Sada na čtyřbob vyjde něco pod čtvrt milionu, na dvojbob je to za polovinu.

 

A celé stroje?


JŠ: Čtyřbob stál přes tři miliony korun, zapůjčení dvojbobu tisíc eur na závod, odjeli jsme jich v něm deset.

 

O kolik lepší materiál mají němečtí hegemoni, kteří testují i v tunelech automobilky BMW?

JŠ: To se dá těžko vyčíslit, materiál a ceny jsou asi podobné. Ale mají to technologicky dokonale vyladěné. My nemáme vůbec šanci se k tomu dostat, takže to neřešíme.

 

V čem je výjimečný německý pilot Francesco Friedrich, který letos vyhrál všechny závody kromě jednoho?

JN: Mentalitou. Je nastavený jenom na vítězství. Když zkazí jeden start nebo se nesejde s brzdařem, tak hned v další jízdě jsou oproti ostatním zase o parník vepředu. Boby jsou rozdělené na Friedricha a zbytek světa. Sešlo se u něj všechno. Pilotuje už třináct let, je skvěle vyježděný, má za sebou tým brzdařů, mechaniků, trenérů, fyzioterapeutů a masérů jako nikdo jiný. Je výborný i fyzicky, jak rychlostně, tak i silově stejně jako brzdaři, což nebývá pravidlem.

 

Není taková dominance pro ostatní až deprimující?

JŠ: To nechceme říkat, že není šance s ním bojovat.

 

Proč jsou dlouhodobě vynikající také Lotyši?

DS: Ten sport tam má dlouholetou tradici už z časů Sovětského svazu, kdy už měli v Siguldě dráhu. Mají hokej a pak hned boby. Už na letišti při výstupu z letadla vidíte všude plakáty bobistů. Boby i nože tam vyrábějí, to je další velká výhoda. Nemají nouzi o nové členy, lidi se jim jen hrnou.

 

Zato bobová dráha v Česku, to je asi sci-fi. Nebo úsměvné retro na starém toboganu ve Smržovce…

DD: Vlastní dráhu u nás nemá ani rychlobruslení, a to má Martinu Sáblíkovou i mnohem širší potenciální základnu… Smržovka je jenom pro sáně s menšími rychlostmi a snad se tam jezdilo i na skeletonu, ale na bobu by to nešlo. Pro nás je ideální jezdit na německé dráhy do Altenbergu a Königssee. Tak to máme nastavené, smířili jsme se s tím.

 

Čím si vás tenhle sport tak získal?

DD (původně atlet desetibojař): Baví mě ten adrenalin, ale i způsob tréninku, nemusím se omezovat v jídle… Baví mě práce v týmu, i když jsme jeden z nejmenších týmů na světě. Je to super.

JŠ (původně atlet, čtvrtkař): Rychlostí a adrenalinem. Dodává mi svobodu, ježdění po závodech a po soustředěních, mám rád život v partě. A kde jinde se řítíš z kopce rychlostí skoro 150 km/h bez brzdy a bez pásů jen s helmou?

DS (původně atlet): Je to komplexní sport, zaměřený nejen na rychlost a sílu, jak to vypadá. Musíš si i něco udělat na bobu, být technicky zručný. A pak ten adrenalin, to je mazec.

JN (původně sprinter, dálkař a desetibojař): Já se vším souhlasím s kluky. A také nám dává lepší šanci být vidět na mezinárodní úrovni.

 

Jak byste vystihli svůj přínos týmu?

JN: Dělám boby sedmým rokem. Hned první rok jsem se dostal do áčka a chtěl jsem tam vydržet, proto na sobě makám ve všech ohledech i včetně nabírání váhy. Chci vždycky podat co nejlepší výkon. Třeba teď v Königssee mě překvapila viróza, neměli jsme náhradníka, tak jsem vstal a jel.

DS: Už mi říkají Dědku. Přínosem budou asi zkušenosti. Samozřejmě moje výkony jdou stále nahoru navzdory věku.

DD: Já jsem se od začátku snažil působit na pozitivní motivaci a stmelení týmu tím, co všechno kolem dělám, jak se starám i o přípravu strojů. Ostatní musí mít k pilotovi důvěru, aby si tam za mě sedli s tím, že je dovezu zdárně do cíle.

JŠ: Snažím se občas vše až moc organizovat, nicméně si myslím, že dokážu ve vypjatých chvílích přinést trochu klidu. Pomáhám s prací svazového sekretariátu. A udržuji svazovou dodávku v čistotě!

