Lékařka pomáhá dětem na útěku. Nemůžu je nechat svému osudu

19. října 2022

Hana Pospíšilová

Archiv HP

Od roku 2017 jezdí lékařka Hana Pospíšilová pravidelně na ostrov Lesbos, kde stála toho času Moria, největší uprchlický tábor v Řecku. Když se ukázalo, že česká vláda odtud nechce přijmout žádného uprchlíka, Hana Pospíšilová se naštvala a vymyslela plán bé. Už třetí rok shání každý měsíc peníze, aby je poslala uprchlickým dětem, které na ostrově žijí bez rodičů. Není to jednoduchý úkol, obzvláště potom, co se pomoc mnoha z nás letos v únoru nasměrovala k Ukrajině. „Nemůžeme ale teď ty děti jen tak nechat jejich osudu. Znám každé z těch 144 dětí. Vím, odkud pocházejí, vím, co si prožily," říká.

Jak to na ostrově Lesbos, kam stále pravidelně jezdíte, vypadá dnes?

Teď to tam vypadá už mnohem líp. Když jsem tam začala jezdit, bylo tam dvacet tisíc uprchlíků na prostoru pro tři tisíce lidí. To byla stará Moria, která v roce 2020 vyhořela. Dnes je v nové Morii, která leží o kus dál, zhruba tisíc až tisíc dvě stě lidí, kteří tu žijí v kontejnerech, nespí už venku na zemi jako dřív.

Když jste v lednu 2020 dělala rozhovor v DVTV a popisovala, v jakých podmínkách tam lidé žijí, říkala jste, že se tam nutně musí něco stát, třeba že vypukne epidemie.

Ta situace byla naprosto nepředstavitelná. Jezdila jsem tam jako doktorka s německou neziskovou organizací Medical Volunteers International a pohled na to množství zubožených lidí byl hrozný. Neměli pořádně přístup k pitné vodě, viděla jste tam pobodané děti stojící dlouhou frontu na jídlo. Ale na jaké jídlo! Na nedovařené brambory, které dostávaly ze špinavých barelů. Ty děti byly podvyživené, měly avitaminózy, které jsem do té doby znala jen z knížek. V ordinaci jsme ošetřovala děti s úplně rudou kůží, na ní měly strupy a plíseň. Pořád jen plakaly. Mně je šedesát dva, něco už jsem za svůj život viděla, ale tehdy jsem nechápala, že je skutečně něco takového v Evropě možné.

A nedokázala jste to nechat být.

Nešlo na to přestat myslet. Jednou, to bylo na Vánoce v roce 2019, jsem se vrátila z ostrova zpátky domů do Českých Budějovic a začala psát dopisy. Zkoušela jsem oslovit různé humanitární organizace, ale odpověď žádná. Tak jsem pak zavolala do Ženevy.

Komu jste zavolala?

Na Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Dovolala jsem se sekretářce komisařky evropské kanceláře UNHCR a domluvila si s ní schůzku. Letěla jsem tam s kamarádem Milanem Votypkou. Na schůzce jsem jí říkala, že se strašně bojím, že v táboře vypukne nějaká epidemie. Bavily jsme se spolu o španělské chřipce. Pár měsíců nato opravdu vypukla, epidemie, která ale zasáhla celý svět, kromě uprchlických táborů, kde byl covid samozřejmě taky, ale docela se to tam zvládalo.

Půl roku nato tábor Moria vyhořel.

A pak se věci daly do pohybu. Znala jsem z tábora třeba kluky, čtrnácti-, patnácti-, šestnáctileté, kteří tam žili bez rodičů a datum interview, které museli jako uprchlíci absolvovat, měli stanovené třeba na rok 2024, 2025. Nic tam nedělali, jen čekali. Pak se ale celé azylové řízení zrychlilo… Dneska už tam není ani takzvaná safe zone určená pro děti bez doprovodu. Tu budu mít před očima už napořád: obrázek malých dětí, jak tam stojí za plotem, promrzlé, bez rodičů… Teď, když se tam nějaké dítě bez doprovodu dostane, žije v hotelu nebo se dostane do bytu, které spravuje řecká organizace Iliaktida, se kterou spolupracujeme. Staráme se o 144 dětí, respektive dneska už jich máme „jenom“ 137.

Před téměř třemi lety jste se rozhodli založit iniciativu a začali jste cíleně pomáhat uprchlickým dětem bez doprovodu.

Podpořte Reportér sdílením článku