Každá z nás občas ryje držkou v zemi

Když Barbora Wainerová přebírala skomírající posilovnu a zakládala nový projekt s názvem Heroes Mums, chodily s ní každý den do práce dvě z jejích tří dětí. Dvouletá Terezka a čtyřletá Kristýnka, která trpí po těžkém porodu dětskou mozkovou obrnou. Uběhly dva roky a ona má fungující podnik a na stěně titul Maminka podnikatelka roku 2020.

Když jsme se viděly před několika týdny, zrovna jste se dozvěděla, že vám pojišťovna zamítla žádost o aktivní vozík pro Kristýnku. Změnilo se od té doby něco?

Ano, napsali nám tehdy jen strohou větu, že prý Kristýnka nemá zachovalou funkci rukou natolik, aby ho mohla sama ovládat, což je ale směšné. I kdyby měla, tak ho nikdy nebude ovládat úplně sama, vždy bude pod dohledem ergoterapeuta nebo někoho z nás rodičů. Vždyť jí je šest let, ani zdravé děti přece nechodí v tomto věku venku samy. Měli jsme jen pár dní na to, abychom dali dohromady další zprávy od lékařů a fyzioterapeutů a odvolali se. A stal se zázrak, právě mi přišlo, že ho po odvolání přece jen dostaneme.

 

Proč je pro ni aktivní vozík tak důležitý?

Protože je lehčí a pohyblivější než ten pasivní. Je uzpůsobený tomu, aby ho mohla sama ovládat. Může se s ním pod naším dohledem učit zacházet a udržet si tak do budoucna určitou samostatnost. Nebude jen pasivně tlačená, bude moct sama vyvíjet aktivitu, dojet si například na hřišti za kamarády. Díky pohybu si bude procvičovat svaly, udržovat dobré držení páteře, hlavy, uvolní jí to napětí v rukou. Dosáhnout toho, aby byl jedinec s handicapem co nejvíce samostatný a byl tak co nejmenší zátěží pro systém, by snad mělo být v zájmu státu a pojišťoven. Když ji hodím na pasivní vozík, odepíšu ji už v šesti letech.

 

Nebojíte se, jak ho zvládne ovládat?

Vůbec ne. Vozík jsme dvakrát zaměřovali s konstruktérem i s fyzioterapeutkou a hned od první chvíle bylo vidět, jak je na něm šťastná. Sama si na něj vlezla, automaticky chytla kola, šla s nimi dopředu, dozadu, dopředu. Zatáhla a povolila ruční brzdu. Prostě napoprvé skvělý výkon.

 

 

Dobré rozhodnutí

Kde je Kristýnka dopoledne, když trénujete?

Někdy je tady, ale bývá ve školce. Chodí do běžné mateřské školy. Což je také výsledek půlročního papírování. Podle mě je plošná inkluze nesmysl, ale některým dětem začlenění prospěje a Kristýnka zrovna takovým dítětem je. Má dva sourozence, takže vyrůstala s dětmi, od malička tu byla s námi ve fitku. Všechno vnímá a všemu rozumí. A zpětně vidím, že to bylo dobré rozhodnutí. A to nejen kvůli ní, ale i kvůli ostatním dětem. Přijaly ji skvěle, když přijdeme na hřiště, kolikrát se k nám přitočí nějaká holčička ze školky a „ahoj Kristýnko“, a už ji táhne pryč. Dokud dětem nějaký hloupý dospělý neřekne, že postižené dítě je divné a špatné, tak ho vnímají úplně normálně a naopak vidí, že zdraví není samozřejmost, že je potřeba si pomáhat a tolerovat i odchylky u ostatních.

 

Měla jste jedno dítě ve školce, druhé na vozíku a třetímu byly dva roky a rozhodla jste se založit si posilovnu s programem speciálně pro mámy. Je to tak?

Já jsem tehdy do fitka chodila cvičit. Začala jsem, když byl nejmladší rok. Muž chodil do práce, večer býval občas pryč, navíc večer je kolem dětí hodně běhání, tak jsem nemohla chodit cvičit večer. Jediná doba, kdy jsem mohla jít, bylo v sedm ráno. Majitelka toho fitka tehdy podruhé otěhotněla, a protože už ten podnik nefungoval tak, jak si představovala, chtěla se ho zbavit. Tehdy jsme se s manželem domluvili, že ho převezmeme. Řekla jsem si, že matek jako já musí být spousty, a že se to přece musí dát udělat tak, aby si mohly zacvičit i jindy než v sedm ráno. Manžel mě plně podpořil, tak to máme.

 

 

A jak se to dá udělat?

Jednoduše. Bereme prostě děti s sebou. Na první trénink přišly čtyři mámy, z toho byla jedna moje kamarádka a její dvě kamarádky. Teď, po dvou a půl letech, je nás ve skupině už sto. Všechny tedy nechodí pravidelně, ale začínala jsem na jednom tréninku týdně a teď mám plnou hodinu každý den a od září plánujeme dva programy pro mámy denně. I pro děti je dobré, že vidí, že pohyb do života patří. A nezáleží na tom, jak vypadáte. Já taky nejsem žádná modelka, jsem konstitučně taková, jaká jsem, a přijímám to. Nechci se snažit zhubnout mimo svou komfortní zónu, kterou nejsem schopná udržet. Ale neznamená to, že nejsem v kondici. Jak člověk vypadá a jak se cítí, jsou dvě různé věci.

 

Člověk musí být trochu pankáč

Nebála jste se, že budou děti překážet?

Je to možná zvláštní, ale když je ta máma nastavená tak, že si jde zacvičit, tak dítě to respektuje. Jasně, stane se, že jsou erupce na slunci a všechny děti vyvádí. Ale to se stane tak dvakrát za rok a člověk s tím musí tak nějak počítat. Ve skupině jsou všechny matky, tak jsou na to zvyklé. A v drtivé většině případů si tady prostě děti hrají s hračkami, pobíhají tu, drobí sušenky. Nejsme v tomto nijak striktní. Na každý trénink tu jsme dva. Ten, kdo zrovna necvičí, hlídá děti, které se nezabaví samy. Já jsem zvyklá být tady ověšená miminama a další houpat nohou v lehátku. Nevadí mi to. A když opravdu nic nezabere a dítě se nechce nechat zabavit od cizího, máme připravené náhradní cviky, které může máma dělat i s dítětem třeba místo závaží.

 

Musím říct, že než jsem to viděla, neuměla jsem si to moc představit…

Je pravda, že to pro každého není. Máme první trénink zdarma, tak si to může každý vyzkoušet. Byly tu i maminky, pro které bylo dítě natolik na prvním místě a musely ho mít neustále pod dohledem, že si to cvičení neužily. Možná musí být člověk trochu pankáč, aby tu dítě nechal volně. I když tu tedy nemáme žádné stroje, cvičíme jen vahou těla a s činkami, tak tu není moc možností, jak se zranit. Bojím se to říct, abych to nezakřikla, ale nikdy jsme tu neměli ani žádný úraz.

 

Jak moc je jiné samotné cvičení?

Když přijde klientka prvně, tak si promluvíme, jak se cítí, jak dlouho je po porodu, můžu i zkontrolovat diastázu. Cviky jsou pak zaměřené hlavně na stabilizační systém, na střed těla. Přímé břišní svaly vynecháváme. Každý cvik se dá individuálně zlehčit nebo obejít jinak, pokud má daná žena problém. Stačí říct trenérovi, když se někde necítím. A rozhodně si nemyslete, že je to nějaký paci-paci. Mamky sem chodí cíleně, jsou rády, že si mohou zacvičit, a jejich kruháče jsou kolikrát náročnější než klasická hodina večer. Jedou hrozné bomby. Jiné je to pak možná ještě v tom, že všechny své lidi známe, víme, kolik mají dětí. Po samotném cvičení tu řada z nich zůstává, dá si kafe a popovídá. Záleží nám na nich a jim zase záleží na nás. Zrovna mamky se po otevření vrátily v plné síle, okamžitě. A díky bohu za to.

 

Inspirace pro ostatní

Není paradox, že jste se stala Maminkou podnikatelkou roku 2020, tedy roku, kdy byla provozovna velkou část roku zavřená?

Trochu je. Ale líbil se jim ten projekt a také celý příběh, který může sloužit jako inspirace ostatním. Že i matka se třema dětma, z toho s jedním postiženým, může něco takového vybudovat. Protože my matky se všechny průběžně hroutíme, že jsme špatné a že nestíháme všechno, co bychom chtěly, a nezvládáme, co si myslíme, že bychom měly. Každá z nás občas ryje držkou v zemi. Ale to neznamená, že nemůžeme dokázat, co si zamaneme. A třeba můj příběh pomůže lidem, kteří mají osud ještě daleko těžší.

 

Co je vaše tajemství? Jak jste to dokázala?

Žádné asi není. Já se tím jednoduše realizuju. Problémů je samozřejmě dost, ale já se tady vždycky nabiju. Dělá mi dobře, že to tu lidi baví, a tím dostávám všechnu energii zase zpátky. A také díky tomu, že tu pravidla určuju já, můžu pracovní život přizpůsobit tomu soukromému, a když je potřeba, jsou tady děti prostě se mnou.

 

Vaše fitko se jmenuje Heroes Gym. Proč?

Já to nevymyslela, název jsem převzala, ale moc se mi líbí. Protože každý vlastně může být hrdinou, záleží jen na tom, co se svým životem udělá. Tak proto naše heslo: Přijď a staň se hrdinou svého příběhu. A když se rozhodneš, že chceš se svým životem něco udělat, tady dostaneš maximální podporu. A opravdu sem hrdinové chodí. Jeden z nich je Jakub. Má Huntingtonovu chorobu, ale nechce se jí poddat. Chodí na individuální hodiny, občas na klasický kruháč, kdy má k sobě vždy jednoho z nás, trenérů. Jedeme s ním cviky na zachování svalové hmoty a on sám říká, že vidí výsledky. Že mu to pomáhá zachovat si lidskou důstojnost a prodloužit dobu, kdy je soběstačný. Dokonce se nám teď podařilo navázat spolupráci s nadací, která mu individuální tréninky hradí. To je opravdový hrdina: člověk, kterému osud dementně naloží, ale on to nevzdává.

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama