Ve stresu jsme jako zaťatá pěst. Uvolníte ji a vyplují běsi

Jak mluvit s lidmi, kteří přežili válečné hrůzy? Proč je naprosto klíčová psychologická pomoc bezprostředně po tragédii? A čeho se naopak vyvarovat, když chceme za každou cenu pomáhat? To vše učí izraelská psycholožka Idit Michael, která pracuje pro izraelskou neziskovou organizaci NATAL. Nyní radí uprchlíkům z Ukrajiny a školí odborníky po celé Evropě.

Trauma se v Česku zmiňuje, když je řeč o přeživších druhé světové války, anebo se mluví o válečných veteránech z Afghánistánu. U vás je ale spojené i s něčím jiným...

Význam slova „trauma“ znají v Izraeli úplně všichni, od malých dětí až po nejstarší generaci. Téměř každý máme někoho, kdo sloužil v armádě anebo byl svědkem teroristického útoku. Několikrát za rok se připomínají oběti druhé světové války a oběti dalších válek. Uctíváme je jako hrdiny, ale dlouho se neřešilo jejich duševní zdraví. Jaký dopad měly všechny tyto tragédie nejen na přímé účastníky, ale také na jejich rodiny a přátele? Před dvaceti lety se u nás o traumatech ještě tolik nemluvilo. Naštěstí se situace zlepšuje a už to není takové tabu.

 

Vaše organizace je součástí Izraelské koalice pro léčbu traumatu, která sdružuje odborníky na toto téma. Čím se lišíte?

Pomáháme velmi širokému spektru lidí – od přeživších teroristických útoků až po zdravotníky, kteří během pandemie koronaviru potřebovali také velkou podporu. Naše neziskovka má i speciální program pro učitele. Školíme je, jak mluvit s dětmi, kterým zahynul někdo blízký. Lišíme se od ostatních hlavně tím, že provozujeme nonstop telefonní linku, kam můžete zavolat anonymně. Leckdy je to pro traumatizované vůbec první krok, kdy se odhodlají s někým promluvit, o tom, co je trápí. V Izraeli je totiž stále velmi silný kult hrdinů a ti přece zvládají všechno. My se snažíme vysvětlit, že se to nevylučuje – můžete být hrdinkou, ale zároveň je naprosto normální, že na vás emočně doléhá, co jste prožila.

 

BOJ S ČASEM

Pracujete také s lidmi, kteří přežili teroristické útoky. Je tahle pomoc něčím specifická?

Izraelská společnost je velmi dobře vytrénovaná. Lidé přesně vědí, jak se chovat po útoku a čeho se naopak vyvarovat, například že nemáte nikoho fotit anebo – pokud není zraněný – neměla byste ho odvádět z místa útoku. Náš tým jede většinou přímo na místo této tragédie a poskytujeme první psychickou pomoc. I když jsou lidé v šoku, chceme v nich podpořit pocit, že jsou aktivní a užiteční. Kdybychom je totiž odvezli, pak by měli pocit, že jsou nemocní a slabí. Naprosto klíčové jsou první hodiny po útoku, protože je vědecky prokázané, že čím dřív začnete s traumatizovaným člověkem pracovat, tím se snižuje pravděpodobnost, že se trauma „usadí“. Procento lidí, kterým se pomůže během prvních tří dnů a vyléčí se, je o dost vyšší než procento těch, kterým pomoc nebyla poskytnuta a pak trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jež dlouhodobě ovlivní jejich život.

 

 

 

Zmínila jste, že je v Izraeli velmi propracovaný systém, jak se chovat po tragické události. O co jde?

Izraelský specialista na trauma, profesor Moshe Farchi, vymyslel okruh šesti otázek, které je důležité položit bezprostředně po traumatizující události. Jsou to jednoduché, ale praktické otázky, které zafungují jako první pomoc pro lidi v šoku, například byli svědky útoku anebo bombardování. Jde hlavně o to, abyste odvedli pozornost od toho, co se právě stalo. Namísto toho, aby traumatizovaný člověk seděl na místě a nechal na sebe působit tu hrůzu, tak se ho snažíme aktivizovat. Ptáme se ho například, kam zrovna šel nebo komu chce zavolat. Tyto otázky jsou všeobecně známé, používají se při školení vojáků, policistů, ale také jsou pravidelně vysílané v televizi, aby veřejnost věděla, jak se v takové chvíli zachovat.

 

Když prvotní šok odezní, následuje dlouhodobý proces. V čem spočívá?

Pokud jste v ohrožení života, pak přepnete na „autopilota“, snažíte se hlavně přežít. Ve stresu jsme jako zaťatá pěst, jakmile povolí, vynoří se běsi. A přesně tohle se děje během válečného stavu. Když bezprostřední ohrožení pomine, pak začíná velká práce pro nás, protože přeživší začnou naplno vnímat, co se stalo. Mají vztek, bojí se, anebo se obviňují, že přežili, ale nezachránili své blízké. Samotné trauma se dá léčit snadněji než posttraumatická stresová porucha, která může mít devastující následky nejen na přeživšího, ale i na jeho blízké.

 

DALŠÍ STRES

Nyní pomáháte na Ukrajině. Jak to probíhá?

Izraelská vláda vyslala delegaci odborníků přímo na hranice s Ukrajinou. Kromě toho se zapojujeme my i další neziskové organizace z celého Izraele. Pomáháme především sdílením našich dlouholetých zkušeností. Na webu NATALu jsou zdarma k dispozici přednášky pro psychology a další experty. Jsme součástí evropské organizace Victim Support Europe, kde jsou neziskovky s podobným zaměřením jako my. Organizujeme pro ně online školení. A také jsme natočili sérii podcastů v ukrajinštině a v ruštině, které jsou na našem YouTube i Spotify. Jsou určené přímo pro uprchlíky a slouží k tomu, aby se nejen uklidnili v náročné situaci, ale eliminovali stres v rámci rodiny.

 

Co radíte ženám, které jsou sice samy už v bezpečí, ale mají strach o své muže v armádě a zároveň se snaží uklidnit své děti?

Říkáme jim, aby se co nejvíc zaměstnaly nějakou fyzickou aktivitou a nesledovaly neustále mobil, protože to leda zvyšuje stres, který se přenáší na děti. Doporučujeme, aby alespoň jednou nebo dvakrát za den odložily mobil a šly se projít nebo si zaběhat, nebo si zahrály společenskou hru či poslouchaly hudbu. Je normální, že chcete vědět, co se děje, ale zbytečně vás stresuje, když se zahlcujete informacemi. Navíc během války se vše neustále mění, takže něco, co platilo před hodinou, už teď nemusí být aktuální.

 

Do Izraele přijely tisíce ukrajinských uprchlíků, protože je u vás početná ukrajinská komunita. Jak jsou přijímáni?

V tomhle směru je to asi o dost jednodušší než v jiných zemích, kde není tak velká komunita. Téměř okamžitě se začaly organizovat nejrůznější podpůrné aktivity a adaptační programy, kde pomáhají Ukrajinci svým krajanům, kteří se sem teď dostali. Nejde jen o logistickou nebo materiální pomoc, ale moc dobře zafungovala také pozvání do domácností. V dubnu během svátků hodně ukrajinských rodin pozvalo uprchlíky z Ukrajiny k sobě domů.

 

KONKRÉTNÍ POMOC

Řada lidí v mém okolí říká, že se cítí provinile, protože by chtěli uprchlíkům pomáhat, ale nevědí jak. Co byste jim poradila?

Dělejte, co je ve vašich silách. Stačí říct „Cítím s tebou. Neumím si představit, jak se ti změnil život. Nemůžu ti nahradit dům ani rodinu. Ale jsem tady a můžu ti dát, co bys potřeboval.“ Kdybyste po mně chtěla, ať vás naučím jednu věc, která je důležitá pro komunikaci s traumatizovaným, pak bych řekla: „Nehádejte, co ti lidé chtějí. Nedělejte něco, co si myslíte, že jim prospěje, bez toho, že se jich zeptáte.“ Leckdy je to něco úplně obyčejného, co jim ale v tu chvíli hodně pomůže. Třeba řekne „Postarej se o moje děti, potřebuju si aspoň dvě hodiny odpočinout“. Většinou to nejsou velké věci.

 

Jenže jak rozložit síly, aby se člověk nevyčerpal po pár dnech?

Méně je někdy více, protože potřebujete šetřit energii. V Izraeli říkáme, že neběháme sto metrů, ale běháme maraton. Pokud se vyčerpáte během prvních dnů a týdnů, pak nebudete mít dost sil na následující měsíce. Vzpomeňte si, jak jste na začátku války na Ukrajině sledovali, kolik lidí bylo zabito, kolik lidí přešlo přes hranice, ale teď už válka trvá přes dva měsíce a vy nemůžete být neustále ve střehu. Uvědomte si, že tohle bude ještě dlouhý proces, který bude trvat přinejmenším další měsíce, ale možná i mnohem déle.

 

Natáčela jsem rozhovory s přeživšími holokaustu, kteří vyprávěli, že těžko mohli popsat hrůzy z lágru někomu, kdo to neprožil. Jak tohle řešíte v rámci rodinné terapie?

Takové prožitky jsou opravdu těžko sdělitelné a nelze je jakkoli porovnávat. Znám příběhy sourozenců, kteří byli během druhé světové války rozděleni a po letech se znovu setkali, jenže happy end se nekonal. Navzájem se pořád obviňovali a porovnávali, kdo víc trpěl. Zkuste si rodinné vazby představit na tomhle příkladu: máte keramický hrneček, který se rozbije na kusy. I když ho slepí ten nejlepší profík, tak na něm stejně zůstanou prasklinky. V NATALu nikdy neslibujeme, že všechno bude jako dřív, ale učíme naše klienty, jak žít dál, i navzdory tomu, co je tolik poznamenalo.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama