Sníte o Jokerovi, ale hrajete milenky a manželky

Vedeme tenhle rozhovor tři hodiny předtím, než vám začne představení v Divadle Na zábradlí. Měla jsem za to, že herci, než vyjdou na jeviště, potřebují dlouhé hodiny klidu a soustředění. Pletu se?

Mně stačí přijít hodinu před začátkem představení do šatny, převleču se, namaluju se a ta role mi automaticky naskočí. Porodní bolesti jsou při generálkách a prvních představeních. Když si to sedne, už si jen oživujete text, tělo má zafixovaný pohyb, emoce jsou také stvořené a příchodem na jeviště samy naběhnou a propojí se s tím, jak se ten den cítíte, s kolegy, s publikem… Takže když v diáři vidím, že večer hraju v divadle, beru to za volný den, kdy můžu dohnat resty. Ale slyšela jsem, že někteří herci-machři, když hrají něco velikého, snaží se být ten den v poklidu. Ale to je, myslím, výjimečné.

Trémou tedy při hraní netrpíte?

V divadle už tolik ne, spíš ji zažívám při Listování, což je scénické čtení s vybranou knihou. Je tam potřeba částečná improvizace, v každém regionu je představení jiné, navíc jednou hrajete v kavárně, podruhé v knihovně, jindy zase v osm ráno ve školní tělocvičně. A věřte, že v té vám puberťáci nedají nic zadarmo. Když hrajete v kavárně, jste s diváky opravdu natěsno, vidíte, že přišli jen proto, že je někdo přivedl, a čekají, co předvedete. Nebo se těšili na Lukáše Hejlíka a stojí tam nějaká Bučková. Když se pak baví a přijdou mi po skončení poděkovat, cítím hrdost.

Prý nemáte moc ráda ženské role. Proč?

Muži mají role pestřejší. Jako herečku vás často čekají role milenek a manželek, jste doplněk hlavního mužského hrdiny. Já měla dlouho vytouženou roli Jokera tak, jak ji pojal Heath Ledger. Líbí se mi zlouni, kteří jsou napsaní tak chytře, že víte, že sice jsou špatní, ale mají i pravdu. Jako když v Matrixu agent Smith říká, že svět je špinavý brambor, na kterém se přemnožily bakterie. To je trefné, ne? Mně ani nevadí hrát epizodní role, učím se na nich. Ale zároveň mám ráda výzvy, když jdou věci do hloubky. Teď mě třeba čeká s newyorskými režiséry scénické čtení, kde hraju Stalina.

Takže Shakespeare naruby, u rolí se přestává řešit pohlaví?

Dokonce bylo v castingových požadavcích, že ta role má být nebinární. Když jsem to četla, byla jsem okamžitě nadšená. Je to psané vtipně a o to hlouběji ta tragédie vystupuje. Ale není to pro každého. Můj skoro stoletý děda viděl skoro všechna má představení, ustál i dost fekální kousky. Co nedal, bylo Doma u Hitlerů, které napsal Arnošt Goldflam. Alternovala jsem tam Evu Braunovou, je to židovský humor, který si dělá srandu z pohlavárů. Děda byl za války nasazený ve zbrojovce a po představení mi stroze řekl, že Hitler nebyla žádná sranda.

Teď je trend, že v nových řadách zahraničních seriálů se objevují nebinární role, v kurzu jsou nebinární herečky a herci. Je to umělý tlak?

Je, ale je potřeba, jinak by se nic nezměnilo. Kyvadlo bylo dlouho vychýlené jen do jedné strany, aktuálně je dotlačené do druhého extrému, aby se nakonec zhouplo doprostřed, do normálu. Ale upřímně, tohle je trend na Západě, v Česku ho moc necítíme. Nás trendy vždycky jen líznou. Jsme tu takoví zakonzervovaní a nemáme rádi novoty, změny.

Umřít na jevišti

Po JAMU jste hrála v divadlech v Ostravě, v Brně, několik let už působíte v Praze, ale větší televizní role k vám přišly až kolem čtyřicítky. Je těžké dostat se před kameru?