Smrt prostě pochopit nejde. Ale to nevadí, tak je to v pořádku

Já jsem při četbě Smrtholky brečela. Brečela jste vy, když jste ji psala?

Možná ne přímo při samotném psaní, ale předtím, v době, kdy jsem si některé scény v hlavě představovala a přehrávala. Tak to ano.

Které to byly?

Pohřeb v kostele, u toho asi vícekrát. Třeba tu ruskou písničku, kterou měla ráda Madla, ta mrtvá dívka, tu jsem znala a pouštěla jsem si ji. Nebo když si Marie, hlavní hrdinka, představuje, že přišla k posteli své mrtvé sestry a lehla si k ní, aby s ní ještě naposledy byla a pochopila ji. A přitom ve skutečnosti nedokázala překročit práh pokoje. Tak při tom také.

Kritiky vás hodně chválí za to, že jste dokázala vystihnout rytmizaci příběhu, že se opravdu ocitnete s hlavní hrdinkou ve vlaku. Proč zrovna vlak?

Já jsem se vlakem hodně najezdila, když jsem například jezdila do školy. A vždycky jsem si plánovala, jak se cestou budu učit na zkoušky nebo si přečtu knížku nebo si pustím nějaký film na počítači. A obvykle jsem si jen pustila hudbu, dívala jsem se z okna a nechala volně plynout myšlenky. Na něco jsem vzpomínala nebo jsem prostě o něčem uvažovala. A tam mě napadlo, že bych mohla odvyprávět příběh, který by se odehrával v průběhu cesty vlakem, ale zároveň také za okny vlaku a přímo v něm. A chtěla jsem, aby když to někdo bude číst, tak podobně jak uhání děj v knize, uháněl krajinou. Aby samotný text plynul jako cesta vlakem.

Já jsem z vaší knížky měla pocit, že to nepíšete pro nás, čtenáře, ale vlastně pro sebe, že se s tím tématem sama vyrovnáváte. Proč vás sebevraždy fascinují?

Ono teď mě fascinují už o trošku míň, protože jsem se z toho vypsala. Ale ten příběh, který fascinuje Marii v knize, příběh o holce, která si lehla na koleje metra a nikdo si jí nevšiml, ten se opravdu stal. Kdysi jsem o něm slyšela a pořád jsem na něj musela myslet. Nešlo mi to z hlavy a vůbec nevím proč. Slyšela jsem v minulosti samozřejmě spoustu příběhů o sebevraždě, ale tohle mi přišlo něčím zvláštní. Možná tím, že tam bylo tolik lidí a nikdo si jí nevšiml. Kladla jsem si stejné otázky jako Marie. Jak se asi ta dívka tvářila, co při tom cítila, byla ráda, že ji ti lidé nevidí, nebo doufala, že ji na poslední chvíli někdo zahlédne… prostě jsem se snažila dostat do hlavy týhletý holky a začalo mě to fascinovat.

Tenká hranice

Proto jste začala pátrat po studiích a statistikách sebevražd?

Mně vždycky přišlo hrozně zajímavý, jak k tomu vlastně dojde. Jak tenká je hranice mezi tím, kdy v sobě popřeme ten nejprimárnější pud, který máme, pud sebezáchovy. A do toho jsem si představovala tu svou hlavní hrdinku, Marii, jak se jí dějou ty absurdní úrazy, a sama jsem vlastně nevěděla, jestli si je provádí záměrně, nebo nezáměrně. A to mě postupně samo dovedlo k zájmu o sebevraždy a pochopila jsem, že ta moje hrdinka je sebevraždama posedlá a chce se o nich dozvědět co nejvíc. Jinak bych asi ty rešerše až tak podrobně neabsolvovala, anebo bych si je udělala, ale nepoužila bych je v knize. Určitě jsem si nekladla ambice napsat knihu, která by odrazovala od sebevražd, nebo je naopak obhajovala. Spíš jsem si v průběhu psaní kladla mnohem více otázek, než na jaké jsem si odpovídala. Ty různé studie a statistiky jsou součástí knížky ne proto, že bych to chtěla čtenářům prvoplánově sdělit, ale musely tam být, protože byly součástí Marie a její posedlosti, ke které ji vedou jisté důvody…

Bála jste se, že by vás to samotnou mohlo napadnout?