Učí lidi, jak mít zdravý vztah k digitálním technologiím

V roce 2016 jste se přestěhovala do Jakarty v jihovýchodní Asii a záhy tam založila Replug me. Čeho přesně jste si všimla, když jste tam přijela?

Tehdy už tam byly technologie v plném rozkvětu a vstupovaly ve velkém do života lidí. Prodávaly se třeba držáky na kočárky, kam šel připevnit dětem tablet. Dokonce se prodávaly i vodotěsné obaly na tablety a telefony, abyste si je mohla vzít do vany či sprchy. Pro mne to byl šok, nepodobalo se to tomu, co jsem znala z Evropy. Taky bylo ale vidět, že to lidem narušuje jejich vztahy, soustředění, že na tom někteří nejsou psychicky dobře. Začala jsem si k tomu načítat literaturu a tvořit si výzkumné skupiny, v nichž jsem se vyptávala na to, jak je to ovlivňuje. Posléze jsem začala pořádat workshopy a založila Replug me.

 

Po dvou letech jste se vrátila zpět do Česka a pokračovala s touto aktivitou i tady. Prý jste si ale musela občas vyposlechnout dost skeptické komentáře.

Rozhodla jsem se přenést workshopy do českého kontextu, protože jsem předpokládala, že stejná digitální vlna přijde i k nám. Ze začátku jsem ale narážela na to, že tady technologie byla glorifikovaná. Bralo se to tak, že nám přináší jen samá pozitiva a nad negativními aspekty se tu nikdo nechtěl moc zamýšlet. I do médií bylo těžké tohle téma dostat.

 

Vy jste se ale odradit nenechala, vytvořila jste tým lidí a začala jezdit do škol.

Ano. Nechtěla jsem řešit témata jako kyberbezpečnost či kyberšikana, mě fascinovala ta jemná psychologická stránka, jak digitální svět na lidi působí v rovině jejich vlastní osobnosti. Vzala jsem si proto do týmu psychology a začali jsme pracovat s dětmi. Naše snažení se nakonec vyvinulo do současné podoby, kdy pracujeme s žáky od prvního stupně po maturanty, s učiteli, řediteli škol a taky s firmami.

 

PSYCHOLOG, CO NEZNÁ TIKTOK

Vaše práce ve školách je zajímavá mimo jiné z toho pohledu, že neděláte jednorázové workshopy, ale na danou školu jezdíte tři až čtyři měsíce.

Když jsme zprvu dělali jednorázové workshopy, nikdy jsme si nebyli jistí mírou dopadu – co se povedlo změnit, jak naše snažení vnímají děti. Rozhodli jsme se to proto zkoumat víc do hloubky a vyvinuli koncept digitální výchovy. Na začátku vždy pomocí dotazníků zjistíme, co je konkrétně v dané třídě či škole problematické, a pak se to společně snažíme změnit. Na konci pak zase pomocí dotazníků zjišťujeme, co se povedlo a co ne.

 

Zároveň taky vždycky proškolíte na škole jednoho učitele, který se stane expertem, jakýmsi digitálním školním důvěrníkem.

Ano. Proškolíme ho a dostane od nás metodiku, se kterou si vystačí na několik let dopředu. Může ve škole pak sám – už bez nás – vymýšlet různé aktivity. Zároveň za ním žáci mohou chodit, když si s něčím nevědí rady. V praxi se potkáváme s tím, že děti by i mnohdy vyhledaly třeba psychologa, když je něco trápí ve spojitosti s digitálním světem. Často se ale stává, že psycholog vůbec neví, co je to třeba TikTok, a tím pádem je dětem velmi vzdálený, mají pocit, že se mu nemohou svěřit, že by je stejně nepochopil. Úkolem našeho učitele neboli ambasadora je, že on digitálnímu světu rozumí.

 

Předpokládám, že stejně tak digitálnímu světu musíte rozumět i vy v Replug me. Znamená to, že součástí vaší práce je se dívat na TikTok či sledovat youtubery, kteří jsou zrovna v kurzu?

To nejpodstatnější při práci s dětmi je, že dokážeme zbořit bariéru, že my jsme ti chytří dospělí a ony jsou ti pokažení závisláci. To znamená, že musíme mimo jiné vědět, co konzumují, a dokázat mluvit jejich jazykem. V týmu to máme rozdělené: někdo hraje počítačové hry, někdo sleduje aktuální youtubery, jiný má přehled o sociálních sítích a pak naše znalosti navzájem sdílíme.

 

A taky je potřeba, aby k vám děti měly důvěru, abyste k nim nebyli kritičtí.

Je to tak. My jim neříkáme, že by měly ihned zahodit telefony nebo si z nich všechno smazat. Místo toho se s nimi bavíme a ptáme se, co jim v digitálním světe vadí, s čím u sebe nejsou spokojené, a necháváme je, aby samy navrhovaly změny. Mnoho dospělých si myslí, že děti to tam hrozně žerou, ale když se jich zeptáte, zjistíte, že i ony tam některé věci vnímají jako problematické. Jen nevědí, jak s tím pracovat, co s tím udělat.

 

Problém je, že když tam jsou všichni jejich kamarádi, těžko se odchází, protože by pak byly mimo partu…

Dobře nám proto funguje, když to řešíme s celou třídou najednou. Povím vám příklad z našeho posledního běhu digitální výchovy. Na dané škole, respektive ve třídě, měli žáci problém s tím, kdy se učit. Někdo se učí brzo ráno, někdo večer a do toho jim stále bliká na telefonu třídní chat, který si založili. Dohodli se tedy, že chat nebudou používat od šesti do osmi večer.

 

Taky se prý v některých třídách domluvili, že se nebudou dívat do telefonů, když se s někým ze spolužáků baví…

Ano. Zjistili jsme, že se mnoho dětí cítí osamocených, že jim ostatní nevěnují dostatek pozornosti, a ony tak ztrácejí motivaci se s ostatními bavit. Když jsme pak v jedné škole dělali závěrečné měření, ukázalo se, že se 53 procent dětí po našich workshopech rozhodlo odkládat telefony, když s někým mluví. Polovina dětí si tedy uvědomila, že jim nevyhovuje mít v ruce telefon, který je ruší, když tráví čas s kamarády.

 

ZAHNAT SMUTEK NA SÍTI

Mnoho dětí si bere do ruky telefon, protože tam chtějí zahnat smutek nebo nudu, ale paradoxně se pak mohou cítit ještě hůř.

Dnešní děti už moc neumí trávit čas jen s vlastními myšlenkami, bez hudby nebo videa. Online svět se pro ně stává snadným únikem. Současně je na ně skrze sítě vyvíjen enormní tlak – aby dobře vypadaly, měly značkové oblečení, aby hodně cestovaly, aby měly dobré známky. A myslím, že ta lavina úzkosti, která se žene generací dnešních dospívajících, je způsobena i tímto faktem.

 

A nezabírá ani známý fakt, že sociální sítě neodrážejí realitu?

Sice to všichni víme, už děti ve třetí třídě na základní škole to vědí, ale bohužel tak jednoduché to není. Když si na Instagramu prohlédnete naráz padesát fotek rozesmátých šťastných lidí, tak na podvědomé úrovni to na vás nějak působí a je jedno, kolikrát si řeknete, že to nemusí být pravda a že ti lidé na fotkách ve skutečnosti jsou třeba děsně nešťastní.

 

 

Ukazuje se prý taky, že čím větší je nezájem rodičů o to nahlédnout do digitálního světa svých dětí, tím spíš u nich pak vzniká závislost.

To vychází nejen z našich dotazníků, ale taky z různých jiných českých výzkumů. Padesát procent rodičů se dnes vůbec neptá, co děti na telefonu či počítači dělají, anebo mají odmítavý postoj. Myslí si, že tam sledují nějaké blbosti. Pokud ale chcete, aby vaše dítě sebereflektovalo, co se mu tam líbí nebo nelíbí, musíte se s ním bavit a pokládat mu otázky.

 

Jedna rada, která se občas objevuje v rozhovorech s vámi, je, že prvním krokem naší digitální sebereflexe a změny je přestat si brát telefon na záchod. Proč?

Říkám to z toho důvodu, že záchod je místo, kde nás nikdo nepozoruje, můžeme se tam uvolnit a být tam na chvíli se svými vlastními myšlenkami. Stejně tak to můžete zkoušet třeba při cestě v MHD – můžete tam jen koukat z okna a ani si nepustit hudbu do sluchátek. Dobré je to ale začít dělat v malých dávkách, protože to není tak jednoduché, jak to zní. Přece jen, naše vlastní myšlenky dokážou být někdy náročné.

 

Takže si postupně vytvoříme závislost na našich myšlenkách a pobyt v digitálním prostoru nám pak přijde jako ztráta času?

Neřekla bych, že si na tom vytvoříme závislost, ale pro náš seberozvoj je to hodně důležité. Kolik z nás se ale během dne zamyslí nad vlastními pocity, kam v životě směřujeme, co chceme, co nám vyhovuje a co ne? Častěji se koukneme na sítě. Světová zdravotnická organizace už zařadila nudu a samotu do situací, které mizí, a označila to za ohrožující pro osobní vývoj člověka.

 

Máte i svoji vlastní klientelu, které v rámci osobních konzultací pomáháte s digitálním wellbeingem. Které rady se ukazují jako ty efektivní?

Velmi dobře funguje kontakt s přírodou a vytržení z běžného života. Dlouhodobě pozoruji, že pokud klienti začnou trávit offline čas venku, třeba dvě hodiny denně někde v lese či parku, tak se jim po návratu zdá obsah na sociálních sítích dlouhodobě méně hodnotný. To doplňujeme ještě reflexí vlastního používání digitálních technologií. Za dobu, co se tomuto tématu věnuji, stále častěji vidím, že cesta k dobrému digitálnímu wellbeingu není v nějaké aplikaci, která vám zablokuje telefon, nebo v tom, že si smažete všechny sociální sítě.

 

Mluví se o ekonomice pozornosti, ve virtuálním prostoru se obchoduje s naším časem. Myslíte, že někdy přijde doba, kdy se to změní?

Stále ještě jsme nedošli do prvního potřebného bodu a to, že si většina uživatelů uvědomí, že jim příliš času v digitálním světě může způsobit nějaké problémy. Jakmile nám to dojde a začneme se proti tomu ve větší míře vzpouzet, zareagují na to i firmy a sociální sítě. Myslím ale, že jednou nastane ten samý trend, který dnes například vidíme u firem, které deklarují, že jsou zelené, tedy že jim záleží na životním prostředí a něco pro to dělají. Jednou tu tedy podle mne budou aplikace deklarující, že jim záleží na mentálním zdraví jejich uživatelů, a jejich design nebude návykový.