Lékařka pomáhá dětem na útěku. Nemůžu je nechat svému osudu

Od roku 2017 jezdí lékařka Hana Pospíšilová pravidelně na ostrov Lesbos, kde stála toho času Moria, největší uprchlický tábor v Řecku. Když se ukázalo, že česká vláda odtud nechce přijmout žádného uprchlíka, Hana Pospíšilová se naštvala a vymyslela plán bé. Už třetí rok shání každý měsíc peníze, aby je poslala uprchlickým dětem, které na ostrově žijí bez rodičů. Není to jednoduchý úkol, obzvláště potom, co se pomoc mnoha z nás letos v únoru nasměrovala k Ukrajině. „Nemůžeme ale teď ty děti jen tak nechat jejich osudu. Znám každé z těch 144 dětí. Vím, odkud pocházejí, vím, co si prožily," říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak to na ostrově Lesbos, kam stále pravidelně jezdíte, vypadá dnes?

Teď to tam vypadá už mnohem líp. Když jsem tam začala jezdit, bylo tam dvacet tisíc uprchlíků na prostoru pro tři tisíce lidí. To byla stará Moria, která v roce 2020 vyhořela. Dnes je v nové Morii, která leží o kus dál, zhruba tisíc až tisíc dvě stě lidí, kteří tu žijí v kontejnerech, nespí už venku na zemi jako dřív.

 

Když jste v lednu 2020 dělala rozhovor v DVTV a popisovala, v jakých podmínkách tam lidé žijí, říkala jste, že se tam nutně musí něco stát, třeba že vypukne epidemie.

Ta situace byla naprosto nepředstavitelná. Jezdila jsem tam jako doktorka s německou neziskovou organizací Medical Volunteers International a pohled na to množství zubožených lidí byl hrozný. Neměli pořádně přístup k pitné vodě, viděla jste tam pobodané děti stojící dlouhou frontu na jídlo. Ale na jaké jídlo! Na nedovařené brambory, které dostávaly ze špinavých barelů. Ty děti byly podvyživené, měly avitaminózy, které jsem do té doby znala jen z knížek. V ordinaci jsme ošetřovala děti s úplně rudou kůží, na ní měly strupy a plíseň. Pořád jen plakaly. Mně je šedesát dva, něco už jsem za svůj život viděla, ale tehdy jsem nechápala, že je skutečně něco takového v Evropě možné.

 

 

A nedokázala jste to nechat být.

Nešlo na to přestat myslet. Jednou, to bylo na Vánoce v roce 2019, jsem se vrátila z ostrova zpátky domů do Českých Budějovic a začala psát dopisy. Zkoušela jsem oslovit různé humanitární organizace, ale odpověď žádná. Tak jsem pak zavolala do Ženevy.

 

Komu jste zavolala?

Na Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Dovolala jsem se sekretářce komisařky evropské kanceláře UNHCR a domluvila si s ní schůzku. Letěla jsem tam s kamarádem Milanem Votypkou. Na schůzce jsem jí říkala, že se strašně bojím, že v táboře vypukne nějaká epidemie. Bavily jsme se spolu o španělské chřipce. Pár měsíců nato opravdu vypukla, epidemie, která ale zasáhla celý svět, kromě uprchlických táborů, kde byl covid samozřejmě taky, ale docela se to tam zvládalo.

 

Půl roku nato tábor Moria vyhořel.

A pak se věci daly do pohybu. Znala jsem z tábora třeba kluky, čtrnácti-, patnácti-, šestnáctileté, kteří tam žili bez rodičů a datum interview, které museli jako uprchlíci absolvovat, měli stanovené třeba na rok 2024, 2025. Nic tam nedělali, jen čekali. Pak se ale celé azylové řízení zrychlilo… Dneska už tam není ani takzvaná safe zone určená pro děti bez doprovodu. Tu budu mít před očima už napořád: obrázek malých dětí, jak tam stojí za plotem, promrzlé, bez rodičů… Teď, když se tam nějaké dítě bez doprovodu dostane, žije v hotelu nebo se dostane do bytu, které spravuje řecká organizace Iliaktida, se kterou spolupracujeme. Staráme se o 144 dětí, respektive dneska už jich máme „jenom“ 137.