 

Pilot je lídr, ale i odpovědná osoba, která si musí vysvětlit každou bouračku. Jak mu dokáže posádka odpustit?

DD: Vždycky za to může pilot…

DS: Položili jsme nedávno čtyřku v Königssee v tréninku. To bylo jako do peřin. Ale musíme jít do toho s tím rizikem. Nemůžeme mu nadávat.

 

Může karambol zavinit i brzdař?

DS: Ve standardní situaci ne. Ale ve Winterbergu před dvěma lety jednou otočil stroj náš čtvrtý člen, převážil ho a převrhl. Stát se to může.

 

Mezi členy rodiny patří i polský trenér Dawid Kupczyk. Jak jste si sedli?

DD: Funguje to dobře, vede nás na dráze i ve fyzické přípravě – to mívají ve větších týmech rozdělené mezi víc lidí a Dawid se mnou dělá i mechanika. Bydlí na polské straně Krkonoš, jezdíme k němu často na soustředění. On má zásadní podíl na našich výsledcích.

 

Jak se uživí bobista, který je půl roku na cestách a půl roku doma?

JN: Záleží, jak jste schopni si to zařídit. Každá práce to nedovolí. Kluci dělají nejčastěji fitness trenéry, vím, že někdo pracoval v ochrance, chodí ještě do školy.

JŠ: Máme všichni za sebou vysokou školu, nebo aspoň část. A teď máme štěstí, že jsme zaměstnanci centra sportu ministerstva vnitra na plný úvazek a můžeme se bobům věnovat opravdu naplno.

 

Ve světě to funguje obdobně?

JŠ: V těch lepších týmech kluci působí v armádě, v policii nebo jsou zaměstnanci federace. Ale už Holanďani, Rumuni nebo Francouzi si musí vydělat přes léto, aby mohli v zimě jezdit. Když není covidová sezona, až na konci sezony přijdou nějaké finanční odměny za top deset ve světovém poháru a mistrovství světa.

 

Boby se asi nikdy nestanou masovým sportem. I když díky výsledkům a lepším podmínkám se jim i u nás věnuje víc lidí. Na poslední zimní olympiádu odjelo devět bobistů...

JŠ: Je to lepší, sledujeme, že zájem roste. Ale není to jednoduché, je to výběrový sport.

 

Také pro schopnost podstoupit tvrdý trénink? Jste spíš vzpěrači s postavou sprinterů, nebo sprinteři s postavou vzpěračů?

DS: Spíš to druhé. Jako atleti jsme měli do osmdesáti kil, ale potřebovali jsme nabrat dalších až třicet. Hodně času trávíme v posilovně, odhadem sedmdesát procent. Naše příprava je asi nejbližší tréninku na silový trojboj. Nejde jen o hrubou sílu, musí tam zůstat dynamika.

JN: Musíš být zdatný rychlostně, což je dáno geneticky, musíš se tak narodit. Rychlost se v pětadvaceti letech nenaučíš. Sílu dokážeš nabrat.

 

Jak skládáte trénink – podle osvědčených modelů, nebo spíš hledáte, experimentujete?

DS: Platí nějaká pravidla, ale každý si časem najde to svoje. Někde je víc síly, jinému sedne běžecký trénink. My jdeme východní ruskou školou, založenou na hrubé síle. Američani to třeba tolik nedělají. Občas vidíme video nebo nějaké postřehy na sociálních sítích, kdy se ostatní kluci pochlubí rekordy. Ale úplně se o tréninku na dráze s ostatními nebavíme, je to trošku tajemství každého týmu.

 

Zkuste prozradit pro představu vaše maxima?

JŠ: Já se teď chlubím dřepem, strašně dlouho jsem se snažil a konečně jsem teď překonal bariéru 200 kilo.

DS: Já dám dřep s činkou 240.

JN: 210.

DD: 205. Pak třeba přemístění 160, benč 150.

 

A jak vypadá sprinterský trénink?

JN: Když začíná příprava, běháme delší úseky. Postupně se zkracuje na 20 až 30 metrů s 95% intenzitou. Pak se rovnáme do bobu na trenažéru. Děláme i sprinty s tahačem, aby to imitovalo start. Skladba v sezoně bývá pak obvykle čtyři až šest úseků od 20 do 40 metrů, aby se udržovala forma. Aby si svalová vlákna neodvykla, ale zároveň se neunavila.

 

Jak jste se vyrovnali se sluchovým handicapem (neslyší na levé ucho z 99 procent, na pravé z 85 procent) brzdaře Noska?

JŠ: Neslyší jenom na práci, když má něco dělat…

JN: Teď vážně. Sportuju celý život, od dvanácti dělám atletiku, od pětadvaceti boby, a sluchový handicap už ani nevnímám. Zvykl jsem si i v helmě. Jen musím dávat pozor, aby se mi nevybila baterka v naslouchátku na dráze. Ale jsme tak zautomatizovaní, že vlastně sluch ani nepotřebuju.

 

Zvládáte i problém s přetížením v zatáčkách, které může dosáhnout až šesti G? Kdysi jsem sjel dráhu ve Winterbergu a zkušení piloti vykládali, že jim brzdař občas omdlí. A veterán Puškár dodal, že podle lékařů má hlavu a mozek po letech ježdění ve stejném stavu jako boxer.

JN: Časem si člověk zvykne. Zpočátku jsem to přetížení vnímal víc. Teď už ani ty karusely tolik necítím. Abych si ulevil v přetížení, opřu hlavu o záda Honzovi přede mnou a odlehčím si. Nevím, jestli se ta zátěž v budoucnu nějak projeví.

JŠ: Vibrací a nárazů hlavy je dost i v relativně čisté jízdě. Mohli bychom se stát zajímavým objektem pro vědecký výzkum.

DS: Ano, s hlavou se může něco stát i při pádu. To je na nás vidět, ne?

 

Jízda sice často netrvá ani minutu, ale je náročným fyzickým výkonem. Kolik jich jste schopni absolvovat v jednom dni?

DD: Jednou v Lillehammeru na relativně snadné dráze s dobrými podmínkami jsme dali dopoledne čtyři a odpoledne čtyři. Měli jsme toho dost. Tady v Altenbergu si to nedovedu představit.

 

S jídlem se moc trápit nemusíte?

JN: To je individuální, opět každému sedí něco ideálně jinak. Spíš pořád nabíráme váhu, ale nejíme „prasácky“, i když občas tam při cestách skočí i fast foody. Letos se blížíme k váhovému limitu a musíme se hlídat. Čtyřbob i s posádkou může mít 630 kilo. To už bylo kolikrát dost vyhrocený. Ve čtvrtek jsme měli třeba tři kila nad váhu, ale do závodu šli nalehko jen v kombinéze a vyšlo to. Ve dvojce to tolik nehrotíme, tam máme rezervu, jsme pět až šest kil pod.

 

Směřujete k olympiádě v Pekingu 2022, ta ale bude zcela jistě jiná než dřív. Teď pořadatelé oznámili, že jednotlivé sporty zůstanou odděleny, nebude se chodit fandit jiným apod.

DD: To bude smutný, jestli to tak opravdu dopadne. Předchozí olympiády vypadaly tak, že sice jedeš závodit, ale prožiješ tam krásnou společenskou akci, tím byly výjimečné. Bez toho to proběhne jako každý jiný závod jen s jiným názvem. Ale pořád to bude vrchol, to jo.

 

Nebojíte se říct, že chcete medaili?

JŠ: Kvůli ní tam jedeme, vždycky chceme vyhrát.

DD: S progresem a potenciálem, co máme, je to blízko, je to na dosah. Věříme tomu, že o medaile zabojujeme.

 

Teď tedy čeká světový šampionát v Altenbergu. Cítíte se jako doma?

DD: Tím, že je pro nás nejblíž, jen pár set metrů za hranicemi, tak ano. Já ji mám od začátku, co pilotuji, nejvíc najetou, něco mezi 200 až 300 jízdami. Možná mi víc sedí dráha v Iglsu, krátká a lehká. Tady je těžká, hodně lidí bude mít problémy, řadě pilotů nevyhovuje. To bude naše výhoda. Američani raději odjeli domů, ti letos vůbec nejedou.

JŠ: Je technicky náročná a dlouhá, vyrovnávají se handicapy v materiálu. Málokdo to sjede celé čtyřikrát bez chyby.

 

Platí medailová ambice jako pod olympijské kruhy?

JŠ: Šance tam je. Na německé dráze Němci udělají všechno pro to, aby byli nahoře. Ale i v Innsbrucku jsme nechali dvě německé posádky za sebou.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama