Pasta Oner: Vím, že v New Yorku podobní Pastové smaží burgery

Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků mimo jiné o lásce k New Yorku a gastronomii. „Miluju velkoměsta, ale od vypuknutí pandemie žiju paradoxně venkovsky, na kraji lesa,“ říká jedenačtyřicetiletý Pasta Oner. Celé devadesátiminutové povídání si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Před měsícem jsi mi, Pasto, udělal ohromnou radost.

Čím?


Telefonátem. Nadšeně jsi líčil, jak tě v Reportérovi zaujal rozhovor s barmanem Marcelem Jinochem, který pracuje v restauraci Le Pavillon na Manhattanu.

No protože se v tom povídání spojily dvě mé velké vášně, New York a gastronomie.


Ty máš New York symbolicky vytetovaný na levé paži. Kdy tě tak okouzlil?

Poprvé jsem se tam dostal už roku 1993, protože maminka byla stevardka, a tak mě občas vyvážela na krásná místa naší planety. Takhle jsme tedy přistáli v New Yorku a vzpomínám, jak jsem si už během transferu na manhattanský hotel mohl vykroutit hlavu - unešený jsem byl ze všeho, prvním žlutým taxíkem počínaje.


Jsi velkoměstský typ?

Ještě před dvěma lety bych ti řekl, že určitě, ale od začátku covidu žiju na kraji lesa za Prahou - když tam přijíždí nový kurýr s nákupem, tak už má v poznámkách od kolegů napsáno, aby si vzal košík na houby a holiny. Zároveň pořád platí, že miluju velkoměsta a v New Yorku si navzdory jeho hektice a špíně připadám, jako bych se tam narodil. Dělá mi radost, když si sednu v metru na lavičku a jenom tak koukám, co všechno je poházené v kolejišti. Snažím se nasát každý milimetr toho města.

 

Rozhovor si můžete i poslechnout zde:

 


Na soše Svobody jsi byl?

Hned při té první návštěvě - překvapilo mě, jak je to v té koruně nahoře malé, že tam jsou okýnka jako v letadle. Tehdy jsem byl například i na vyhlídce z Dvojčat, ale teď už dávno chodím do míst, která turisty nezajímají. Sednu na metro a jedu někam daleko do Bronxu nebo do Brooklynu, nakonec obvykle zůstanu ve vagonu posledním bílým mezi Afroameričany. A pak už se jen toulám uličkami. Dřív jsem si hodně fotil graffiti, ale dnes už mi stačí jen to toulání. Dám si burger v nějaké místní pouliční smažárně a je mi dobře.


Napadlo tě někdy, že by ses do New Yorku přestěhoval?

Je to celoživotní sen, ale bohužel mám jednu v tomhle ohledu nešťastnou vlastnost - jsem těžký realista. Podle mě teď stovky Pastů Onerů otáčí v New Yorku třeba právě ty burgery na pánvi. Ve městě, kde je přetlak umění, na mě nikdo nečeká a absurdní je představa, že bych se tam jako výtvarník chytil. Totéž Londýn. Osobně znám několik umělců, kteří to zkusili a peníze, které doma vydělali na obrazech, tam brzy prošustrovali jenom za nájem. Někteří kvůli tomu úplně vyhořeli; nejde to. Tečka.


Jak přesně se z tebe stal venkovan?

Říkám, ovlivnil to covid. Postavil jsem si rekreační chatu, ale když začala pandemie a první lockdown, moje partnerka je ze zdravotních důvodů v rizikové skupině, což rozhodlo. Na pár týdnů jsme se přestěhovali z pražského bytu na tu chatu a najednou nám došlo, že jsme v Praze nespali půl roku. Takže jsem byt pustil a na kraji lesa jsme druhým rokem, nicméně nutno říct, že si zároveň pomalu budujeme nový byt v pražském Karlíně.


Už víš, jak to s vaším bydlením dopadne?

Podle mě budu polovinu týdne na chatě a polovinu v Karlíně, kam se těším, protože mě ta čtvrť fascinuje. Něčím připomíná třeba právě Brooklyn - poslední dobou se tam začala hezky prolínat nová architektura s původní zástavbou. Jsou tam obyčejné putyky i podniky s nejvyšší gastronomií a tohle široké rozkročení mi naprosto vyhovuje.


Máš pocit, že tě život na kraji lesa změnil?

Pozoruju v sobě větší plachost vůči lidem než dřív. Škoda, že u té chaty není putyka, protože putyky já miluju. Dvakrát ročně vyberu nějakou pražskou čtvrť, vezmu kamaráda výčepáka, pár dalších známých se vždycky nalepí, a jdeme „tour de beer“, dejme tomu deset hospod v Libni.