 

Před téměř třemi lety jste se rozhodli založit iniciativu a začali jste cíleně pomáhat uprchlickým dětem bez doprovodu.

Ano, založili jsme občanskou platformu, kterou jsme nazvali Pomoc dětem na útěku. Tehdy vláda Andreje Babiše odmítla přijmout děti z Řecka, Česko se nechtělo zapojit do relokačních programů. Já si ale pořád říkala, že těm dětem musíme nějak pomoct, a že když to nejde přímo u nás, musí to nějak jít na dálku. A tak jsem se spojila s řeckou neziskovkou Iliakdita. Vysvětlila jsem jim, že chceme ukázat, že všichni v Česku nejsou nesolidární a že se distancujeme od postojů naší vlády.

 

Kolik vás bylo?

Ze začátku 186. Ti všichni přislíbili finanční pomoc. Domluvili jsme se s Iliakditou, že jim budeme na účet každý měsíc posílat peníze pro 144 dětí. Iliakdita dostávala peníze od UNHCR a za ně děti ubytovala, platila jim jídlo, kuchařku a sociální pracovnici. Za naše vybrané peníze se dětem hradila zdravotní péče a vzdělávání. Vycházelo to na 30 eur měsíčně na dítě, museli jsem tedy dát každý měsíc dohromady 4 320 eur. Byly tam děti od půl roka do sedmnácti let. Pocházely z Afghánistánu, ze Sýrie, Demokratické republiky Kongo, z Iráku, Íránu, Somálska či Etiopie. Domluva byla, že žádné námi vybrané peníze nedostaneme ani my, kteří jsme platformu založili, ani nikdo z Iliaktidy. Všechny peníze dostávají děti.

 

Proč to číslo 144?

To byla ubytovací kapacita Iliaktidy na ostrově Lesbos. Zaplatili jsme dětem různá zdravotní ošetření a taky zubaře. Chtěli jsme, aby chodily do školy, ale pak přišla pandemie. Jarka Štěpánková, která byla jednou z těch 186 lidí zapojených do pomoci, udělala tehdy v Česku sbírku starých laptopů. Na vlastní náklady je nechala opravit a poslala jich dvacet na Lesbos, kde se dětem udělala učebna a zařídila distanční výuka.

 

Udrželi jste tu svoji linku financovat jen zdravotní péči a vzdělávání?

Vždycky ne. Jednou mi volal ředitel Iliaktidy a říkal: Máme tu učitele na kytaru a děti si moc přejí naučit se na ni hrát. Já jsem mu napoprvé řekla, že rozhodně ne, přece musí nejdřív chodit do školy a učit se. On mi ale začal vysvětlovat, že mnoho z nich má posttraumatickou stresovou poruchu a flashbacky (opakované prožívání traumatizující události v myšlenkách či snech – pozn. red.). Ty děti zažily hrozné věci, výbuchy bomb, viděly svoje rodiče mrtvé… Řekl mi, že nejprve je potřeba, aby na tom byly psychicky lépe, až pak se mohou začít učit. Tak jsem povolila dvě kytary, potom čtyři. A pak tam jedete a ti kluci hrají na ty kytary a zpívají k tomu řecko-anglicky nějaké písničky. A vy se rozbrečíte a dovolíte ty kytary všem.

 

SEN O STUDIU MALÍŘSTVÍ

Zároveň jste se rozhodla šířit solidaritu a zmírňovat předsudky i tady. Pomáhala jste pořádat putovní výstavu Obrázky na útěku.

To je pravda. Helena Šuranská, malířka z Brna a spoluzakladatelka platformy Pomoc dětem na útěku, pořádala výstavy uprchlických obrázků, jejichž prostřednictvím jsme v té době chtěly ukázat, co je to za lidi. Je třeba se jich bát? Jsou to budoucí teroristi? Ano, mnoho těch dětí, o které jsme se starali, byli starší kluci, ale víte co, já bych svému synovi taky dala telefon a všechny peníze, co mám, a poslala ho do bezpečí, kdybychom žili v zemi, kde je to nebezpečné.

 

 

Vozili jste do Česka obrazy z Lesbosu, které namalovali uprchlíci v art studiu manželů Phillipy a Erica Kempsonových. S tímto manželským párem jste se prý setkala, když jste na ostrov přijela před lety poprvé…

Ano. Tito manželé z Británie se na ostrov přistěhovali v roce 2002. Od roku 2014, kdy tam začali připlouvat uprchlíci, jim pomáhali. Eric je umělec a založil tam artové studio, do kterého z Morie chodili děti i dospělí a malovali. Když jsem na Lesbos poprvé přijela, pracovala jsem v jejich skladu a rozdávala uprchlíkům oblečení. Když Phillipa a Eric zjistili, že jsem doktorka, dali mi kontakty na organizace, kde jsem mohla začít pomáhat jako doktorka.

 

V Česku jste kromě výstav sháněli i ambasadory.

Ano, chtěli jsme šířit solidaritu různými kanály a taky jsme museli stále shánět peníze, abychom je každý měsíc mohli poslat na Lesbos. Například Vít Rakušan, dnešní ministr vnitra, dodnes přispívá. Mezi naše ambasadory patří i bývalý poslanec Jan Farský, Barbara Winton, dcera Nicolase Wintona (zachránce židovských dětí, které dostal z Československa do Anglie – pozn. red.), která před měsícem bohužel zemřela. Podpořil nás taky herec Jirka Mádl, režisér Václav Marhoul nebo současná kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová. Vážím si všech, kteří se nám rozhodli pomoct, navíc v době, kdy uprchlické téma nebylo vůbec populární.

 

Jaký jste měli plán? Jak dlouho jste chtěli peníze shánět?

Plán byl, že to budeme dělat rok. Doufali jsme, že se pak změní vláda a ta nová už dětem pomůže. Mysleli jsme si, že jen na chvíli zasuplujeme stát. To se ale nestalo. A pak přišla navíc válka na Ukrajině…

 

Těsně před ruskou invazí na Ukrajinu jste navíc ještě vymysleli něco nového.

Letos v lednu jsme se rozhodli, že pronajmeme dům, kde budou přechodně moct žít děti, kterým už bude osmnáct let. Chtěli jsme, aby dál studovaly, aby si hledaly práci, měla tam být sociální pracovnice. Když je jim osmnáct, už nemají mezinárodní ochranu, musí si požádat o azyl, musí se už o sebe postarat. Vídala jsem na ostrově spoustu bezprizorních mladých dospělých, co žili na ulici. Měla jsem noční můry, že naše děti skončí stejně. Spočítali jsme, že budeme potřebovat každý měsíc navíc dva tisíce eur. Jenže pak přišla válka a shánět peníze je od té doby velmi obtížné. Dům ale zatím funguje, prošlo jím už sedm dětí. Naučily se jazyk, našly si práci nebo studují…

 

Celé to zní jako hodně náročný projekt.

Ano, ale nemůžeme teď děti jen tak nechat jejich osudu. Znám každé z těch 144 dětí. Vím, odkud pocházejí, vím, co si prožily. Některé příběhy mají happy end. Znáte příběh Abdulláha?

 

Neznám.

Poznala jsem ho v artovém studiu. Je to kluk z etnické skupiny Hazarové z Afghánistánu (jako jediný národ v Afghánistánu většinově vyznávají šíitský islám, což z nich činí častý terč diskriminace – pozn. red.). A tenhle kluk maluje nádherné portréty. Ještě v Afghánistánu měl dílnu, to mu bylo šestnáct, kde učil malovat. Jednou tam ale vtrhli tálibánci, všechno mu zničili a jeho unesli. Rodiče ho pak nechali hledat, našli ho a jeho táta mu dal pět tisíc dolarů a nechal ho odvézt pašeráky pryč ze země. Abdulláh se dostal do Turecka a pak na lodi do Morie. Tam žil devět měsíců. V Morii byli taky pašeráci a s nimi si Abdulláh domluvil, že ho dostanou do Německa. Musel ale skočit v noci do jedoucího vlaku. Jenže ten vlak mu přejel nohu. Strávil pak rok v nemocnici, nohu má amputovanou od kolene dolů.

 

Kde žije Abdulláh dnes?

Když papež František vyzval k přemístění uprchlíků humanitárními koridory, povedlo se mu dostat do Říma. Už jsem ho tam dvakrát navštívila. Studuje malířství, což byl jeho sen, a představte si, před dvěma měsíci viděl po pěti letech zase svoje rodiče a sourozence, kterým se povedlo dostat do Itálie za ním.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama