Devadesátky znamenaly civilizační posun

S novinařinou jste začínal takřka přesně před třiceti lety v Českém deníku. Pamatujete si, jak jste se tehdy k žurnalistice vlastně dostal?

Jednoduše, studoval jsem první ročník žurnalistiky na Fakultě sociálních věd. První semestr jsem nic nedělal, teda kromě chození do školy, což mě zrovna nevyčerpávalo. Na konci zkouškového období po prvním semestru mi po nějakém večírku došly peníze a moje tehdejší děvče mi nadhodilo, že vidělo inzerát, že v Českém deníku berou kohokoli.

 

Což platilo i pro vás.

Jasně. Přišel jsem do Českého deníku a fakticky druhý den tam začal pracovat. I když pracovat je silné slovo. Začal jsem plnit úkoly, které mi dávali. Moje první funkce byl „helfer“, což znamenalo, že jsem trhal ČTK z dálnopisu. Nebo chodil do potrubní pošty pro fotky z ČTK a večer jsem nosil stránky do tiskárny. To byla technologie, která je už dneska samozřejmě nepředstavitelná. Po měsíci mi řekli, jestli bych nechtěl zkusit něco psát. Což ostatně taky mohl zkusit každý.

 

Co byl váš první text?

Myslím, že první věc, s níž jsem pomáhal, byla tiskovka po zasedání federální vlády Mariana Čalfy a ministra financí Václava Klause. To byl asi můj první text vůbec. Nebo si vzpomínám ještě na jeden, který jsem pomáhal upravovat Richardu Rybníčkovi. Ten se, mimochodem, po rozpadu federace stal ředitelem Slovenské televize a televize Joj (a od roku 2010 je primátorem Trenčína – pozn. autora). Pod tenhle článek mě tehdy slavnostně podepsali jako spoluautora.

 

Kdo vám v začátcích nejvíc pomáhal?

Nechci teď nikoho z kolegů z Českého deníku urazit, ale hodně mi pomohli později v Respektu, kam jsem po docela krátké době přešel. Kontakt s Respektem mi mimochodem zprostředkoval Martin Weiss, který byl tehdy v Českém deníku zástupce šéfredaktora. Za to jsem mu doteď vděčný. Dodnes k Martinovi chovám úctu a rád ho čtu.

 

Patříte mezi zástupce generace, která dodnes hraje v českých médiích významnou roli...

... jenom upřesním, že já tehdy ani dnes nic neovládal! (smích) Ale vím, kam míříte. Sedíme tam dlouho, ale asi to děláme dobře, když nás dodneška nikdo z médií nevytlačil. Podívejte se na vašeho šéfredaktora Roberta Čásenského nebo na Dalibora Balšínka, kteří mají po odchodu z Mafry vlastní média. Já se ale nikdy za typického zástupce své generace nepovažoval.

 

Proč?

Sice jsem tehdy přišel do médií a jsem v nich dodnes, na druhou stranu jsem ale třeba během svého devítiletého působení v Respektu neměl absolutně žádné šéfovské ambice. V životě mě to nenapadlo. Naopak jsem se od té velmi silné sestavy lidí učil. Jak říká Václav Klaus: „Jednou Respekt, vždycky Respekt.“ Pro mě to vážně byla žurnalistická univerzita.

 

V čem konkrétně?

Často jsem dostával, řekněme, zpětnou vazbu. To pro mě bylo hodně cenné. I v týden, kdy jsem z časopisu odcházel, mi editor Ivan Lamper řekl něco v tom smyslu, že mě nikdy nepovažoval za velký talent, ale že jsem se za tu necelou dekádu mohl naučit aspoň základy řemesla... (smích) Ale pak jsme si to vysvětlili, on mi řekl, že to tak nemyslel, a já ho považuji za jednoho z lidí, kteří mi v mém žurnalistickém životě velmi pomohli.

 

Vražda v Písku

Vraťme se k bilancování. Je nějaký novinářský počin, na který jste za ta tři desetiletí skutečně pyšný?

Rád zmiňuji případ rasové vraždy Tibora Danihela. To byl osmnáctiletý romský kluk, kterého v roce 1993 utopili neonacisté v Písku. Já jsem nepsal o té vraždě samotné, ale o několik měsíců později jsem se dostal k pochybnostem, které ohledně celého případu vyjadřoval český helsinský výbor. Tak jsem vyrazil do Písku a poprvé s lidmi okolo toho případu mluvil. Je potřeba říct, že všechny ty pochybnosti se bohužel potvrdily.

 

O co šlo?

Ten případ byl samozřejmě komplikovaný, útočilo několik skupin neonacistů na pár romských kluků. Začal jsem se tomu věnovat, mluvil s různými lidmi, jezdil na jednotlivé soudy a tak dál. V roce 1994 padl první rozsudek. Jen čtyři z útočníků byli potrestáni, navíc dostali jen směšné podmínky. Na jednom soudu mě dokonce zatkli.

 

Proč?

Před soudní budovou se porvali místní anarchisté a Romové s neonacisty. A mě policie sebrala, protože jsem měl dlouhý černý kabát a oni měli pocit, že patřím k anarchistům.

 

Co bylo, když vás pustili?

Psal jsem o tom pořád dál. Dnes si myslím, že snad i díky mým textům celý případ neusnul. Sledoval jsem tu kauzu až do roku 1999, kdy byli tři útočníci konečně odsouzeni za vraždu. V případu se angažovala spousta lidí a stran, které se zasloužily o to, že alespoň někdo byl potrestán. Já o tom pak s Břetislavem Rychlíkem natočil dokument a jsem za to dodnes rád. Novinář by sice neměl mít zájem na tom, jak dopadne případ, o němž píše, ale já dodnes věřím, že i moje dlouholetá práce přispěla k tomu, že do písecké kauzy nakonec přišla nějaká spravedlnost.

 

Jak se od té doby posunul vztah Čechů k Romům?

Dnes už tady naštěstí nejsme svědky regulérních pogromů spojených s útoky zápalnými lahvemi. V tomhle se to zlepšilo. Mimochodem, v rámci historické spravedlnosti vždycky připomínám, že jestli někdo má zásluhu na tom, že se změnil i přístup státu k rasovému násilí, je to Václav Klaus.

 

Jak tomu napomohl?

V roce 1995 po případu Tibora Berkiho, kterého umlátili skinheadi ve Žďáru, přijel z USA a řekl, že takhle to dál nejde. Svolal špičky státního zastupitelství a policie a řekl jim, že odteď to budou pořádně stíhat a navrhovat tresty. Pak se také tresty za rasové násilí zpřísnily. To bylo od Klause vážně hezké. Každopádně, v devadesátých letech jsem si ve své naivitě myslel, že budeme v téhle věci ještě dál.

 

V jakém smyslu?

Zaprvé jsem si myslel, že i Romové vyprodukují víc vlastních elit. To se sice zlepšuje, spousta lidí udělala spoustu dobrých věcí. Ale pak vám třeba dojde, že Monika Mihaličková byla první a poslední romská poslankyně, a to skončila v roce 2002. Extrémní posun nepozoruji, ale jsou věci, které mi dělají radost. Stipendia pro romské vysokoškoláky, zmizení prasečáku v Letech a tak dál. I o tom jsem psal dvacet let, že to má zmizet. Jsem rád, že se to konečně povedlo.

 

Devadesátky jsme zvládli

Vy si taky rád idealizujete devadesátá léta...

To není pravda! Já si je neidealizuju! Ale vím, co tím myslíte. Lidi mi to říkají a vlastně by to sedělo. Vy si ale také jednou budete idealizovat tohle desetiletí, protože věk mezi 20 a 30 lety si člověk prostě idealizuje. Já jsem ročník ’72, takže v roce 1990 mi bylo osmnáct. Ideální start do dospělosti, aspoň za mě. Můj pobyt v Respektu v té době byl ale každotýdenní brodění bahnem, což mě vybavilo dostatkem informací o tom, jaké to období ve skutečnosti bylo a čím vším si naše země prošla.

 

Jak tahle zkušenost ovlivnila váš pohled na tu dobu?

S odstupem času jsem přesvědčen, že Česko především první půlkou devadesátých let prošlo obdivuhodně dobře. Obdivuhodně v tom smyslu, že země ustanovila instituce, které dodnes fungují a chrání nás před zásadními výkyvy všeho druhu. Zároveň jsme udělali velký civilizační posun. Všeobecně. A to, že to nebylo ve všech směrech úplně „spořádané“, to k tomu patří. Musíme brát v potaz, že jsme tu měli za sebou čtyřicet let života za zdí. Neměli jsme se kde naučit.

 

Co je tedy na tomto období podle vás nejdůležitější?

Že to nebyla jen epocha plná ekonomické kriminality či bizáru televize Nova v kombinaci s rasovými vraždami. Byl to čas, kdy se budoval nový stát. A já si dodnes stojím za tím, že se ten nový stát budoval správným směrem a všichni ti, kdo se na tom podíleli, od Havla přes Klause a Pitharta až částečně po Miloše Zemana, si zaslouží za to respekt.

 

Dcery bych neodrazoval

Jaký je největší problém současné české žurnalistiky?

Asi pořád ještě ten nedořešený ekonomický model a s ním spojená ekonomická nejistota. To není jen u nás, ale všude po světě, souvisí to i s technologiemi. Ovlivňuje to spoustu věcí od toho, komu ta média patří, až po jejich občasnou povrchnost. Nemyslím si ale, že se česká žurnalistika vyvíjí nějak fatálně špatně.

 

Jaká je nastupující generace novinářů?

Přiznám se, že je zase tak moc zblízka neznám. Znám své studenty z Fakulty sociálních věd a v poslední době se mi zdá, že je tam o trochu víc lidí se skutečným zájmem o žurnalistiku, což je dobře. Co mi nepřijde fér, je smát se kolegům, kteří se ve třiceti cítí vyhořelí. Kdybych si já ve svých třiceti býval odpočinul, možná se mi v pětačtyřiceti vyhnula plicní embolie. Ono je taky něco jiného sedět denně na webu a překlápět zprávy z ČTK, a jezdit po celé zemi a dělat reportáže, na jejichž napsání máte týden.

 

Vidí to stejně i vaši studenti?

No, když jim říkám, že jsem skoro deset let jezdil po místech rasového napětí nebo běhal s diktafonem po sněmovně a vlastně se nikam neposunoval, odpoví mi: „No jo, ale my bychom byli vděční i za to.“ Tím chci říct, že dnes je asi obecně složitější se v žurnalistice prosadit. I práce je víc, a mladí novináři jsou tak náchylnější k chybám. Plus si nejsem jistý, že mají začínající žurnalisti dostatek konstruktivní zpětné vazby. Že s nimi má kdo pracovat a říkat jim, co můžou zlepšit.

 

Kdyby za vámi přišla některá z vašich dcer, že chce být novinářka, co odpovíte?

V první řadě bych nic nenakazoval. Pořádně bych jim tu profesi popsal a řekl: „Podívej se na svého tatínka. Chceš takhle vypadat v padesáti?“ Navíc ženy to mají v žurnalistice skutečně těžší, když se bavíme třeba o návratu po mateřské. Nerozmlouval bych jim to, ale zároveň bych jim doporučil studovat i něco jiného, než je žurnalistika. Vždycky se to hodí a samotnému je mi líto, že jsem se nepustil ještě do něčeho jiného. Ale holt na to v 90. letech nebyl úplně čas. Každopádně mé dcery vidí obě strany: že mám svou práci rád a naplňuje mě, ale zároveň nic jiného neumím, takže si ani nemůžu moc vybírat.

 

Pondělí je novinařina

Váš pořád Šťastné pondělí nedávno oslavil první pětiletku. Je to ještě pořád novinařina?

Jasně že je! Vychází to z novinařiny, je k tomu potřeba spousta úkonů, které musí udělat novinář. Kromě toho dělám i jiné věci, píšu pro různá média komentáře a učím. Třeba teď jsem byl na rozhovoru s Mirkem Topolánkem, takže jsem se mentálně vrátil zpět do roku 2007. Pondělí mi ale každopádně bere nejvíc času a energie.

 

Kdo byl inspirací pro váš pořad?

Lidi mi často předhazují Johna Olivera. Rád se na něj dívám a podle mě mu hodně pomohlo, že se konečně vrátil před živé publikum. Rád připomínám i Jona Stewarta, kterého velmi uznávám. Inspirací pro Šťastné pondělí také bylo – možná trochu překvapivě – i divadlo Sklep.

 

Kolik lidí vás pravidelně sleduje?

Několik set tisíc. Když někoho z diváků potkám a on mi za pořad děkuje, já mu taky poděkuji, protože to oni nás živí a všem nám umožňují dělat tuhle skvělou práci.