 


Co při takových akcích zjišťuješ?

Nejdřív jsem si to pár let ověřoval, teď už to vím jistě: ve spoustě pražských hospod je dnes pivo, jmenovitě Plzeň, na špičkové úrovni, kterou nepamatuju. Sochu bychom za to měli postavit Tomáši Karpíškovi z Ambiente a hlavně jejich Lokálům, které ukázaly cestu, ale geniální je, že spousta dalších hospodských zareagovala správně a extrémně se snaží. Víš, co občas rád dělám? Když mám v hospodě nějakého známého, tak tam zůstanu i po zavíračce a sleduju borce výčepáka, jak rozebírá a čistí pípu, někdy dokonce svým osobním nádobíčkem. Pořád dobře pamatuju dobu, kdy většina hostinských klidně čepovala do suchého a teplého půllitru, ale tohle je naštěstí za námi.


Silný vztah ke gastronomii jsi měl vždycky?

Spíš jsem k tomu dospěl. Dlouho bylo mým koníčkem malování, které se po dvacítce postupně překlápělo v profesi, a protože nejsem typ sportovního nadšence, asi jsem hledal další koníček coby únik od práce. A stalo se jím gastro - rád například vařím. Dnes mám štěstí, že je jedním z mých vůbec nejlepších kamarádů kuchař Filip Sajler, se kterým se na tohle téma můžu donekonečna bavit. Nehledě k tomu, že nás Filip občas pozve na večeři k nim domů, což pro mě je zážitek. No a my jinak s partnerkou jezdíváme rádi po Česku, zajímá nás sakrální architektura, poutní místa, hřbitovy, ale zároveň si plánujeme gastronomické zastávky podle našeho dalšího kamaráda Lukáše Hejlíka - zajedeme si klidně i hodinu, jen abychom se dobře najedli.


Něco pro věrné fanoušky

Tohle všechno rád slyším.

Proč?


Protože jsem měl pocit, že jsi workoholik, který tráví drtivou většinu času v ateliéru.

Ony ty restaurace a výlety jsou jenom sváteční záležitosti, takže sis to myslel správně. Makám hodně, ale není to nic ke chlubení. Včera jsem byl na vyšetření v nemocnici, protože si připadám vyřízenej. Posledních pět let se snažím hledat balanc, určitě mi pomáhá ten pobyt v přírodě, ale zdravý styl to pořád není - a já to napůl neumím a napůl ani nechci vyřešit radikálněji.

 

Počkej, co ti teď přesně je?

Jsem unavenej, ale v tom hraje svou roli i fakt, že mě celoživotně přes zimu trápí respirační onemocnění; od září do března bývám nemocnej.


A co odjet na zimu do tepla?

To si nějak nedovedu představit, v ateliéru jsem potřeba - mám sice asistenty, ale ti by se beze mě delší dobu neobešli. Asi bych to mohl rozpustit a poslat je domů, ale zatím mě práce baví a vlastně mě dost uklidňuje diář, ve kterém mám naplánované výstavy na další dva až tři roky. Kdybych teď upřednostnil psychickou pohodu a odjel na zimu někam daleko, tak vím, že bych po pár týdnech ztratil pevnou půdu pod nohama a začal šlapat vodu. Asi jsem typ, který před sebou potřebuje vidět jasný horizont, a takhle jdu těch posledních dvacet let od jednoho horizontu ke druhému.

 


Velký ateliér máš ve vysočanské Pragovce, a pokud to pandemie dovolí, 7. prosince tam pořádáš každoroční Pop-Up Shop. O co vlastně jde?

Mimo jiné o to, že si uvědomuju, jak vysoko se postupem času vyšplhaly ceny mých obrazů. Na jednu stranu z toho mám radost, ale zároveň mě trápí, že si už spousta mých fanoušků nemůže originální obraz dovolit, a já si přitom dávných a věrných fanoušků neskutečně vážím - vždyť mnozí jezdí na všechny mé vernisáže, klidně vlakem do Bratislavy. Chtěl bych, aby si každý z nich mohl pořídit aspoň něco, a zároveň miluju techniku sítotisku, ze které jsem kdysi dokonce dělal i praktickou maturitu. A tak jsem postupně začal tisknout tyhle grafické listy za pár tisíc – které v jeden konkrétní den před Vánoci nabízím, ale jenom o to nejde.


O co ještě?

Hlavní je, že se takhle sejdeme, se všemi se rád vyfotím, každému se rád podepíšu, nechám lidi nakouknout do ateliéru... Nikdy prostě nechci zapomenout na to, že bez nich by žádný úspěšný Pasta Oner neexistoval.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama